Náprava jmen v novém hávu
Konfucius pravil: „Nejsou-li jména správná, domluva není jasná. A není-li domluva jasná, záležitosti nelze vést úspěšně.“ Tento koncept nápravy jmen (čeng ming 正名) zdůrazňuje, že obsah či náplň věci má být identická s jejím názvem, jinak totiž hrozí narušení společenského řádu. Přestože Čína od dob Konfuciových urazila dlouhou cestu, nadšení pro nápravu jmen zjevně nevyprchalo ani z jejího současného komunistického vedení.
Právě v duchu Konfuciovy nápravy jmen nedávno čínský anglickojazyčný státní deník Global Times ve svém článku uvedl, že téměř 70 zemí světa vyzvalo ostatní, aby „přestaly zasahovat do vnitřních záležitostí Číny v oblastech Sin-ťiang, Hongkong a Si-cang.“ Stalo se tak v souvislosti se snahou Spojených států podpořit debatu o lidských právech v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang na plánovaném zasedání Rady OSN pro lidská práva. Ta navazovala na zprávu, kterou těsně před koncem svého mandátu nechala zveřejnit odcházející šéfka rady Michelle Bachelet.
Čtenáři znalí čínštiny pravděpodobně hned rozpoznají ve slově “Si-cang“ český přepis čínského názvu pro Tibet (čínsky 西藏, v oficiální a mezinárodně užívané transkripci pchin-jin tedy Xizang, tento přepis následuje ve zbývajícím textu). Jak uvádí David Bandurski, ředitel China Media Project, do letošního roku se „Xizang“ objevoval ve zpravodajství Global Times pouze v rámci některých vlastních jmen. Například jediným výskytem v roce 2021 byla květnová reportáž s použitím oficiálního názvu „Xizang Minzu University“ (Tibetské národnostní univerzity). Všechna tři použití v roce 2020 pak odkazovala buď na oficiální název regionálního vojenského velitelství Čínské lidové osvobozenecké armády, nebo šanghajskou ulici „Xizang Middle Road“.
Počínaje lednem tohoto roku však Global Times použil slovo „Xizang“ ve více než dvou stech anglicky psaných článků. Poprvé se také použití názvu regionu v pchin-jinu objevilo v titulcích, například v červenci v článku „Projekt vodní elektrárny v Xizangu stanovil nový rekord v technice horizontálního vrtání“ nebo v srpnovém titulku „Úřady v Xizangu nabízejí podporu místním lidem po vypuknutí COVID-19.“ Ani článek s titulkem „Rozvoj čínského Xizangu v posledním desetiletí,“ který pro změnu vypočítává údajné socioekonomické přínosy působení centrální vlády v Tibetu během poslední dekády, nenechává čtenáře na pochybách, čí že vlastně onen „Xizang“ je. Pro srovnání připomeňme dřívější články Sinopsis k využívání Tibetu pro domácí i globální zájmy Pekingu, případně k odvrácené straně pandemie na „střeše světa“.
Není to poprvé, co se Tibet potýká s podobnou nápravou jmen. Za kulturní revoluce byl Barkor (Tibetsky: བར་སྐོར, doslova „střední okruh“), okruh ulic vedoucí kolem nejdůležitějšího buddhistického chrámu Džókhang ve Lhase, přejmenován na Nový bulvár (čínsky 立新大街). Stejný osud potkal i Norbulingku (tib. ནོར་བུ་གླིང་ཀ་, v překladu Park klenotů), který před tibetským národním povstáním v roce 1959 sloužil jako letní sídlo Jeho Svatosti dalajlamy. Nejen, že tento původní název mohl stranickým kádrům připadat příliš okázalý, ale současně přímo odkazuje i na jeden z přídomků dalajlamy – Jižin Norbu (tibetsky ཡིད་བཞིན་ནོར་བུ, ve volném překladu „přání naplňující klenot”), a tudíž mu přisoudili jméno Lidový park. Tibetská lékařská a astrologická škola ve Lhase, založená 13. dalajlamou v roce 1916, byla pro změnu přejmenována na Proletářskou nemocnici.
Tibet, Xizang, Bö… jak to tedy je?
Renomovaný tibetolog a historik sino-tibetských vztahů Elliot Sperling již před lety detailně přiblížil poněkud ošemetnou problematiku pojmenování Tibetu. „Zang“ 藏 ve slově Xizang je použit pro přepis tibetského toponyma Cang, jedné z částí širšího regionu Ü-Cang (དབུས་གཙང་), a v čínštině znamená mimo jiné pokladnice, což bohužel trefně vystihuje drancování tibetských přírodních zdrojů v posledních dekádách. První slabika „xi“ 西, tedy západ či západní, reflektuje polohu tohoto regionu vůči Pekingu a jádru čínské civilizace na východě země. Název „Xizang“ tak vychází zcela z čínského pohledu a jeho užívání tento sinocentrický pohled podprahově posiluje .
Název „Xizang“ bývá tudíž ztotožňován pouze se stejnojmennou autonomní oblastí, založenou v roce 1965. Zahraniční tibetologové a pozorovatelé však na Tibet povětšinou nahlížejí obecně jako na celek složený ze tří hlavních tibetských regionů, vedle centrálního Tibetu (Ü-Cangu) k nim patří též Kham (tib. ཁམས་) a Amdo (tib. ཨ༌མདོ). Čínská vláda však tyto subregiony dále rozštěpila: v případě Amda mezi provincie Čching-chaj, Kan-su a S‘-čchuan, Kham pak z větší části začlenila do čínských provincií S‘-čchuan, Jün-nan a Čching-chaj. Samotný Ü-Cang je pak dnes spolu se západním Khamem a oblastí Ngari na západním výběžku náhorní plošiny označován právě jako Tibetská autonomní oblast (čínsky Si-cang c‘-č‘-čchü 西藏自治区).
Samotní Tibeťané nazývají svou zemi „Bö“ (བོད་), přičemž i tento pojem má poměrně nejasnou a stále diskutovanou etymologii. Tibetanista David Snellgrove například jeho možný význam interpretuje jako „rodné nebo původní místo“, které se u Tibeťanů vžilo pro označení vlastní země. Jiný odborník na tibetské reálie Alex McKay v něm vidí ekvivalent pro „toho, kdo volá,“ a termín má mít společné kořeny s názvem pro původní tibetskou náboženskou tradicí s prvky animismu a šamanismu bön (བོན་).
Co se týče názvu Tibet jako takového, ten má paradoxně svůj původ v čínském přepisu tibetského klanového jména Tufa 禿髮, z nějž pravděpodobně chybným přepisem v období dynastie Tchang (618-907 n.l.) vzešlo Tufan 吐蕃, který se nyní v ČLR opět mylně vyslovuje a přepisuje v romanizované podobě jako Tubo. Již původní Tufa se však podle Sperlinga ve skutečnosti dříve vyslovovalo jako „Tupat“, což již lze spojit s označením „Tibet“, které se přes turkické a arabské přepisy promítlo i do jazyků evropských, včetně češtiny.
Stručně řečeno Tibet, pojatý všeobecně jako kulturní a historická oblast, není moderní „Xizang“. Pokud bychom hledali čínský ekvivalent označující tento šířeji chápaný region, tuto funkci by spíše splňovaly pojmy Cang-čchü nebo Cang-ti (藏区 nebo 藏地, doslova tibetská oblast nebo území Tibetu). Dřívější administrativní rozparcelování tohoto regionu do několika provincií spolu s aktuálně probíhající propagací čínského názvu v zahraničí přesto stále podporuje politickou definici Tibetu ze strany Pekingu. Tento fakt v čím dál větší míře v čínských textech reflektují i mnozí spisovatelé a blogeři z Tibetu či Tchaj-wanu, případně oficiálně neschválení autoři z ČLR, kteří stále častěji používají výraz Tubote 圖伯特 (nebo Tubo 圖伯) pro označení toho, co Tibeťané chápou jako Tibet. Je v tom samozřejmě něco podvratného: Tibeťané, kteří v čínskojazyčných materiálech používají název podle vlastního výběru, si tak berou zpět část toho, co ztratili, a snaží se vymezit sami sebe a svou identitu.
Toponyma jako nástroj geopolitiky
Tibet však v tomto „boji o vlastní jméno“ není zdaleka sám. Indický portál Scroll koncem loňského roku komentoval zprávu Global Times ze 30. prosince 2021, podle níž čínské Ministerstvo pro civilní záležitosti „na základě suverenity a historie“ standardizovalo názvy patnácti míst v Cang-nanu (doslova „jižním Tibetu“), který tvoří spornou oblast v Arunáčalpradéši. Mezi změněnými názvy v čínštině, tibetštině a přepisu do latinky je osm obytných oblastí, čtyři hory, dvě řeky a jeden horský průsmyk. K této změně názvů došlo v souvislosti s novým zákonem o pozemních hranicích, platným od 1. ledna 2022, podle něhož je Čína mimo jiné povinna „přijmout opatření k ochraně územní celistvosti a pozemních hranic“.
Indie za legální státní hranicí s Čínou považuje McMahonovu linii v Arunáčalpradéši, o níž rozhodli zástupci Tibetu a britské Indie v rámci Simelské dohody z roku 1914. Čína ji však neuznává s tím, že Tibet neměl pravomoc rozhodovat v této věci nezávisle a při podpisu dohody nebyl přítomen žádný čínský zástupce. Na čínských mapách je tedy přibližně 65 000 km2 území jižně od McMahonovy linie znázorněno jako součást Tibetské autonomní oblasti (Jižní Tibet), přičemž teritoriální spor vedl v posledních desetiletích k mnoha pohraničním střetům. Indie proto na čínské přejmenování ostře zareagovala a prohlásila, že tento stát je nedílnou součástí indického území a Čína nemá právo místa přejmenovávat. Spor měl také poměrně úsměvné vyústění na Twitteru, kde Indové s nadsázkou pojmenovali čínská místa indickými názvy. Z Šanghaje se tak stal Sanghipur, z Nankingu Nandigarh a hlavní město provincie S’-čchuan Čcheng-tu si vysloužilo přízvisko New Chandigarh.
Jak uvádí indická novinářka Sudha Ramachandran pro magazín The Diplomat, tuto taktiku používá Peking i ve sporném Jihočínském moři. Například v dubnu 2020 dvě čínská ministerstva, Ministerstvo přírodních zdrojů a Ministerstvo pro civilní záležitosti, uvedla čínské názvy u 80 ostrovů a útesů, z nichž 55 je ponořeno pod vodou. Čínští akademici tehdy prohlásili, že „standardizace odráží svrchovanost Číny nad těmito ostrovy v Jihočínském moři a jejich okolními vodami.“ Podobný seznam Peking vydal již v roce 1983, kdy uvedl čínské názvy 287 geografických útvarů v Jihočínském moři.
Jiným výmluvným a na mezinárodní scéně již prosazeným příkladem nápravy jmen je i čínské označení rozsáhlé oblasti severně od Tibetu. V čínštině totiž Sin-ťiang doslova znamená Nová hranice, a přímo tak odkazuje na skutečnost, že centrální vláda získala a připojila toto území až dodatečně. Poprvé byl tento název oficiálně ustanoven v roce 1884. Později, po opětovné anexi komunistickou armádou v roce 1949, získal rozsáhlý region svůj současný oficiální název – Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang (Sin-ťiang wej-wu-er c‘-č‘-čchü 新疆维吾尔自治区). Ve světle katastrofální etnické politiky zaváděné především v posledních letech je však pochopitelné, že mnozí Ujguři stále preferují dřívější název Východní Turkestán. A stejně tak je pochopitelné, proč Tibeťané budou odmítat čínské snahy o přejmenování vlastní země. Záleží tedy především na zahraničních novinářích, komentátorech, politicích a dalších relevantních skupinách, zda přistoupí na čínskou jazykohru, či nikoliv.