Boj o minulost i území: Proč Pekingu vadí alternativní pohled na poslední čínskou dynastii

Čínská komunistická strana vytáhla do boje proti alternativním akademickým směrům zohledňujícím historické perspektivy etnických menšin. Ty se dostávají do střetu s oficiálním výkladem dějin a představou jednotného čínského národa.

Čínští historici a ideologové zahájili v létě intenzivní kampaň proti historiografickému směru známému jako „nová historie Čchingů“ (New Qing History, 新清史). Ten poslední čínskou dynastii Čching (1644–1912) zkoumá mimo jiné z perspektivy jejích mandžuských vládců a dalších nečínských etnik. V sérii článků publikovaných institucemi napojenými na Oddělení práce na jednotné frontě Komunistické strany Číny je tento přístup kritizován za údajné přejímání „západocentrických“ teorií“ a zpochybňování „čínské identity“.

Nejde přitom jen o akademický spor o interpretaci jedné epochy. Po přijetí nového zákona o etnické jednotě čínští ideologové zvýšili své úsilí v potírání tzv. „historického nihilismu“ (历史虚无主义). Jedná se o souhrnné označení používané Komunistickou stranou Číny pro alternativní pohledy na čínskou historii, které zpochybňují některé její ortodoxní výklady. Týká se to interpretace klíčových historických událostí, původně především z moderních dějin, kde hlavním cílem bylo potlačit kritiku historických přešlapů maoistického období z obavy ze ztráty legitimity komunistického režimu, jak k tomu došlo v bývalém Sovětském svazu, potažmo celém východním bloku.

V souvislosti s „etnickou jednotou“ se však kritika začala obracet i dále do minulosti ve snaze konstruovat pevnou kolektivní čínskou identitu, jejíž kořeny oficiální narativy kladou do samotných počátků čínského císařství ve 3. století před naším letopočtem.

Mandžuské impérium bez Mandžuů

Směr „nové historie Čchingů“ se rozšířil v 90. letech minulého století mezi americkými historiky zabývajícími se dějinami poslední čínské dynastie Čching, kteří ke své práci využívají zdroje v mandžuštině nebo středoasijských jazycích. Mezi jeho představitele se řadí např. Mark Elliott a James Millward. Staví na principech postkoloniálního diskurzu, přičemž zdůrazňuje nečínský, konkrétně mandžuský původ této dynastie. Její expanzi pak nahlíží stejným kritickým prizmatem jako rozmach evropských impérií a jejich kolonizační úsilí v různých částech světa.

Studium tohoto historického období z perspektivy Mandžuů (či Mongolů a jiných etnik zejména ze Střední Asie) narušuje tradiční konfuciánskou představu kontinuálních dějin Číny založených na principu střídání dynastií na základě síly ctnosti jejich panovníků. S úbytkem této ctnosti upadá i dynastie, následně je svržena a nahrazena novou.

Směr se zároveň vymezuje vůči tradičnímu chápání Číny jako „Říše středu“, jejíž civilizace působí svou gravitační silou na okolní „barbary“, ve starověku rozdělené podle čtyř světových stran na východní I (夷), jižní Man (蛮), západní Žung (戎) a severní Ti (狄). Ti se podle tradice postupně dobrovolně podrobují sinizaci (中国化) a přijímají výdobytky jedinečné čínské kultury.

„Nečínští“ dobyvatelé, zejména ti, kteří vytvořili rozsáhlé říše zahrnující většinu území dnešní Čínské lidové republiky, tedy Mongolové za dynastie Jüan (1271–1368) a Mandžuové za dynastie Čching, do jisté míry přizpůsobili správu vlastních čínských území čínským administrativním tradicím (zatímco v nečínských oblastech svých říší uplatňovali odlišné modely vlády, často založené na místních správních strukturách). Právě této částečné sinizace administrativy využívají současné oficiální narativy o „etnické jednotě“, které však systematicky opomíjejí kulturně specifické prvky, politické tradice a způsoby vládnutí, jež si tito dobyvatelé zachovali, a namísto toho zdůrazňují kontinuitu jediné „čínské civilizace“ (中华文明).

Ta byla původně definovaná podle většinového etnika Chanů (tzv. etnických Číňanů), nově je však zdůrazňována kolektivní přináležitost všech etnik založená na „odvěkých kontaktech“ a etnickém a kulturním „mísení“ (交融). Takto pojatá čínská civilizace tvoří základ pro formování národní jednoty označované termínem „vědomí společenství čínského národa“ (中华民族共同体意识) a našla si tak cestu právě i do nového zákona.

Historické bádání jako ohrožení státní bezpečnosti

Podle nedávno publikovaného článku v China Brief washingtonského think tanku Jamestown Foundation je kampaň proti „nové historii Čchingů“ součástí snahy prosadit představu Číny jako „jednotného multietnického státu“ (统一的多民族国家). Ten spojuje všechny někdejší „menšinové národnosti“, dnes označované jako „etnické skupiny“, do jednoho čínského národa pod vedením Komunistické strany Číny.

To se promítá do selektivního výkladu dějin, kdy současní čínští badatelé zdůrazňují kontinuitu čínské říše a její plynulý přechod do moderního státu, Čínské lidové republiky, a kulturní a etnické „prolínání“ (融合) v průběhu pěti tisíc let čínské historie, od neolitu až do současnosti. Všechny historické říše, které v minulosti existovaly na území dnešní ČLR, včetně oblasti Tibetu, Sin-ťiangu či Mongolska, jsou v tomto pojetí chápány jako nedílná součást čínských dějin. Důraz je přitom kladen na vzájemné kontakty a vlivy spíše než na konflikty a boje mezi etnicky a kulturně odlišnými entitami. To vede k cenzuře nepohodlných historických událostí a perspektiv vycházejících z jiných než čínských pramenů.

Současné narativy o etnické jednotě dobře ilustruje dokumentární seriál čínské státní televize CCTV nazvaný „Květy granátového jablka – vykování vědomí společenství čínského národa“ (石榴花开 —— 铸牢中华民族共同体意识), který byl uveden při příležitosti oslav 77. výročí založení Čínské lidové republiky 1. října 2026. Granátové jablko, které pod kožovitým obalem skrývá desítky dužnatých jadérek pevně přirostlých k vnitřní kůře, je typickým symbolem „jednoty všech etnik“.

Na seriál upozornil přední odborník na čínskou národnostní politiku James Leibold, podle něhož se způsob představení témat i používaná terminologie přesně shodují se slovníkem nového zákona. Série má šest tematicky zaměřených dílů kaleidoskopicky představujících jednotlivé aspekty a historické kořeny velkého čínského národa (中华大民族) tvořeného 56 etniky: 1. Splynutí pokrevních linií (血脉相融), 2. Sdílená přesvědčení (信念相同), 3. Propojená kultura (文化相通), 4. Provázaná ekonomika (经济相依), 5. Citová blízkost (情感相亲), 6. Pevná slitina (共同铸牢).

Boj o dějiny a území

Proč ale Komunistická strana Číny považuje „novou historii Čchingů“ za ohrožení národních zájmů a věnuje tolik pozornosti tomu, jak je tato dynastie interpretována? ČLR odvozuje své územní nároky v oblastech jako je Tibet, Sin-ťiang, Vnitřní Mongolsko a nověji i Tchaj-wan právě od poslední dynastie Čching. Zdůrazňování její mandžuské identity nebo studium mandžuské kolonizace oblastí obývaných jinými etniky, z nichž mnohé za předchozí dynastie Ming nebyly součástí čínské říše, tyto nároky zpochybňuje. Proto byla v létě spuštěna zmíněná kampaň proti tomuto směru, v níž akademici a ideologové sérií článků a komentářů zpochybňují vědecké přístupy a základní koncepty „nové historie Čchingů“.

Zásadní problém podle těchto komentářů spočívá v tom, že je tento historický směr založený na „binární opozici“ (二元对立), která proti sobě staví „pohraniční oblasti“ a „čínské vnitrozemí“. Badatelé z řad „nové historie Čchingů“ zdůrazňují periferní, a tím pádem marginalizovanou perspektivu „vnitřní Asie“ (内亚视角) oproti dominantnímu pohledu z čínského centra. Čínští komentátoři namítají, že nedává smysl prezentovat mandžuskou perspektivu jako periferní a marginální, když byli Mandžuové vládnoucí elitou. Paradoxně jsou ale dnes plně sinizovaní a jako etnikum už existují jen podle jména.

Jako problematické je chápáno také označování rozmachu čchingského impéria termínem „kolonialismus“. To je považováno za „západní“ interpretaci vycházející z vlastní koloniální mentality bílých mužů, zatímco u čínských dynastií mělo jít o „přirozený historický vývoj“, v jehož rámci se periferní etnika dobrovolně sinizovala díky morální síle a autoritě ústřední moci, a to počínaje starověkou dynastií Chan (206 př. n. l. – 220 n. l.). Celý tento přístup je odmítnutý jako „západocentrický“ (西方中心论) projev „diskursivní moci západní akademie“ (西方学术话语权), kterou Čína – sama s využitím postkoloniální terminologie – zpochybňuje.

Za vším hledej Západ

V komentářích je pozornost věnována také Tchaj-wanu. „Novou historii Čchingů“  považují autoři za „teoretickou munici“ (理论弹药), která je nově zneužívaná také pro prosazování tchajwanské nezávislosti (台独). To dobře ukazuje na úzké propojení mezi zdánlivě čistě akademickými debatami a společenskou či geopolitickou praxí, která komunistické straně leží na srdci především. Vzhledem k množství sdílení tohoto komentáře institucemi napojenými na jednotnou frontu je zřejmé, že text odráží oficiální stanoviska strany.

Kritika „nové historie Čchingů“ a dalších „alternativních“ akademických směrů zohledňujících perspektivy marginalizovaných menšin působí ve dvou rovinách. Směrem dovnitř usiluje o upevnění sdílené identity všech „Číňanů“ – občanů Čínské lidové republiky bez ohledu na národnost, ale i etnických Číňanů žijících v zahraničí, jakož i obyvatel Hongkongu a Tchaj-wanu – a potlačení veškerých „menšinových“ identit. Směrem ven pak zpochybňuje „západní akademickou hegemonii“ a snaží se v mezinárodní akademické debatě prosazovat vlastní čínské přístupy a výklady.

Jinými slovy, čínští ideologové deklarují snahu o „dekolonizaci” humanitních a společenských věd zpochybňováním některých teoretických rámců a postupů jako „západocentrických”, paradoxně však především tam, kde jsou zohledňovány marginalizované perspektivy menšin. Ve skutečnosti tak jde hlavně o cenzuru nepohodlného materiálu, který ohrožuje oficiální stranický výklad dějin, a tím potenciálně i stabilitu společnosti a režimu jako takového.

Publikace tohoto článku: Deník N, 16.11.2026