Před zhruba měsícem byla potvrzena a na další dva roky prodloužena Dočasná dohoda o jmenování biskupů mezi Vatikánem a ČLR. Původní dohoda, jejímž hlavním cílem je umožnit jak Vatikánu, tak i čínským stranickým a státním orgánům podílet se na výběru biskupů, nebyla nikdy v úplnosti zveřejněna. Podle oficiálních prohlášení si od ní Vatikán slibuje, že dojde ke sjednocení čínských katolíků, kteří jsou rozdělení na oficiální, státem tolerované Čínské katolické vlastenecké sdružení (které doposud neuznávalo autoritu Vatikánu), a na podzemní církev, která se odmítá podřídit vedení státních orgánů a zůstává loajální k papeži.
Podle norem církevního práva platných v římskokatolické církvi po celém světě církevní instituce rozhodují o jmenování biskupů nezávisle na státních autoritách, pouze je na závěr o svém rozhodnutí informují. Podle toho, co víme, nedávno uzavřená dohoda proces svým způsobem obrací, kandidáti na biskupa mají být nejprve vybráni čínskými orgány a následně předloženi ke schválení papeži. V rámci dohody také byli papežem uznáni někteří biskupové oficiální církve, které doposud Vatikán neuznával, a dva biskupové podzemní církve uvolnili své místo biskupům z moci čínského státu.
Dlouhá historie
Prodloužení dohody je součásti déletrvajícího procesu „normalizace vztahů“ mezi Vatikánem a ČLR, k jejichž přerušení došlo v roce 1951, kdy na počátku korejské války byli ze země jako agenti imperialismu vypovězení zahraniční kněží i papežský nuncius. Majetek církve byl vyvlastněn, věřící museli procházet „převýchovou“ a mnozí kněží byli týráni a vězněni. Čínské úřady v 50. letech založily Všečínské katolické vlastenecké sdružení a spolu s dalšími církvemi, občanskými organizacemi a některými přežívajícími politickými stranami jej v rámci organizační struktury Jednotné fronty podřídily vedení KS Číny. Mezinárodně nejznámější je případ někdejšího šanghajského biskupa Ignatia Kung Pching-meje, který byl v 50. letech odsouzen na doživotí a na svobodu se dostal až o třicet let později.
Největším perzekucím byli čínští katolíci, stejně jako věřící dalších náboženství, vystaveni za Kulturní revoluce, kdy přestala oficiálně existovat i dříve tolerovaná „vlastenecká“ církev. Jisté uvolnění nastalo až v 80. letech, kdy se ČLR snažila ve světě prezentovat jako stát zříkající se temného dědictví minulosti a směřující k vládě práva a ochraně lidských práv, včetně svobody náboženského vyznání.
Za těchto okolností se v zemi paralelně k oficiální, státem v různé míře (ne)tolerované církvi postupně vytvořila církev podzemní s vlastními kněžími i biskupy. V liberálnější atmosféře 80. let došlo k velkému nárůstu počtu věřících, řada lidí se obracela ke křesťanství (nejen katolickému vyznání) v touze nalézt duchovní hodnoty zničené v předchozích desetiletích. Tento stav přetrvává až do současnosti.
Dnes představitelé Vatikánu a další zastánci kontroverzní dohody vyjadřují přesvědčení, že dialog a spolupráce navázané v jejím rámci povedou ke zlepšení situace čínských katolíků a ke zdravému rozvoji římskokatolické církve v Číně v kontaktu s Vatikánem. Kritici dohody poukazují na sílící snahu Komunistické strany Číny dostat veškerý náboženský život v Číně pod kontrolu, podřídit ho svému vedení a přizpůsobit ho svým potřebám.
Počínštění všeobecné církve římskokatolické
Kritikům dohody obnovené před měsícem dává za pravdu program „počínštění náboženství“, vyhlášený z rozhodnutí generálního tajemníka ÚV KS Číny na celostátním zasedání k náboženské práci v dubnu 2016. Počínštění, podle Siových slov, znamená „aktivní vedení náboženství k adaptaci na socialistickou společnost“ (积极引导宗教与社会主义社会相适应).
Jak je v případě „závažných projevů“ generálního tajemníka obvyklé, dochází vzápětí k jejich implementaci do praxe a krok za krokem k jejich realizaci. V červnu 2018, tedy v době, kdy (mimo zraky veřejnosti) finišovaly přípravy první čínsko-vatikánské dohody, Všečínské vlastenecké sdružení a čínská Biskupská konference přijaly Pětiletý plán prosazení směru počínšťování katolické církve naší země (Tchuej-ťin wo-kuo tchien-ču-ťiao ťien-čch‘ čung-kuo-chua fang-siang wu-nien kung-cuo kuej-chua 推进我国天主教坚持中国化方向五年工作规划). Tento dokument na patnácti stranách formuluje konkrétní kroky, z nichž vyplývá, že „počínštění“ katolického náboženství se realizuje v duchu modelu výstižně pojmenovaného „politika vede, náboženství ji následuje“ (čeng-ču ťiao-cchung 政主教从). Jinými slovy stranické a státní orgány kontrolují a řídí činnost náboženských organizací a systematicky dostávají pod kontrolu všechny aspekty náboženského života. Podle zpráv v čínském tisku a na oficiálních stránkách čínských vlasteneckých katolíků je zřejmé, že řádné počínštění znamená naučit se vedle slova Božího kázat i slovo Siovo.
Za těchto okolností se zdá nepochopitelné, proč Vatikán přistoupil na dohodu, když je zřejmé, že autorita hlavy církve se v Číně musí podřídit vedoucí úloze (oficiálně ateistické) komunistické strany. Pokud by mělo být naplněno uznání papeže jako hlavy katolické církve i pro čínské katolíky, o něž v dohodě vlastně jde, pak by nejprve musela být zrušena oficiální politika, která z náboženství dělá jen další oblast stranické propagandy. „Legitimizace“ podzemní církve, v niž doufá papež František, za těchto okolností může znamenat jen to, že bude vydána všanc úřadům, její kněží podrobeni převýchově a ti, kdo se nepodřídí, zbaveni možnosti nezávislého působení. Věřícím, pokud budou chtít dál praktikovat víru, nezbude než se uchýlit do náruče „vlasteneckého” sdružení.
Již v minulém dvouletém období docházelo k tlaku na nezávislé katolíky a jejich kněze. Události bezprostředně následující po prodloužení dohody dokládají, že se situace nemění a obavy jsou na místě. V katolické církvi od počátku listopadu probíhají na centrální i na provinčních úrovních školení ve věci „studia závěrů 5. plenárního zasedání 19. ÚV KS Číny“. Hlavní náplní politických školení, která mnohdy zahajují představitelé orgánů Jednotné fronty, je seznámit se programem nové pětiletky a znovu si osvěžit závazky plynoucí ze Siova programu velkého znovuzrození čínského národa.
Lze předpokládat, že od kněží se následně žádá, aby poznatky ze školení aplikovali v praxi. Jak prohlásil biskup Joseph Šen Pin:
Všichni funkcionáři a zaměstnanci, jednotné církve s jednotnou biskupskou konferencí‘ si musí osvojit ducha 5. pléna, ztotožnit se s ním, realizovat ho v praxi a řídit se jím ve své práci.
Označení „funkcionáři“ (kan-pu) v daném kontextu zdá se implikovat, že takto biskup označuje kněze.
Oboustranně výhodná spolupráce
Joseph Šen Pin, který také prohlásil, že ztotožnění se s duchem 5. pléna je „dnes a v blízké budoucnosti důležitým politickým úkolem pro čínské katolíky“, se pyšní tím, že byl vysvěcen na biskupa jak s požehnáním úřadů, tak i za účasti biskupů, jejichž svěcení bylo potvrzeno Svatým stolcem. Ve své osobě tak ztělesňuje představu sjednocené církve, jaká má vzejít z dohody s Vatikánem. Při četbě prohlášení biskupa Šena a dalších čínských církevních hodnostářů hovořících jazykem stranických funkcionářů se přirozeně vnucuje otázka, kolik prostoru církvi zbývá k hlásání evangelia, o které jde papeži Františkovi, a co je vlastně náplní „otevřeného a konstruktivního dialogu zaměřeného na podporu života katolické církve a dobra čínského národa”, o němž hovoří tiskové prohlášení Vatikánu.
Nejspíš musíme dát bohužel za pravdu hongkongskému kardinálovi Josephu Zen Ze-kiunovi, který od počátku ostře kritizuje Vatikán, připomíná utrpení věrných v podzemní církvi, hovoří o snaze Vatikánu dosahovat diplomatických úspěchů na úkor všeobecného prospěchu církve a staví se na obranu podzemní církve.
Kardinál Zen ví, o čem mluví. Pochází ze Šanghaje a v mládí, dříve než odešel do Hongkongu, byl svědkem perzekucí nastupující komunistické moci i odporu šanghajských katolíků. Do Číny se začal vracet po roce 1979 a do roku 1990 mimo jiné vyučoval na kněžských seminářích v různých částech země. Díky tomu získal hlubší porozumění prožívání víry v městském i venkovském prostředí a sblížil se s podzemní církví. Důvěrně zná čínský politický systém a ideologii a nevěří, že by dohoda s ČLR byla možná. Jak řekl již v roce 2019, za současných okolností by bylo lepší nemít „žádnou dohodu, než mít špatnou dohodu“.
V rozhovoru pro Sinopsis se kardinál Zen vyjádřil k dohodě Vatikánu s Pekingem mnohem ostřeji:
Prodali naši církve. Je to úplná kapitulace. Je to zlé. Zodpovědný je Vatikán, a tedy papež. Možná iniciativa (dohoda s Pekingem) nepochází přímo od něj, ale on ji povolil. Povzbuzovali lidi, aby se připojili k schizmatické církvi … Dali čínským komunistům všechno a nedostali nic, vůbec nic.