Čínské represe v Sin-ťiangu (Východním Turkestánu) a Tibetu jsou srovnávány poměrně často. V obou případech jde o etnickou menšinu, či také otázky náboženství, potažmo jejich politické aspekty. Mezi oblastmi je navíc i personální propojení: bývalý stranický tajemník Tibetské autonomní oblasti Čchen Čchüan-kuo byl po „úspěšné misi“ v Tibetu v roce 2016 převelen na stejnou pozici do Sin-ťiangu. Nabyté zkušenosti a některé osvědčené praktiky, jako například „grid policing“, tedy vytváření husté sítě menších policejních stanic a checkpointů, pak zaváděl i na novém pracovišti. Avšak tato srovnání mají své limity.
Nové kolo debaty o limitech tohoto srovnávání a o potenciálním nebezpečí zbrklých ztotožňování přinesla loňská publikace Adriana Zenze, akademika věnujícího se totalitním praktikám a represím v Sin-ťiangu a Tibetu, a hlavně zjednodušující mediální odezva, která ji doprovázela. V reakci na to letos v březnu Robert Barnett, tibetanista z londýnské School of Oriental and African Studies, napsal článek pro americký think-tank Council on Foreign Relations, v němž kritizuje zjednodušující rovnítka mezi oběma autonomními regiony a obviňuje (především média) z nepodložených tvrzení o tibetských pracovních táborech. Na stejné platformě na Barnettův článek reagoval Tenzin Dordže (Tenzin Dorjee), analytik a stratég aktivistické organizace Tibet Action Institute, který britského akademika obviňuje z přílišné kritiky tohoto srovnání a bagatelizace represí, jimž Tibeťané každý den ze strany státu čelí.
Argumentační výměnu je nutno vnímat v širším kontextu často nepříliš vřelých vztahů mezi akademiky na jedné straně a aktivisty a médii na straně druhé. První osočují ty druhé z přílišné zkratkovitosti a ohrožování zájmů daných skupin nedůslednou prací se zdroji a zbrklou interpretací dat. Aktivisté zase kritizují akademiky, že mají přílišný odstup od reálného světa a zbytečně se zabývají detaily, čímž celou kauzu znevažují a podkopávají.
Tibet není Sin-ťiang
„Tibet není Sin-ťiang,“ zakončil Barnett svou argumentaci. Akademik nejprve vysvětluje rozdíly v historických přístupech k Tibetu a Sin-ťiangu. Podle autora je při rozhodování režimu mezi násilnou, rychlou asimilací a postupnou sinizací jedním z klíčových faktorů kulturní a politická kompatibilita s čínským systémem. V současné politice KS Číny se tento historický přístup odráží v dělení na tzv. „domácí“ (tedy „více civilizovaná“) náboženství (kam spadá i tibetský buddhismus) a náboženství „nečínská“ (tedy „méně civilizovaná“), což se týká například křesťanství nebo islámu. Násilnou asimilaci a kulturní genocidu v Sin-ťiangu navíc usnadňuje po roce 2011 Spojenými státy prosazovaná globální válka proti teroru. V kontrastu s ní naopak stojí komplexní aktivistická síť okolo Tibetu, podpořená charismatem dalajlámy a atraktivitou buddhismu na Západě.
Ačkoli došlo (cca 2014) ke změně centrální politiky vůči etnickým menšinám od „usmiřování” (accomodation) a kooptace k asimilaci (tzv. „národnostní politika druhé generace“ 第二代民族政策, viz též zde), lze ve skutečnosti vysledovat značné rozdíly v její implementaci napříč regiony. Například ve Vnitřním (Jižním) Mongolsku došlo k většímu útoku na místní kulturu a jazyk teprve loni, když vláda nařídila vést značnou část školní výuky v čínštině, nikoliv v mongolštině, jak tomu bylo doposud. Mírnější, postupnou likvidaci místní kultury lze také vysvětlit relativní blízkostí mongolské společnosti (především té ve Vnitřním Mongolsku) k čínskému mainstreamu.
Barnett pak na základě této historické komparace kritizoval Zenze, že části jeho výzkumu týkající se pracovních programů a represe v Tibetu jsou pojaty příliš zkratkovitě. Podle Barnetta nemá Zenz dostatek důkazů pro tvrzení o rozsáhlém systému nucené práce, povinných cvičení vojenského střihu a fyzickém násilí proti Tibeťanům v takovém rozsahu, v jakém jsou popisována v děsivých svědectvích ze Sin-ťiangu. Zenz pak také některá ze svých tvrzení mírnil nebo vysvětloval jako nepochopená s tím, že sám ve své zprávě poukazoval na absenci důkazů o koncentračních táborech v Tibetu podobných těm sinťiangským. Mezitím se ale těchto náznaků chytila mezinárodní média a aktivistické skupiny, které následně publikovaly chatrně podložená tvrzení o koncentračních táborech a nucené práci v Tibetu, srovnatelných s praxí v Sin-ťiangu, s odkazy na Zenze, který ovšem nic takového netvrdil.
Kultura neskončí jednou kulkou, ale tisícem řezů
Dordžeho kritika Barnetta spočívá ve dvou hlavních bodech. Zaprvé, Barnett dezinterpretuje vyjádření některých konkrétních aktérů v tom, do jaké míry kladou rovnítko mezi Tibet a Sin-ťiang. Druhá linie kritiky spočívá spíše v tom, o čem Barnett nemluví – v existujícím systému často téměř neviditelné represe a nátlaku. Podstatou fungování represe v leninském systému (především v tom čínském) jsou vágní definice zločinů, neurčitost výše hrozícího trestu a neustálé změny přístupu v důsledku vysoké politizace celého společenského uspořádání včetně justice. Pěstování návyku autocenzury je mnohem efektivnější a levnější nástroj politické kontroly než neustálý drobnohled (ačkoliv i o něj čínský režim aktivně usiluje).
Analytik Tenzin Dordže hájí například bývalého tibetského premiéra Lozanga Sengge (Lobsang Sangay), že nedával mezi obě autonomní oblasti rovnítko, pouze podotýkal, že některé sledovací a represivní praktiky vypiloval Čchen Čchüan-kuo jako bývalý stranický tajemník Tibetu právě tam, než byl v roce 2016 převelen na stejnou pozici v Sin-ťiangu. Na tom skutečně není nic kontroverzního, psali jsme o tomto transferu například zde. Stejně tak v Tibetu sice nejspíše dnes neexistují násilně převýchovné tábory, ale indoktrinační centra zde najdeme, stejně jako politickou indoktrinaci a systematickou likvidaci tibetské kultury a jazyka, v určitých aspektech obdobnou kulturní genocidě v Sin-ťiangu. Barnett sám mluví o několika Tibeťanech potrestaných za nedostatečnou participaci na „dobrovolném“ programu mýcení chudoby, který musel být úspěšně ukončený ke konci minulého roku, aby si ústřední orgány mohly odškrtnout splněný úkol. Sám tak podporuje Dordžeho tvrzení o státním nátlaku, který nutí Tibeťany k autocenzuře a jednání v souladu se stranickou linií.
Podle Dordžeho je Barnett jako detektiv, který pro absenci důkazů vyhodnotí případ ženy zmlácené manželem jako falešný poplach. Dordže tvrdí, že Barnettova kritika zprošťuje ČLR viny, když pro hledání „jednoho smrtelného zranění“ tibetské kultury nevidí tisíce řezů, kterými ji strana postupně likviduje:
Neexistuje jediná politika, která by zničila národ, ani jediná kulka, která by zabila kulturu. Ale právě celek státních politik a strategií, které dohromady tvoří jeden komplexní proces, nakonec uškrtí kulturu a položí ji do rakve, nikoliv přes noc, ale postupem času.
Význam podložené argumentace
Místy zbytečně emotivní Dordžeho kritiku Barnettovy polemiky lze vysvětlit jeho zainteresovaností v otázce svobody v Tibetu. Kruhy tibetských aktivistů a politiků se jen těžce vyrovnávají s pozorností, které se v posledních letech dostává jejich sinťiangským kolegům, a obě komunity začaly spolupracovat teprve nedávno (viz např. dokument z roku 2019). Od té doby tibetský exil aktivně hledá spojnice mezi oběma oblastmi, ačkoliv jsou místy trochu na vodě. Barnettovo částečné nabourání této argumentace a důraz na detaily v jinak morálně jasném případě nejspíš vyvolalo Dordžeho místy zbytečně podrážděnou reakci.
Podle Dordžeho britský akademik bagatelizuje represi v Tibetu a popisuje takovou verzi života v oblasti, „jež má málo co společného se zkušeností obyčejných Tibeťanů, kterým jsou opakovaně upírány svobody projevu, pohybu, náboženského vyznání a shromažďování.“ Nic takového ale Barnett ve svém článku netvrdí. Je pravdou, že nezdůrazňuje systematickou, i když postupnou, likvidaci nepohodlných aspektů tibetské kultury včetně klíčové pozice dalajlámy, ale rozhodně nepopírá, že jsou Tibeťanům upírána jejich práva. Pouze se ve svém článku zaměřuje na konkrétní nedostatky ve tvrzeních Zenze, médií, aktivistů a politiků. Nejedná se o vyčerpávající popis celkové situace v Tibetu.
Barnett také výslovně neodmítá možnost, že v Tibetu existuje masivní systém nucených prací a fyzického násilí proti méně normalizovaným Tibeťanům. Pouze trvá na tom, že pro taková tvrzení neexistují důkazy. Nesnaží se tedy znevažovat či ospravedlňovat státní represe v Tibetu, ale poukázat na nebezpečí ukvapených závěrů v publikacích, které poté mohou posloužit čínskému režimu k obraně před podloženou kritikou. Navíc sám uvádí, že by akademici měli spekulovat a aktivisté upozorňovat na své obavy pouze v určité míře.
Click-baitové titulky a ideologicky zabarvená rétorika bez jasných důkazů podle něj pouze „poškodí Tibeťany a zhorší jejich situaci v Tibetu, jelikož budou společně s ostatními plýtvat časem na debaty o tom, co je přehánění a co je fakt.“ Podobným problémům čelí také komunita sinťiangských aktivistů, kteří někdy místo konkrétní pomoci obětem a lidem uvězněným v Sin-ťiangu spíše řeší vlastní sváry. Nekonečné půtky uvnitř aktivistické komunity například donutily zasloužilého aktivistu a akademika Genea A. Bunina k částečnému odchodu do ústraní.
Oba autoři mají nakonec v podstatě stejný cíl – objasňovat čínskou politiku v Tibetu a poukazovat na státní represe, jen přitom vycházejí z různých, zdánlivě protichůdných pozic a metodik. Nikomu však nepomůže, když tyto drobné neshody vyústí v emočně zabarvené útoky a podezřívání ze snahy vyvinit čínský režim z omezování lidských práv a dalších zločinů.
V citlivých tématech, jako je Tibet nebo Sin-ťiang, kde kritici čelí obrovské propagandstické mašinérii a jejím „přátelům“ ve světě, je na místě apriori pochybovat o vlastních závěrech a opakovaně ověřovat věrohodnost zdrojů, se kterými autor pracuje. Proč fabulovat o neexistujících aspektech čínské totalitní represe a kulturní asimilace? Nestačí upozorňovat na ty, které se dají snadno podložit?