Zprávy o náboženských represích v komunistické zemi, jakou je Čína, asi už nikoho nepřekvapí. Faktem však je, že různá náboženství musejí pod vládou komunistické strany a jejího „socialismu s čínskými rysy“ čelit různým výzvám a vypořádávají se mnohdy s mnohem komplexnějšími problémy, než je „pouhá“ represe. V případě buddhismu je to na jednu stranu obrovská vlna zájmu o jeho duchovní tradice vyvolaná jakýmsi „duchovním vakuem“, jež pociťuje zejména bohatnoucí čínská střední třída, na druhou stranu se zde čím dál více projevuje komercializace, kterou s sebou tento nárůst zájmu a s ním spojený rozvoj turismu nese.
Naše z Indie, cizí ze Západu
V posledních letech je zřejmé, že díky své rostoucí popularitě je buddhismus coby účinný nástroj propagandy zapojen do klíčových kampaní komunistické strany, která apeluje na návrat k „tradičním“ „domácím čínským“ hodnotám. V rámci této kampaně jsou zdůrazňovány především některé konfuciánské hodnoty, za „domácí čínský“ však Číňané považují kromě konfucianismu a taoismu také buddhismus, který do Číny přišel z Indie v prvních stoletích našeho letopočtu.
Tato „domácí“ náboženství pak vládnoucí stavějí do kontrastu s náboženstvími „cizími“, hlavně islámem a křesťanstvím, která představují zcela jinou tradici a systém hodnot. V případě „cizích“ náboženství je cílem čínské vlády jejich „sinizace“, o čemž svědčí např. snahy o přizpůsobení křesťanských doktrín socialistickým hodnotám či rozsáhlé čistky v muslimském Sin-ťiangu.
Posvátné hory na burze
Čínská vláda si je dobře vědoma jak ideologického tak ekonomického potenciálu novodobé renesance buddhismu mezi čínskou střední třídou, stejně jako rizik s ní spojených. To potvrzuje mimo jiné fakt, že Čínská regulační komise cenných papírů nedávno zamítla vstup na burzu společnosti Mount Putuo Tourism Develpoment.
Tento státní podnik, jehož největším akcionářem je místní vláda v Čou-šanu poblíž Šanghaje, spravuje veškerou turistickou infrastrukturu v okolí jedné ze čtyř nejvýznamnějších čínských posvátných hor, Pchu-tchuo šanu.
Podle listu The Economist místo ročně navštíví kolem osmi milionů převážně čínských turistů – věřících, kteří zde nechají jen na náboženských darech až několik set tisíc jüanů denně, o ziscích z cestovního ruchu ani nemluvě. Plán vstoupit na šanghajskou burzu prostřednictvím prvotní nabídky akcií (IPO) Pchu-tchuo šan oznámil již v roce 2012, přičemž dvě ze čtyř posvátných hor, respektive společností spravujících infrastrukturu v jejich širokém okolí, již na burze jsou.
První se touto cestou vydala posvátná hora E-mej šan v provincii S‘-čchuan, jejíž akcie jsou obchodovány na burze v jihočínském Šen-čenu již od roku 1997, což umožnilo nebývalý rozvoj infrastruktury a raketový nárůst turistického ruchu v oblasti.
Buddha Development Co. Ltd.
Zamítnutí vstupu na burzu společnosti Mount Putuo Tourism Develpoment předcházely bouřlivé mediální debaty kritizující komercializaci posvátných míst a protesty samotných mnichů i funkcionářů Svazu buddhismu. Odstrašujícím, pro podnikatele však lákavým příkladem náboženské komerce je proslulý „kung-fu klášter“ Šao-lin v provincii Che-nan pod vedením „výkonného ředitele“, opata Š‘ Jung-sina, jehož obchodní a marketingové aktivity kromě podnikání v turistickém ruchu zahrnují také akademii bojových umění i se zahraničními pobočkami, produkci komerčních představení, filmů a dokonce video her, nebo např. vlastní kolekci oblečení.
Posvátná místa, chrámy a kláštery jsou tak na jednu stranu vítaným zdrojem příjmů pro místní vlády, potažmo pak vládu centrální, na druhou stranu však přílišná komercializace a přívaly turistů mohou časem začít odrazovat vlivné dárce z řad těch nejoddanějších věřících, mnohdy bohatých podnikatelů nejen z ČLR, ale i z Hongkongu, Tchaj-wanu a diaspory po celém světě.
V duchu Strany budujme kláštery
V tomto ohledu je, jak se zdá, čínská vláda zajedno s buddhisty: komercializace náboženství má mít své hranice, protože náboženství by mělo sloužit jako nástroj Strany k prosazování těch správných morálních hodnot, totiž hodnot socialismu s čínskými rysy. CDT nedávno zveřejnily sbírku fotografií propagačních bannerů komunistické strany zdobících buddhistické svatyně. Hlásají hesla jako: „Pokračujme v prohlubování ducha devatenáctého sjezdu komunistické strany a společně pilně budujme krásný a harmonický chrám“ nebo „Nezapomínejme na naše prvotní poslání, až do smrti se držme slibů stranické přísahy.“
Čím dál tím častěji se také začíná objevovat termín „světský/lidský buddhismus“ (žen-ťien fo-ťiao), který se má zabývat záležitostmi tohoto světa a tohoto života, nikoli záležitostmi tento svět a život přesahujícími. Buddhismus je evidentně v zásadě kompatibilní se stranickou ideologií Si Ťin-pchingovy Číny, ovšem pouze v případě, že neklade příliš veliký důraz na „pověry“ a transcendenci, a za předpokladu, že představitelé buddhismu respektují stranický monopol na správnou interpretaci dharmy (což je také jeden z důvodů, proč komunistická strana zasahuje do výběru převtělenců, náboženských autorit v tibetském buddhismu).
Jak praví jedno z hesel: „Bez komunistické strany není buddhy Tathagaty“ (přívlastek, kterým se Buddha původně sám označuje).