Druhý život třetího světa

Svět se znovu láme na dva bloky a narůstá přetahování o prostor mezi nimi.

Během studené války byl „třetí svět“ výraznou součástí geostrategických úvah na obou stranách železné opony. První a druhý svět byly od 50. let více méně zafixované ve dvou formálních aliancích, NATO a Varšavské smlouvě. Globální přetahování mezi „svobodným světem“ a „socialistickým táborem“ se odehrávalo převážně právě ve třetím světě, často v podobě zástupných konfliktů na Blízkém a Dálném východě, v Indočíně, v Latinské Americe nebo v Africe.

Proti imperialismu a soc-imperialismu

Politicky se třetí svět organizoval v hnutí nezúčastněných. V Africe a jinde se profilovala řada „zemí socialistické orientace“ jako dočasných a příležitostných spojenců „tábora míru“ v čele se SSSR. Situace se trochu zkomplikovala po čínsko-sovětské roztržce na konci 50. let. Čínští komunisté přišli s vlastní verzí „tří světů“, kterou představil světu tehdejší čínský vice-premiér Teng Siao-pching na zasedání Valného shromáždění OSN v roce 1974. Třetí svět v něm nepředstavoval nezúčastněné země v rozvojovém světě, ale revoluční sílu v boji proti světovému imperialismu a soc-imperialismu (SSSR). Peking se současně sám iniciativně přihlásil jako jeho ideový vůdce.

V praxi byl čínský koncept tří světů hlavně projevem triangulární taktiky dočasného spojenectví se vzdálenějším nepřítelem proti nepříteli bezprostřednímu. Úspěch této taktiky po navázání dočasné spolupráce s „imperialistickými“ Spojenými státy vedl k likvidaci „soc-imperialistického“ sovětského bloku a ke konci studené války i samotného konceptu třetího světa. Svět se na čas optimisticky změnil v „globální vesnici“. Byl náhle „placatý“, nedělitelný a globalizovaný.

Většinový svět

Pojem třetího světa vyšel téměř z užívání, snad s výjimkou fanoušků World Music a hipsterských hostelů v Nepálu a podobných atraktivních destinacích. Jeho politické aspekty vymizely po „konci dějin“ docela; ekonomické atributy nahradily politicky korektnější termíny jako „rozvojový svět“, „globální Jih“, „nízkopříjmové země“ apod. Asi nejkorektnější je termín „většinový svět“ (Majority World), který připomíná, že do této kategorie stále spadá většina obyvatel světa.

Jak klesal třetí svět na svém politickém významu, upadal také zájem o tuto oblast ze strany „prvního světa“, především USA. To se projevilo především ve snižování vojenské a diplomatické přítomnosti Spojených států. Do následného vakua začala od začátku tisíciletí stále aktivněji pronikat ČLR. Zejména v Africe nahradila Čína někdejší koloniální mocnosti i Ameriku do té míry, že si zde zřídila svůj „druhý kontinent“.

Zaplňování vakua

Názorným výsledkem americké letargie a čínské aktivity je i současná diplomatická krize v jižním Pacifiku. Tuto oblast braly USA a jejich spojenci jako Austrálie po celá desetiletí jako své zaručené spojence. Rušila se velvyslanectví i rozvojové programy. Teprve když vedení Šalamounových ostrovů uzavřelo potichu bezpečnostní pakt s Pekingem, došlo náhle Američanům, že zde nemají ani velvyslanectví, a začali na vzdálené ostrovy freneticky vysílat své vysoké diplomaty.

Se vzrůstajícím „systémovým“ konfliktem mezi ČLR a demokratickým světem se začal rychle vracet někdejší strategický význam třetího světa. ČLR rychle zaplňuje vakuum, zanechané po konci studené války Spojenými státy a jejich spojenci. Rychlému postupu Pekingu v zemích třetího světa nahrává ještě jedna okolnost. Mnoho států v této skupině trpí zjevným demokratickým deficitem a nechybí ani řada otevřených diktatur. V takovém prostředí se čínskému pronikání daří nejlépe.

Vymývání mozků a získávání srdcí

Výstižně to již před lety vyjádřil profesor Š’ An-­pin z Univerzity Čching-­chua, jinak účastník „semináře“ v Poslanecké sněmovně českého parlamentu k dílu generálního tajemníka ÚV KS Číny Si Ťin-pchinga, uspořádaného v roce 2016 pod záštitou tehdejšího předsedy sněmovny Hamáčka. Profesor Š’ ve svém odborném článku o mediální dimenzi „čínského modelu globalizace“ píše doslova:

Z uvedených dat (o účinnosti čínské externí propagandy) je zřejmé, že ve srovnání s vyspělými státy Evropy a Ameriky představují rozvojové země skupinu nejvhodnější k „indoktrinaci“ (doslova: k vymývání mozků a získávání srdcí [si nao jing sin]). … Mezi běžné obyvatele západních zemí naše externí propaganda nepronikla, a byla dokonce tamějšími politiky dezinterpretována jako „čínská hrozba“. Proto musíme korigovat svůj přístup a zaměřit se „na východ“…

Odolnost otevřených společností

Ta slova byla v jistém smyslu prorocká, byť spíše než na „Východ“ by seděla na „globální Jih“. Nejen externí propaganda, ale čínský vliv obecně v dlouhodobém horizontu většinou selhávají v zemích s fungujícím pluralitním politickým systémem. Česká republika je toho nejlepším dokladem.

Čínský vliv zde vzkvétal především v dobách krize našich demokratických institucí, jako byla Zemanova („Rusnokova“) vláda bez důvěry parlamentu v roce 2013. Dařilo se mu i během slabých vlád Sobotky a Babiše. Nakonec se ale čínská taktika v České republice ukázala jako kontraproduktivní, a většina českých institucí odolnější, než se mohlo zprvu zdát. Stejný závěr bychom mohli učinit o větší části celého regionu, mj. v souvislosti s rozpadajícím se uskupením 16+1.

Čínský způsob pronikání naráží v otevřených společnostech na stále větší odpor. Jak je čínský vliv vytěsňován z demokratického světa, soustředí se o to více do méně demokratických oblastí ve třetím světě. Pomalu se tak rýsuje globální rozložení sil v mnoha směrech analogické ke studené válce.

Publikace tohoto článku: Aktuálně, 9.6.2022