Peking jako reprezentant a mluvčí třetího světa
Ve snaze čelit mezinárodnímu vlivu demokratického společenství v čele se Spojenými státy se Čína dlouhodobě zaměřuje na státy tzv. globálního Jihu. Tento pojem v mezinárodních vztazích reflektuje vyšší koncentraci rozvojových zemí v Africe, Latinské Americe, Asii a Oceánii. Kořeny užívání tohoto termínu sahají do období studené války, která svět rozdělila na dva konkurenční geopolitické celky reprezentované na jedné straně Washingtonem a Moskvou na straně druhé.
Čína se již v té době snažila prezentovat jako důležitý aktér propojující státy přehlížené mocenským soupeřením Moskvy a Washingtonu. V roce 1974 tehdejší vicepremiér Teng Siao-pching během svého prvního vystoupení na zasedání Valného shromáždění OSN představil tzv. „teorii tří světů“. Optikou Tengovy teorie zahrnoval první svět právě velmocenské aktéry v podobě Spojených států a Sovětského svazu. Druhý svět tvořilo Japonsko, Kanada, Evropa a další relativně rozvinuté země globálního Severu, do kterých USA a SSSR promítaly svůj vliv. Třetí svět se pak vedle Číny dále skládal z rozvojových zemí v regionech Afriky, Latinské Ameriky a kontinentální Asie – tedy právě globálního Jihu.
Teng už tehdy kladl důraz na spolupráci s „třetím světem“, především v oblasti surovin a rozvoje. Vytrvale rostoucí přísun nerostných surovin fungoval jako pohon hospodářského růstu ČLR a expanze její globální přítomnosti od konce 70. let, a především po vstupu do Světové obchodní organizace v roce 2001. Prioritizace ekonomického rozvoje s upozaděním environmentálních či lidskoprávních otázek se pak stala ústředním nástrojem legitimizace čínského modelu řízení společnosti, a to jak v Číně samotné, tak i za jejími hranicemi.
Rozvojová pomoc nebo neokoloniální exploatace?
Pravděpodobně žádné místo není v souvislosti s čínským vlivem v rozvojových zemích skloňováno tak často jako africký kontinent. Čínské působení v Africe bývá odborníky nezřídka označováno za neokolonialismus. Někdy se také říká, že Afrika se stává „Čínou Číny“. A není se čemu divit.
Příkladem za všechny může být Konžská demokratická republika. Přibližně 70 % světových zásob kobaltu, klíčového kovu pro výrobu baterií do elektromobilů, se těží v Kongu. Čína, která má dominantní postavení ve zpracování této suroviny, si udržuje významný vliv na její produkci. V roce 2020 čínské firmy plně vlastnily nebo měly podíl v 15 z 19 konžských dolů produkujících kobalt. Podobný vliv lze vypozorovat i v těžbě zlata, při níž čínské podniky v Africe odčerpávají a současně znečišťují vodní zdroje, což se následně negativně podepisuje na zdraví místních obyvatel. I přesto po řadu let vnímali obyvatelé mnohých z nejchudších zemích světa čínskou přítomnost jako příležitost ke změně a pozvednutí kvality života. To dokazuje, že se Pekingu daří úspěšně šířit správný „čínský příběh“ a jeho pomocí utvářet rámec debaty o čínském geopolitickém působení a potlačovat jeho negativní aspekty.
Peking své aktivity v Africe pochopitelně vychvaluje a zdůrazňuje pozitivní přínosy pro celou tamní populaci, především v souvislosti s ekonomickým růstem, pozvednutím životní úrovně či zvládáním pandemie covid-19. Co už však čínská prohlášení zamlčují, je fakt, že z tohoto růstu ve většině případů profitují především lokální politické a ekonomické elity, zatímco čínské těžební projekty s sebou přinášejí masivní environmentální dopady.
Vhled do fungování čínských podniků v rozvojových zemích poskytla také investigativa mediálního projektu VICE, která se zaměřila na jihoamerickou Guyanu. V reportáži zveřejněné začátkem července je jasně vidět propojení čínských těžařů, zprostředkovatelů praní špinavých peněz a nejvyšších vládních činitelů, včetně viceprezidenta země Bharrata Jagdea. Případ Guyany také zřetelně ukazuje, jak Čína používá svou ekonomickou sílu jako diplomatickou páku vůči menším státům, například pokud jde o politiku jedné Číny nebo otázku udržování a prohlubování vztahů s Tchaj-wanem.
Růst čínské role lze do budoucna očekávat i v jihovýchodní Asii, která tvoří geografické jádro tzv. Regionálního ekonomického partnerství (RCEP), spuštěného letos 1. ledna. Čína jako dominantní člen největší zóny volného obchodu na světě, sdružující 15 zemí od Japonska, Jižní Koreje a států jihovýchodní Asie až po Austrálii a Nový Zéland, bude mít podle mnohých pozorovatelů další příležitost přetavit ekonomickou sílu v politický tlak v regionu Indo-Pacifiku, který v posledních letech rapidně nabývá na mezinárodním významu.
Nedávno zaujala pozornost médií také čínská snaha o posílení vlivu na tichomořských ostrovech, završená šňůrou diplomatických návštěv ministra zahraničí Wang Iho v desítce ostrovních zemí. Stěžejní je v tomto ohledu především smlouva se Šalamounovými ostrovy, která předpokládá propojení bezpečnostních složek země s čínskými represivními složkami.
Prohlubování etnických propastí jako daň za rozvoj
Problematický rozměr čínských zahraničních projektů v rozvojových zemích lze dále ilustrovat na Čínsko-pákistánském ekonomickém koridoru (CPEC), který je jednou z vlajkových lodí Iniciativy Pás a Stezka (BRI). Čína v posledních letech v Pákistánu masivně investuje, především v energetickém sektoru, a získala právo na užívání tamního přístavu Gwadar po dobu 40 let. S objemem investic v hodnotě desítek miliard dolarů by se mohlo zdát, že finanční toky se zákonitě musí promítnout do zlepšení kvality života celé populace regionu. Realita je však zjevně komplikovanější.
Výzkumníci Gulalai Ismail a Alvin Camba v článku pro časopis The Diplomat uvádějí, že projekty BRI nezřídka prohlubují propasti mezi jednotlivými etniky daného státu. To souvisí se skutečností, že Peking se při vyjednávání bilaterálních dohod spoléhá především na politickou a ekonomickou elitu daného státu. Ta bývá zastoupena dominantním etnikem, jehož prominentní členové mnohdy upřednostňují své „soukmenovce“ a nedbají tolik na negativní dopady v lokalitách s jinými etniky.
V případě Pákistánu tak sedmimilionové etnikum Balúčů musí trpět masivní poškozování životního prostředí a drancování zdrojů ze strany čínských společností, přestože jim z těchto aktivit neplyne žádný, či relativně zanedbatelný materiální a sociální benefit. Nespokojenost s tímto jednáním nezřídka přerůstá v protičínské demonstrace. Namísto dialogu a politického řešení těchto stížností se pákistánské státní orgány rozhodly omezit podobné kampaně tvrdými zásahy pod záminkou národní bezpečnosti, čímž si etnické Balúče ještě více znepřátelily. Výjimkou nejsou ani ozbrojené či sebevražedné útoky s čínskými oběťmi. Podle výzkumníků lze protičínské nálady a protesty vyvěrající z prohlubování etnických rozdílů vypozorovat také u projektů v Indonésii či na Filipínách.
Globální rozvoj s čínskými rysy
Významným místem projekce čínských globálních ambicí je Organizace spojených národů. Loni v září Čína představila Globální rozvojovou iniciativu (GDI), která má jít ruku v ruce s implementací agendy OSN 2030 pro udržitelný rozvoj. Pro tento účel má sloužit mimo jiné Oddělení OSN pro hospodářské a sociální záležitosti (UN DESA), s kterým Peking pojí velmi úzké vazby.
Na nedávném summitu s názvem „Dialog na vysoké úrovni o globálním rozvoji“, kterému za účasti čelních představitelů 18 zemí předsedal sám Si Ťin-pching, mimo jiné zaznělo, že „sen lidu o lepším životě a sociální stabilitě lze uskutečnit pouze prostřednictvím neustálého rozvoje,“ a že rozvoj je třeba zařadit „do centra mezinárodní agendy“. Si se také zavázal přispět 42 miliardami dolarů do Globálního fondu pro rozvoj a spolupráci Jih-Jih. GDI tak může sloužit jako vehikl čínských zahraničních investic a šíření vlivu tam, kde projekty BRI vlivem skandálů či nenaplněných slibů ztrácely svůj lesk. Čínská média navíc spolupráci s OSN a pozitivní vyjádření jejích zástupců náležitě využívají k mezinárodní sebepropagaci.
Poměrně nekritické hlasy vyzdvihující roli Číny v globálním rozvoji se ozývají také ze Světového ekonomického fóra (WEF). Vyjádření vrchního managementu každoročního setkání ve švýcarském Davosu v posledních letech nezřídka legitimizovala čínský model řízení společnosti. Od roku 1979, kdy Klaus Schwab, zakladatel a výkonný předseda této globální ekonomické platformy, navštívil poprvé Čínu s delegací 20 výkonných ředitelů nadnárodních firem, podle svých slov „aktivně pracoval na užší spolupráci mezi WEF a Čínou a byl svědkem čínské cesty reforem a otevírání se světu.“ Prezident WEF Børge Brende letos v lednu v rozhovoru pro čínskou státní mediální agenturu Sin-chua pro změnu zdůrazňoval pozici Číny jako „spojovacího článku mezi globálním Severem a globálním Jihem“ a vyzdvihoval BRI jako „příležitost k prosazování udržitelného růstu podporujícího inkluzivitu na celém světě.“