Tento týden se v Praze koná „vysoký [mezinárodní] dialog o Indo-Pacifiku“. Ministerstvo zahraničí by současně mělo schválit českou indo-pacifickou strategii, právě včas pro nadcházející české předsednictví v Radě Evropy. Indo-Pacifik by se měl stát jednou z jeho priorit, podobně jako u předchozí Francie a následujícího Švédska.
Koncept Indo-Pacifiku se tak dostává, aspoň teoreticky, do popředí zájmu české zahraniční politiky. To je nepochybně pozitivní vývoj. Jisté rozpaky budí konkrétní způsob, jak k tomu dochází.
Nechte mě plout…
Současný důraz na Indo-Pacifik se odvíjí od konceptu „svobodného a otevřeného Indo-Pacifiku“, formulovaného původně bývalým japonským premiérem Šinzem Abé v reakci na čínské nároky a provokace ve Východočínském a Jihočínském moři. Japonsko je jako exportní ekonomika s omezenými surovinovými zdroji závislé na otevřené námořní dopravě v Indickém a Pacifickém oceánu. Na volné plavbě v těchto dvou oceánech, jimiž proudí suroviny a energie do výrobních center a z nich pak hotové výrobky dále do světa, je ovšem tak či onak závislá řada zemí, včetně států geograficky vzdálených. Důsledky narušení dodavatelských řetězců v této pro nás odlehlé oblasti jsme v nedávné době silně pocítili např. i v českém automobilovém průmyslu.
Japonské iniciativy se proto chopila řada dalších států. Aktuálnost konceptu „svobodného a otevřeného Indo-Pacifiku“ roste přímo úměrně s nervozitou, kterou ve světě vyvolává asertivní chování Čínské lidové republiky v „nové éře“ generálního tajemníka Si Ťin-pchinga. V roce 2017 se Indo-Pacifik objevil ve Strategii národní bezpečnosti USA. Téhož roku bylo pacifické velení amerického námořnictva přejmenováno na „indo-pacifické“ (Indopacom). Poprvé od druhé světové války tak Spojené státy převzaly geostrategický koncept, který formulovala jiná země a v němž ani nemusí nutně hrát první housle. To samo o sobě svědčí o dalekosáhlém přeskupování, jehož jsme v současnosti svědky.
Indo-Pacifik a Euro-Atlantik
Indo-Pacifik se stal výrazem kolektivní obrany sdílených hodnot, jako je volný obchod (nebo prostě jen volná plavba, Freedom of Navigation), ale obecněji také demokracie, lidská práva a svoboda vůbec. Příznačné je, že nová platforma pro ekonomickou spolupráci v oblasti, Indo-pacifický hospodářský rámec (IPEF) se příliš nezabývá obchodem jako takovým, ale spíše pravidly, podle nichž by měl volný obchod probíhat – např. bez ekonomického nátlaku, jaký v posledních měsících rozpoutal Peking proti Litvě.
Jako výraz kolektivní obrany sdílených hodnot je pojem Indo-Pacifiku do velké míry ekvivalentní koncepci „Euro-Atlantiku“, resp. euro-atlantického společenství. Podobně jako mělo (severo)atlantické společenství bránit po 2. světové válce demokratické hodnoty před rozpínavostí Sovětského svazu, měla by dnes indo-pacifická komunita plnit podobnou funkci dále na východ s tím, jak se sem přesouvají i hrozby pro současný mezinárodní řád, „založený na pravidlech a zákonech“.
Systémová rivalita bloků
Peking také celou koncepci vehementně kritizuje jako snahu a vytvoření „asijského NATO“. To je spíše jen rétorická pozice. Vznik podobné vojenské aliance v mnohem diverzifikovanější oblasti Indo-Pacifiku je silně nepravděpodobný. Taková úloha by snad mohla připadnout jeho geograficky užším a specializovanějším verzím, jako je AUKUS nebo Quad. Strategický koncept Indo-Pacifiku je zaměřen spíše na dlouhodobou „systémovou rivalitu“ s ČLR než na případný ozbrojený konflikt.
Indo-Pacifik během posledních pěti let rychle vytěsňuje předchozí koncept Asie-Pacifiku (Asia-Pacific), který dominoval geostrategickým úvahám v regionu po konci studené války. Implicitně vyjadřoval snahu o zapojení (Engagement) ČLR do spolupráce v oblasti Tichého oceánu, a především se Spojenými státy. Indo-Pacifik oproti tomu nahlíží Asii jako její přímořský pás oblévaný dvěma oceány. Implicitně vynechává kontinentální Asii, resp. „Eurasii“ v geopolitickém smyslu, tedy hlavně Rusko a Čínu. Nepřímo je tak reakcí na opětovné štěpení světa do dvou velkých bloků – Euro-Atlantiku a Indo-Pacifiku na jedné, a „Eurasie“ na druhé straně, s „globálním Jihem“ (dříve „třetí svět“) mezi nimi.
Vysoký dialog s mezinárodním oddělením KS
Český důraz na Indo-Pacifik je tak dobrou zprávou pro stoupence naší „atlantické“ orientace, v posledních letech často zpochybňované. Přesto v sobě nese stopy nánosů předchozích zahraničně-politických experimentů, jako byl dnes polozapomenutý „restart“ vztahů s ČLR po roce 2013. Formulaci české strategie pro Indo-Pacifik měl na ministerstvu zahraničí na starosti náměstek, který současně dosud formálně působí jako národní koordinátor pro iniciativu 16+1, tedy projekt přímo protikladný, který nás tlačil, a svým způsobem stále tlačí, do geopolitické „Eurasie“. Podobně se stal českým zmocněncem pro Indo-Pacifik bývalý velvyslanec v Pekingu z dob vrcholného „restartu“.
Takové drobné zádrhele představují symbolické signály pro naše spojence i protivníky, resp. signály, že mezi spojenci a protivníky stále nemáme tak docela jasno. Na „vysokém dialogu“ o Indo-Pacifiku tento týden bylo nápadné sporé zastoupení českých hlasů. Zato byl přizván tajemník mezinárodního oddělení jedné z frakcí Komunistické strany Nepálu, výrazně orientované na Peking a v ostré opozici proti konceptu Indo-Pacifiku. Mezinárodní oddělení této komunistické strany je přímým protějškem i u nás dobře známého Mezinárodního oddělení (ILD) ÚV KS Číny, s nímž také udržuje čilý kontakt.
Česká zahraniční politika se pomalu vzpamatovává z osmi let přeludů pod taktovkou Pražského hradu a ČSSD. Řada náznaků ovšem napovídá, že to bude dlouhý proces, a nikoliv nezvratný.
Článek v ukrajinské verzi v PDF.