Miloš Vystrčil není jediný předseda Senátu v Evropě, a dokonce ani nejvyšší český představitel, který kdy navštívil Tchaj-wan. V květnu 2019 zavítal na ostrov předseda belgického parlamentu Jacques Brotchi a roku 2004 český prezident Václav Havel, byť v té chvíli již bývalý. Přesto dokázala Vystrčilova návštěva, a před ní i jen plánovaná cesta jeho předchůdce, zesnulého Jaroslava Kubery, vyvolat nevídaný odpor čínské strany. Reakce čínských představitelů i státem kontrolovaného tisku dosahují vpravdě hysterických poloh.
Diplomatická fikce a nepsaná tabu
Proč vlastně vyvolala jedna cesta českého politika v Pekingu takový, na první pohled nepřiměřený poprask? Souvisí to hodně s jejím načasováním. Návštěva probíhá ve chvíli, kdy se zásadním způsobem přeskupuje geopolitická, a spolu s ní i geo-ekonomická situace ve Východní Asii. Vystrčilova cesta se odehrává na pozadí obecnějších trendů, jež se nevyvíjejí pro ČLR příznivě. Peking tak podlehl pokušení pokusit se ukřičením jedné „malé vzdálené země“ (jak kdysi říkal Neville Chamberlain) tyto nepříznivé trendy zvrátit, nebo aspoň zpomalit. Zatím to vypadá, že dosáhl pravého opaku.
Číně se dlouho dařilo držet a prohlubovat diplomatickou fikci „jedné Číny“, jako by vůbec neexistoval de facto samostatný, a dokonce velmi úspěšný Tchaj-wan, který nespadal pod jurisdikci ČLR za celou dobu své (ani její) existence byť jeden jediný den. Realita Tchaj-wanu jako samostatného prosperujícího státu byla vždy – snad s výjimkou soudruhů Filipa a Tvrdíka – jasná celému světu, který s ním také čile obchodoval, aniž by se obtěžoval žádat o svolení na čínské pevnině. Navenek však respektoval jistá tabu, jako třeba právě vrcholné návštěvy, aby zbytečně neriskoval podobné výlevy, jakých jsme svědky v souvislosti s Vystrčilovou cestou.
Od strategického mlžení k jednoznačné podpoře
Tato preventivní zdrženlivost se ale začíná měnit. Nikoliv náhodou vítali krátce před Vystrčilem v Tchaj-peji amerického ministra zdravotnictví Alexe Azara, nejvyšší návštěvu z USA na ostrově za posledních čtyřicet let. Spojené státy již předtím přijaly v roce 2018 tzv. Taiwan Travel Act, který vybízí k oficiálním návštěvám na ostrově „na všech úrovních“.
USA zachovávaly od uznání ČLR v roce 1979 a následného Zákona o vztazích s Tchaj-wanem (Taiwan Relations Act) po čtyři desetiletí tzv. politiku strategické nejednoznačnosti (strategic ambiguity). Tím, že nedávaly jasně najevo, zda by v případě napadení vojensky bránily Tchaj-wan, chtěly na jedné straně odradit ČLR od invaze, na druhé straně odradit Tchaj-wan od formálního vyhlášení samostatnosti (jež by téměř jistě vyprovokovalo čínský útok).
V posledních letech ale postupně převládá přesvědčení, že tato politika již v „Nové éře“ generálního tajemníka Si Ťin-pchinga k zachování míru nestačí. Právě tento týden navrhl otevřeně prezident Rady pro zahraniční vztahy (CFR) Richard Haass, aby Amerika přešla k politice „strategické jasnosti“ a jednoznačně deklarovala, že je připravena bránit ostrov vojensky.
Diverzifikace do Indo-Pacifiku
Měnit se začíná i postoj evropských zemí. Trvalo to déle než ve Spojenych státech, ale pohár trpělivosti s agresivní čínskou politikou po nástupu generálního tajemníka Si Ťin-pchinga nakonec přetekl též. Souvisí to do velké míry s čínským chováním během koronavirové krize, ale hlavně s pošlapáním základních občanských svobod v „autonomním“ Hongkongu. Uvalením drakonického zákona o státní bezpečnosti na bývalou britskou kolonii porušila ČLR své smluvní závazky vůči evropské zemi. Pokud Čína nedodržuje psané smlouvy, proč by měla Evropa dodržovat nepsaná tabu?
Evropské země používají opatrnější slovník. Namísto amerického „oddělení“ (decoupling) od Číny se zde mluví o „diverzifikaci“. Smysl je obdobný. „Diverzifikovat“ začíná dokonce i Německo, závislé na obchodu s Čínou víc než kterýkoliv jiný stát na kontinentě. Tento týden přijal Berlín „politické směrnice k oblasti Indo-Pacifiku“, jež zdůrazňují vazby na demokratické státy v regionu jako (implicitní) alternativu ke vztahům s ČLR.
Termín „Indo-Pacifik“ je signifikantní. Od roku 2017 ho používají Spojené státy pro budování (zatím) neformální aliance demokratických států, především Indie, Japonska a Austrálie (spolu s USA tzv. Quad), jako protiváhy mocenským ambicím ČLR. Zanesení termínu výslovně spojeného s americkou politikou vůči Číně do normativního německého dokumentu je výmluvné nóvum.
Diplomacie vzteklých výlevů
Pošramocené vztahy přijel minuly týden do Evropy žehlit čínský ministr zahraničí Wang I. Jeho diplomatická ofenzíva nezačala dobře. V předvečer setkání uveřejnil šéf evropské diplomacie Borrell hned dva články, v nichž nazval ČLR „novým impériem“, vůči němuž se musí Evropa naučit mluvit z pozice síly.
Wang I se snažil předvést Čínu v Evropě v nejlepším světle. Jakmile však přišla během tiskové konference v Berlíně řeč na Vystrčila, uchýlil se k obvyklým výhrůžkám a urážkám. Taková „diplomacie vzteklých výbuchů“ (tantrum diplomacy) by dříve stačila, aby evropští představitelé sklapli podpatky. Dnes je situace jiná. Německý ministr zahraničí Heiko Maas Wanga přímo na místě upozornil, že „výhružky tu nemají co dělat“.
Vystrčila v otevřeném dopise podpořily desítky evropských politiků. V kuloárech se začíná mluvit o potřebě navštěvovat Tchaj-wan častěji. Pokud nic jiného, podařilo se Vytrčilovi aspoň na chvíli sjednotit evropský postoj k Číně. Diplomatické zastrašování se obrátilo proti Pekingu a povede nejspíš jen k další podpoře pro Tchaj-wan. Ledy se pohnuly a předseda Senátu se částečně vlastní zásluhou, částečně shodou okolností ocitl v pravý čas na pravém místě.