The Economist shrnuje širší význam iniciativy One Belt, One Road (Jedno pásmo, jedna cesta; nebo také Pásmo, Cesta; dále pro přehlednost používáme zkratku OBOR) v článku s ironickým titulkem imitujícím zkratku OBOR: Our Bulldozers, Our Rules. Jako projekt či strategie je OBOR vágně formulován, ale podle článku je důležitý ze tří hlavních důvodů: 1) obrovské plánované investice v zemích, které se připojí; 2) význam, který OBOR připisuje prezident Si; 3) OBOR jako zpochybnění role Spojených států ve světovém obchodu – a v geopolitickém uspořádání vůbec.
V souvislosti s iniciativou se hovoří o 900 probíhajících projektech v celkovém objemu 890 miliard dolarů: patří mezi ně plynovod z Bengálského zálivu přes Barmu do jihozápadní Číny, železniční spojení mezi Pekingem a Duisburgem nebo také řada projektů ve Střední Asii, které mají (a měly již před vyhlášením OBOR) za cíl „překreslit energetickou mapu regionu“.
Pokud jde o prezidenta Si Ťin-pchinga, ten považuje OBOR za způsob, jak posílit vliv Číny bez vyhrocení latentních konfliktů. Shoduje se přitom s názory svých předchůdců, že Čína se do roku 2020 nachází v „období strategické příležitosti“ vymezeném mj. demografickými faktory.
Změna dosavadního pojetí globálního obchodu spočívá v tom, že OBOR přistupuje k Evropě a Asii jako k jednotnému prostoru, jehož ústředním bodem má být namísto USA Čína. USA a jeho západní spojenci (mezi něž stále alespoň formálně náleží ČR) dosud zakládali obchodní a bezpečnostní struktury na existenci dvou geografických bloků, transatlantického a transpacifického: tento přístup odrážejí návrhy obchodních dohod TTP a TTIP; OBOR je jejich alternativou a konkurencí.
Na rozdíl od běžných obchodních dohod má OBOR všechny příznaky mobilizační kampaně. Čínské instituce se hromadně zapojují do agendy iniciativy, po světě se pořádají „odborné“ semináře vypichující „obrovské příležitosti“ pro subjekty, které se zavčasu připojí. Vznikly také mohutné finanční struktury na její krytí. Dvě třetiny čínských provincií zdůrazňují důležitost projektu pro svůj rozvoj a v prvních pěti měsících roku 2016 bylo 52 procent z podepsaných inženýrských projektů uzavřeno se zeměmi, jež se k iniciativě přidaly. Novinkou je, že místo aby čínské firmy vybudovaly infrastrukturu a její obsluhu pak přenechaly místním společnostem (jako tomu bylo v minulosti), je pravděpodobné, že obsluhu budoucí Čínou postavené infrastruktury budou zajišťovat čínské firmy.
OBOR je v neposlední řadě triumf, který Čína vynesla v „nové velké hře“ o střední Asii. Ačkoli jsou dle dalšího článku v Economistu běžní obyvatelé regionu z rostoucího vlivu Číny nervózní, obchodníci a politici iniciativu podporují. Čtyři z pěti států v oblasti – Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán – jsou členy Šanghajské organizace pro spolupráci (chybí jenom Turkmenistán), a připojily se také k Asijské bance pro investice do infrastruktury (Asian Infrastructure Investment Bank).
Hospodářský vliv Číny roste, ale Rusko má v oblasti stále navrch zejména v oblasti bezpečnosti. Snaží se přilákat země střední Asie do Eurasijské hospodářské unie a Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti; do Unie zatím vstoupily Kazachstán a Kyrgyzstán. Rusko zatím pevně kontroluje bezpečnostní situaci; největší ruská vojenská základna o síle 7000 mužů se nachází v Tádžikistánu. Většina obyvatel tu sleduje ruskou televizi plnou antiamerikanismu a konspiračních teorií zaměřených proti Západu – nostalgie po starém Sovětském svazu je stále živá.
Navzdory ambicím a velkolepým deklaracím ovšem přetrvávají závažné praktické problémy, kterým OBOR čelí. Neúspěchů, zejména v jihovýchodní Asii, je více. Diplomat.com uvádí jako příkladovou studii vysokorychlostní železnici na trase Kunming – Singapur (3000 kilometrů): jednání s Thajskem, jinak od vojenského puče v roce 2014 velmi vstřícného k Pekingu, selhala po dvou letech vyčerpávajících rozhovorů o podmínkách smluv. Thajský premiér oznámil zrušení spolupráce letos koncem března. OBOR je stále spíše ambiciozní geopolitická vize, než konkrétní program.