Na dalekých Filipínách proběhl v loňském roce ještě dramatičtější příklon k Číně, než jsme zažili u nás. Nově zvolený prezident Rodrigo Duterte otočil po svém nástupu k moci tradiční orientaci Filipín na Spojené státy ve prospěch těsnějších vztahů s Čínou. To byl krok o to překvapivější, že přišel záhy po výrazném diplomatickém vítězství Filipín nad ČLR ve vleklém sporu o Jihočínské moře – rozsudku mezinárodního tribunálu v Haagu, který dal za pravdu filipínské stížnosti na čínský plíživý zábor celé oblasti. Stížnost iniciovala v roce 2013 předchozí filipínská vláda Benigna Aquina Jr. Ta ovšem byla podle Duterteho pod vlivem USA vůči Číně „zbytečně konfrontační“; jeho vláda prý povede mnohem samostatnější zahraniční politiku.
Podobností s českým „restartem“ k Číně je v tomto poučném příběhu více. Duterte je kovaný populista. Svou prezidentskou kampaň založil především na slibech tvrdého postupu vůči překupníkům drog, které rezonovaly u velké části voličů. Jeho kampaň proti drogám je skutečně tvrdá – a podle kritiků horší než drogový problém samotný. Spočívá v plošném zabíjení podezřelých dealerů, často spolu s domnělými uživateli, šmahem, na místě a bez soudu. Duterteho kampaň šokovala i ostříleného válečného reportéra New York Times:
Pracoval jsem jako novinář v šedesáti zemích, pokrýval jsem války v Iráku a Afghánistánu a většinu roku 2014 jsem strávil v epidemické zóně eboly v Africe… Ale to, co jsem zažil na Filipínách, mi připadalo jako nový stupeň surovosti: policisté na potkání střílí každého podezřelého z překupnictví, nebo i jen z užívání drog, samozvané hlídky dobrovolníků berou doslova Duterteho výzvu „všechny je zmasakrujte“.
Brutální kampaň samozřejmě vedla ke kritice Duterteho metod ze strany většiny západních demokracií, mj. i Spojených států. Ta jen posílila Duterteho averzi k tradičním spojencům a jeho odhodlání přeorientovat se na Čínu.
Číňanovy miliardy
Oficiálně se však stal hlavním argumentem příklonu k Pekingu obchod a investice. Během Duterteho návštěvy v Číně loni v říjnu nasliboval Peking Filipínám 24 miliard dolarů v investicích a výhodných půjčkách, jež měly rozpumpovat místní ekonomiku. Čínský kapitál měl mj. vytvořit dva miliony pracovních míst a modernizovat rozpadající se infrastrukturu.
Slibovaná finanční injekce vyvolala mezi filipínskými představiteli nevšední projevy oddanosti. V interview s redaktorem čínské CCTV Šuej Ťün-im (týmž, který vedl památný rozhovor s prezidentem Zemanem, kde český prezident prohlásil, že se přijel do Číny učit stabilizovat společnost) odpověděl Duterte na otázku, zda myslí své přátelství k Číně upřímně, že „je sám Číňan a věří tedy v upřímnost“. (Duterteho dědeček byl údajně čínského původu.)
George Barcelon, předseda Filipínské obchodní a průmyslové komory, vysvětluje sblížení s Pekingem i nám povědomými slovy:
„Filipíny vynechaly [příležitosti spojené s inicitivou Nové hedvábné stezky] kvůli svým teritoriálním sporům o Jihočínské moře. Zatímco předchozí vláda byla více legalistická, současná je pragmatičtější a přeje si řešit spory bilaterálně, aby podpořila obchod ku prospěchu obou zemí.“
Národní tragédie
Víc jak šest měsíců po Duterteho návštěvě v Pekingu není ovšem podle listu Asia Times po slibovaných investicích ani stopy. Nové námluvy s Čínou navíc nepřinesly klid ani ve sporných vodách Jihočínského moře. To se místo toho stalo rukojmím slibovaných investic:
Čínský ministr obchodu Kao Chu-čcheng zrušil cestu na Filipíny plánovanou na 23. únor, během níž se měly upřesnit miliardy slibovaných investic, dva dny poté, co si filipínský ministr zahraničí Perfecto Yasay dovolil prohlásit, že čínská militarizace sporných ostrovů je „vážná věc“.
Podobných „vážných věcí“ přitom přibývá, a to i v místech, která nejsou „sporná“ ani podle čínské interpretace:
Minulý měsíc sdělil ministr obrany Delfin Lorenzana, že byla spatřena čínská plavidla kolem útesu Benham Rise východně od Filipín, který leží daleko za nechvalně známou „devíti-pomlčkovou linií“, na níž Čína zakládá své nároky na vody na západ od Filipín. Lorenzana prohlásil, že má zprávy, podle nichž čínská plavidla nejspíš zkoumala možná stanoviště pro své ponorky.
Podle Richarda Javad Heydariana, politologa z De La Salle University v Manile, Dutertův příklon k Číně Filipínám nic nepřinesl:
Máme před sebou podivnou situaci, kdy Duterte pravidelně provádí neplacenou PR kampaň pro Čínu – dokonce i když z toho neplynou žádné hmatatelné výhody.
Bývalý ministr zahraničí Albert del Rosario, který v Aquinově vládě podával úspěšnou stížnost u tribunálu v Haagu, jde ještě dále: Dutertovu politiku prohlašuje za „národní tragédii„:
Obrat v zahraniční politice, který se odvrací od dlouhodobého spolehlivého spojence, aby se narychlo sblížil s agresivním sousedem vehementně popírajícím mezinárodní právo, je hloupý a nepochopitelný.
Banán sem, banán tam
Financial Times nicméně upozorňují na jednu oblast vzájemného obchodu, která i při absenci slibovaných investic vzkvétá. Vývoz filipínských banánů do Číny, který utrpěl spory kolem arbitráže v Haagu (Čína tvrdila, že jsou zdravotně závadné), opět prudce roste!
Přesto se zdá, že po planých slibech a vojenských provokacích dochází konečně trpělivost i výbušnému filipínskému prezidentovi. Minulý týden nařídil Duterte filipínskému námořnictvu, aby obsadilo dosud neobydlené atoly v Jihočínském moři. Dá se předpokládat, že Čína bude mít pro takový krok málo pochopení. Ve filipínských banánech se zase brzy najdou nějaké ty škodliviny.
V dubnu má Duterte naplánovanou další cestu do Pekingu, kde bude muset leccos vysvětlovat. Pokud by se chvíli zdržel, mohl by se v otáčivých dveřích vládního hotelu srazit s Milošem Zemanem, který tam má v květnu namířeno na summit iniciativy Hedvábné stezky. Český prezident by se s Dutertem mohl podělit o své vlastní důvody k netrpělivosti – ze slibovaných čínských investic se v roce 2016 podle analytiků realizovala necelá tři procenta.
Tady veškeré analogie končí. Banány v České republice nepěstujeme…