Na internetu v posledních letech narůstají řady influencerů cestujících do Číny, kteří tuto zemi vykreslují ve velmi pozitivním světle. Část z nich míří do oblastí, které jsou v západních médiích často spojovány s porušováním lidských práv, všudypřítomnou kontrolou a represemi – do Sin-ťiangu, kde většinu obyvatel tvoří Ujguři a další středoasijská etnika vyznávající islám, a Tibetu.
O Sin-ťiangu se začalo výrazněji psát v posledních deseti letech, kdy bylo muslimské obyvatelstvo vystaveno nucené „převýchově“ v rámci čínské deislamizace. Tibet však z médií nenápadně mizí. Několik západních influencerů, kteří měli od konce covidové pandemie možnost tuto oblast navštívit (na rozdíl od Sin-ťiangu je pro její návštěvu nutné zvláštní povolení a průvodce po celou dobu pobytu), nejčastěji referovali o pozitivním vývoji – o „odstranění chudoby“, rozkvětu buddhistických klášterů nebo o tom, jak se tibetské děti, plynule hovořící čínsky, učí i svůj rodný jazyk tibetštinu.
Tato témata jsou zásadní v masivní čínské propagandě. Jejím cílem je přesvědčit svět, a nakonec i samotné „vzpurné“ Tibeťany, že jejich země pod čínskou vládou vzkvétá. Skutečnost je však podstatně složitější a zároveň obtížně ověřitelná, protože čínské orgány přísně kontrolují vstup cizinců do Tibetu a monitorují veškeré aktivity Tibeťanů uvnitř.
Autonomie jako performance
Příběhy o Tibetu a Sin-ťiangu vyprávěné pročínskými influencery ze Západu i čínskými médii se nápadně shodují. Mluví o rozvoji a prosperitě, ale také o rozkvětu místní kultury v rámci „jednoty a harmonie všech národností“ (民族团结/和谐). Tu zhruba od roku 2010 zaštiťuje takzvaná „etnická politika druhé generace“, která vede k postupné sinizaci čínských „národnostních menšin“ (少数民族).
Ty jsou nyní v oficiálních anglických překladech označovány za „etnika“ či „etnické skupiny“, aby nedocházelo k záměně mezi „národností“ a „národem“. „Národ“ (民族) je totiž jen jeden – ten velký čínský (中华民族), který zahrnuje všechny etnické skupiny Číny pod vedením většinového etnika Chanů, tedy etnických Číňanů.
Kulturní rozmanitost a praktiky vycházející ze specifických tradic nechanských menšin se postupně omezují pouze na čistě povrchní projevy, jako jsou „etnické“ kostýmy (moderní nápodoby tradičních oděvů) či lidové zpěvy a tance. Navenek, například pro nezasvěcené cizince, to proto může vypadat, že tato „etnika“ v současné Číně prosperují a vláda jejich kulturu podporuje.
Za touto vnější fasádou je však situace zcela odlišná. Jeden z hlavních problémů spočívá v tom, že příslušníci těchto „menšin“ nemohou prakticky o ničem rozhodovat ani na územích, kde tvoří většinu a která čínská vláda označuje za „autonomní“. Někdejší příslib „národnostní autonomie“ totiž pomalu mizí ze slovníku komunistické strany, jak dokazuje i nový článek Jamese Leibolda, který se zaměřil na dlouhodobě klesající participaci Tibeťanů v orgánech politické moci na celostátní úrovni i v tibetských „autonomních“ regionech.
„Pány ve svém vlastním domě“
V rámci Čínské lidové republiky byly v průběhu 50. let minulého století zřízeny čtyři tzv. autonomní oblasti (AO, 自治区): Ujgurská AO Sin-ťiang, Chuejská AO Ning-sia, AO Vnitřní Mongolsko a Čuangská AO Kuang-si. Jako pátá byla v roce 1965 založena Tibetská AO. Její vyhlášení se rovněž připravovalo už v 50. letech, série povstání mezi lety 1956–1959, která vyvrcholila tzv. tibetským povstání ve Lhase na jaře 1959, však tento proces zkomplikovala a zdržela. Po krvavém potlačení povstání za nasazení Čínské lidové osvobozenecké armády a odchodu tibetského dalajlamy do indického exilu se moc nad Tibetem dostala pevně do rukou čínské armády a komunistické strany.
I přesto byla nakonec na základě tehdejší legislativy Tibetská AO vyhlášena. Už zakládající listina ČLR zaručovala „národnostním menšinám“ odpovídající zastoupení v orgánech vykonávajících politickou moc na principu poměrného počtu obyvatel. Volební zákon z roku 1953 pak podle Leibolda institucionalizoval „zastupitelské kvóty“ (代表名额) pro národnostní menšiny napříč politickým systémem ČLR. V případě AO, ale i nižších administrativních jednotek na úrovni tzv. autonomních prefektur (州) a okresů (县), se v té době předpokládalo, že si příslušníci menšin budou svá území v budoucnu spravovat sami. Pod vlivem stalinistického konceptu národnostní autonomie v Sovětském svazu přislíbil Mao Ce-tung už v roce 1938, tedy jedenáct let před vítězstvím komunistické strany v občanské válce a založením ČLR, že národnostní menšiny budou v nové komunistické Číně „pány ve svém vlastním domě“ (当家作主).
Tato myšlenka byla zcela opuštěna za tzv. Kulturní revoluce (1966–1976), kdy se v rámci boje „proti čtyřem přežitkům“ usilovalo o vymýcení náboženských a kulturních praktik menšin, včetně jejich vlastního jazyka. V případě Tibetu došlo po konci Kulturní revoluce k přiznání chyb a pokusu o jistou nápravu. Tehdejší generální tajemník strany Chu Jao-pang tak Tibeťanům v roce 1980 znovu slíbil, že budou „svými pány“ a nařídil stahování čínských kádrů a jejich nahrazování místními tibetskými. V roce 1984 byl přijat nový zákon o autonomii v národnostních oblastech (民族区域自治法), který znovu zavedl kvóty menšinového zastoupení na celostátní i regionální úrovni a vyžadoval „co nejvíce“ menšinových kádrů v autonomních oblastech.
Od této politiky se však v Tibetu začalo postupně upouštět po dvou velkých vlnách nepokojů, k nimž došlo na konci 80. let a potom znovu v roce 2008 v souvislosti s konáním letních olympijských her v Pekingu. Leibold, který se odklonem od regionální autonomie zejména v oblastech Tibetu a Sin-ťiangu zabývá dlouhodobě, poukazuje na to, že od roku 2008 dochází v Tibetu k přesunu sice silně omezené, ale stále reálné moci od tibetských funkcionářů k etnicky čínským kádrům.
Mnoho z nich se přitom k práci v Tibetu přihlásilo v rámci vládních programů označovaných jako Tibet-Aid Project (援藏计划), zahájených generálním tajemníkem Ťiang Ce-minem v 90. letech. Tyto programy nabízely výhodné podmínky a pobídky pro Chany ochotné sloužit v – ve srovnání s čínskými městy na východě – zapadlých a zaostalých pohraničních oblastech Tibetské náhorní plošiny. Původní předpoklad byl, že tato pomoc bude pouze dočasná a po dosažení určitého stupně rozvoje a životní úrovně kvalifikované pozice postupně obsadí nová generace Tibeťanů.
Změna kurzu
Analýza veřejně dostupných čínských dat nicméně ukazuje, že ve sledovaném období mezi lety 2010 a 2024 došlo k zásadnímu poklesu tibetského politického zastoupení jak v TAO, tak i na úrovni celostátních orgánů. V samotné TAO sice Tibeťané stále mají většinu v některých konzultativních orgánech, ty ale nedisponují žádnou reálnou politickou mocí. Ta je v rukou stranických a státních orgánů, kde je naopak tibetské zastoupení minimální.
Leibold připomíná, že tibetská politická reprezentace byla už v minulosti často chápaná jako čistě „ceremoniální“. Tibeťané a jiné menšiny v pestrých krojích se pravidelně účastní zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců či Čínského politického poradního shromáždění, což jsou právě zmíněné konzultativní orgány bez reálné politické moci. Od 80. let, podobně jako i dříve v 50. letech, do nich byli dosazováni příslušníci menšinových elit, například náboženští představitelé nebo lokální šlechta. Asi nejznámější takovou osobností byl bývalý feudální pán a ministr někdejší tibetské vlády Ngaphö Ngawang Džigme, který jako jediný vydržel sloužit v nejvyšší čínské politice od roku 1951 až do své smrti v roce 2009. Většina ostatních, včetně např. 10. pančhenlamy, prošla během své „politické kariéry“ řadou perzekucí, veřejným pranýřováním i mnohaletým vězením. Přesto však v 80. letech tyto „ceremoniální“ funkce znovu přijali. Poskytovaly totiž menšinovým elitám alespoň omezenou roli v systému vlády, jak v 80. letech dokazoval právě 10. pančhenlama. To se nyní, zdá se, definitivně mění.
Po velkých nepokojích, v Tibetu v roce 2008 a v Sin-ťiangu o rok později, začala čínská vláda postupně přehodnocovat svoji etnickou politiku, která, jak se zdálo, v původní podobě nepřinášela kýžený výsledek, totiž loajalitu menšin čínskému státu. V rámci zmíněné etnické politiky druhé generace začala být na úkor autonomie zdůrazňována jednotná čínská identita. Postupně tak menšiny ztratily některá privilegia, která měly oproti Chanům, například právě kvóty v politice nebo přednostní body při přijímání dětí etnických menšin na střední a vysoké školy. Autonomii nahradila asimilace a preferenční politika (优惠政策), zavedená v 80. letech Chu Jao-pangem, ustoupila rovnému systému. Ten nepřihlíží k etnicitě a tím nepřímo upřednostňuje Chany, ať už ve školství, politice nebo v běžném zaměstnání.
Namísto toho Si Ťin-pching zavedl v roce 2014 pro výběr kádrů na regionální úrovni nová „tři zvláštní“ kritéria (三个特别), která kladou důraz především na loajalitu straně a vlasti. U kádrů z řad národnostních menšin se naopak začalo prosazovat, aby sloužili mimo vlastní domovské oblasti, kde by jejich obyvatelé očekávali loajalitu k vlastnímu etniku na úkor té státní, všečínské. V rámci projektu Tibet-Aid se pak do Tibetské AO od roku 2010 přesunulo na dvanáct tisíc čínských kádrů a další tisíce učitelů, zdravotníků či technických pracovníků. Někteří z nich se již rekrutovali z druhé nebo i třetí generace Chanů narozených v Tibetu, často armádním důstojníkům nebo stranickým funkcionářům. Ti často slyšeli na Si Ťin-pchingovu výzvu oživit „starého tibetského ducha“ (l老西藏精神) – což je odkaz na neohroženost a odvahu prvních „pionýrů“ Čínské lidové osvobozenecké armády, kteří kolonizovali Tibet po jeho vojenském obsazení na začátku 50. let.
Budování kolektivního povědomí
Změny v tibetské politické reprezentaci se promítají i do nejvyšších stranických pater. V samotném ústředním výboru strany je vždy jeden Tibeťan jako stálý člen a další tři až čtyři na pozici zástupců. Od roku 2022 došlo k výměně funkcionářů loajálních dřívějšímu generálnímu tajemníkovi Chu Ťin-tchaovi za nové kádry blízké Si Ťin-pchingovi, kteří podporují jeho tvrdší pojetí etnické politiky.
V rámci TAO je moc primárně v rukou oblastního výboru strany, v jehož čele od roku 1950 nikdy nestál Tibeťan. V současnosti tuto pozici zastává Wang Ťün-čeng (王君正), který působil během tvrdých represí v Sin-ťiangu. Šedesát procent členů tohoto výboru jsou nyní Chanové a kromě Tibeťanů se do něj prosadili i příslušníci dalších menšin žijících na území TAO. To je v souladu se současnou čínskou rétorikou, která nejen přejmenovala v oficiálních anglických překladech Tibet na Xizang, ale začala ho navíc označovat za „multietnickou oblast“ (多民族区域), kde vedle Tibeťanů žijí v lásce a míru i další národnosti. Ty ve skutečnosti tvoří jen velmi malou část populace, koncentrovanou hlavně na okrajích Tibetské náhorní plošiny. Patří mezi ně například Lhopové nebo Mönpové obývající sporné pohraničí s Indií, kterých jsou na území TAO řádově pouhé tisíce.
Na úrovni prefektur byla většina administrativních oblastí v rámci TAO od roku 2010 postupně transformována na „municipality“. To podle Leibolda umožnilo jejich de facto vynětí z působnosti zákona o autonomii v národnostních oblastech, protože ten se týká pouze venkovských oblastí. Města jsou naopak chápána jako tavící kotlíky podporující „mísení kultur“, tedy v praxi sinizaci.
Díky tomuto manévru, kdy je většina území TAO administrativně řízená jako samosprávné městské oblasti, již není potřeba dbát na to, aby ve výborech tvořili většinu Tibeťané. Statistiky v Leiboldově článku ukazují, že například dvě klíčové prefektury podél indických hranic, Ňingthi a Ngari, nebyly od padesátých let nikdy reálně řízeny Tibeťany. Vzhledem k jejich vojenskému a strategickému významu vedli místní výbory vždy Chanové. Ovšem i v dalších oblastech v rámci TAO stojí nyní Chanové v čele a mezi členy místních výborů jich je 65–76 %. Velká část z nich přišla do Tibetu prostřednictvím programů Tibet-Aid a řada z nich se rozhodla zůstat déle než původní tři roky, protože platy jsou zde vyšší a perspektiva kariérního růstu je v Tibetu mnohem slibnější než v jiných částech ČLR.
Před rokem 2008 čínské vedení věřilo, že v oblastech obývaných menšinami, které ekonomicky zaostávají za vnitřní Čínou, je právě ekonomický rozvoj řešením častých nepokojů a separatistických tendencí. Po posledních protestech, k nimž došlo navzdory masivnímu rozvoji, se začalo uvažování stranických vůdců měnit. Po nástupu Si Ťin-pchinga se důraz z ekonomického rozvoje přesunul na budování kolektivního povědomí prostřednictvím kulturní, ideologické a vzdělávací “stranické práce” na nejnižší úrovni.
Tu vykonávají především Chanové, kteří jsou vysíláni do vesnic podobně, jako tomu bylo v maoistických dobách. Ve městech bylo zavedeno tzv. síťové řízení sahající až na úroveň městských bloků a domů, v buddhistických klášterech byly postupně zřízeny stranické výbory. Kontrola Tibetu je tak nyní zcela v rukou etnických Číňanů – prostřednictvím účinných nástrojů v oblasti vzdělávání, náboženského života a všudypřítomného dohledu až na úroveň rodin.