V úloze nepředpojatých lidumilů a mírotvorců pak s oblibou vystupují nadšení zastánci sbratřování s čínskými funkcionáři a poslušnosti a pokory vůči Pekingu, v prvé řadě přirozeně ti, kterým z toho něco kápne. Nezřídka tak nastává zcela absurdní situace, kdy nejvíce jsou z nepřátelství vůči „Číně“ osočováni sinologové, kromě ještě rozšířenějších projevů pozoruhodného přesvědčení, že sinolog z nejrozmanitějších důvodů Číně rozumí nejmíň.
Přiznám se, že moc nechápu, jak lze bez většího logického rozporu z protičínskosti obviňovat ty, kteří se studiu čínské kultury věnují celý život, vyučují studenty, jak porozumět zdánlivě odtažitému světu jiné civilizace, a kteří ve svém volném čase překládají čínskou literaturu nebo se zapojují do popularizace poznatků současné sinologie. Tito „protičínští živlové“ mívají doma knihovny plné čínských knih, visívá jim někde v bytě kaligrafie, někteří se věnují čínské hudbě. I když člověk může, či spíše by měl získat od čínských věcí určitý odstup, sinofobie, myslím, vypadá poněkud jinak.
Kámen úrazu spočívá v zásadním zmatení pojmů. Ztotožňovat kritiku současného režimu v ČLR s protičínskostí je tak kolosální omyl, že je třeba jej znovu a znovu vysvětlovat a upozorňovat na jeho záludnost. Jedině když budeme schopni rozlišit zájmy čínských a potažmo i části českých elit od zájmů běžných čínských lidí a od čínské kultury samotné, bude dávat debata o čínsko-českých vztazích smysl.
Těžko uvěřit, že čínský represivní, despotický systém, v němž se politicky privilegovaná hrstka bohatých obohacuje na úkor zbylých obyvatel za současného krácení jejich základních práv, můžeme označit za reprezentanta čínských zájmů v pravém slova smyslu. Totéž lze říci o některých „našich“ společnostech, často však platících daně jinde, které činí totéž prostřednictvím korupce našich a čínských politiků, popřípadě o našich politicích, kteří si od kolaborace s čínským režimem slibují osobní obohacení či jiné výhody, aniž by je přitom zajímaly negativní dopady takového jednání na české občany.
Kritici kritiků čínského režimu se zpravidla uchylují k malé lsti: snaží se vytvořit dojem, že to, co činí státostrana pod taktovkou generálního tajemníka Si Ťin-pchinga a jeho politbyra, je přesně to, co čínským lidem vyhovuje, že oni to vlastně všechno chtějí. Obávám se však, že většinu z těchto osob vůbec nezajímá, co si čínský „prostý lid“ doopravdy přeje. Zároveň je v dnešních podmínkách krajně nesnadné toto zjistit i pro ty, kterým na tom upřímně záleží. Jediný aspoň trochu spolehlivý způsob, jak se dopátrat názoru většiny na řízení státu, jsou, jak známo, svobodné volby. A těm se čínský režim brání zuby nehty.
I bez ohledu na to je však čím dál těžší vydobýt od řadového občana, o funkcionáři ani nemluvě, jeho skutečný názor na politiku KS Číny a jejího vedení. Až na naprosté výjimky se všichni bojí promluvit a jen podle náznaků lze vytušit, že to zas taková idyla nebude. Dohled začíná být všudypřítomný a postihy čím dál drastičtější. Neznámý cizinec bude stěží ten první, komu Číňan své nejniternější obavy vyjeví. Má před sebou mimo jiné osud řady novinářů, právníků, hudebníků, spisovatelů či učitelů, kteří měli odvahu se ozvat, a podle toho také skončili. Pokud nebyli odsouzeni ve vykonstruovaných procesech, byli jednoduše „zmizeni“.
Trochu nečekaně roušku tajemství ohledně skutečné míry podpory stávajícího režimu poodhalila epidemie koronaviru, která se šíří ze svého epicentra ve Wu-chanu do celé Číny a postupně i dále do světa. Musím se přiznat, že pro okoralé srdce sinologa, který nastoupil na studia v době, kdy se vše zdálo být v ČLR na dobré cestě, aby jej čím dál víc konsternovaly neustálé změny k horšímu za Si Ťin-pchinga, byla nahrávka bezejmenného mladého Číňana z Wu-chanu živou vodou. Proletěla západními sdělovacími prostředky, a je tedy i českému čtenáři dost možná známa. Je prvotně určena zahraničním Číňanům a mluví se v ní o ledasčem, ale na závěr zazní hlavní poselství: přinejmenším čínští mladí nemají vymyté mozky, vědí, co je vládnoucí režim zač, ale nemají dost sil prosadit změnu.
Budou-li naši „milovníci Číny“ poskytovat podporu Pekingu a jeho přátelům a dodávat jim kýžené zdání legitimity, bude tato změna ještě méně pravděpodobná. V domnění, že jsou „pročínští“, budou podporovat síly, které naopak poškozují běžné Číňany, stejně jako samotnou čínskou kulturu, již vládnoucí garnitura pouze zneužívá coby zbraně k prosazení svých mocenských cílů. Jak jsem se však již zmínil – nedělám si iluze, že takové osoby blaho Číňanů v nejmenším zajímá. Na něm se totiž nedá tak snadno vydělat, na rozdíl od „investic“ a „dárečků“ čínských státních společností, popř. „příspěvků“ velvyslanectví ČLR. A někdy slušnou částku bezpochyby přihodí i český aktér, záleží-li mu z nějakého důvodu na dobrých vztazích s Pekingem.