Zatímco zpravodajství o Číně bylo minulý týden plně zaujaté probíhajícím 19. sjezdem Komunistické strany Číny, západní média věnovala značnou pozornost skandálu kolem jednoho z nejvlivnějších hollywoodských producentů Harveyho Weinsteina a jeho praktik při náboru mladých hereček. Na západních sociálních se rozeběhla kampaň #metoo a problematika sexuálního zneužívání slabých žen (i mužů) mocnými muži neunikla pozornosti ani za Velkou čínskou (internetovou) zdí. 16. října hlavní státní periodikum publikující v anglickém jazyce China Daily zveřejnilo článek z pera „kanadsko-egyptského pracovniíka v oblasti vzdělávání“ jménem Sava Hassan, který svůj text nazval „Weinstein Case Demonstrates Cultural Differences“ (Weinsteinův případ odhaluje kulturní rozdíly). Vzhledem k bouřlivým reakcím, které tento článek vyvolal v Číně i mezi odborníky na Čínu z řad novinářů, akademiků i pracovníků v neziskovém sektoru byl článek hned druhý den z webu China Daily stažen, je však stále dostupný v online archivu díky China Media Project.
To by se v ČLR stát nemohlo
Autor článku, muž téměř důchodového věku, jehož by případně mohlo omlouvat snad jedině to, že – alespoň na základě uvedené identity – není Číňanka, ale cizinec dlouhodobě žijící v Číně, se ve svém textu dopouští překvapivých generalizací, když srovnává „západní (rozuměj na sexu stojící a zvrhlou) kulturu“ s „čínskou kulturou“, která je založená na „chvályhodných hodnotách a ctnosti, jež respektuje důstojnost a lidskost svých občanů bez ohledu na jejich pohlaví.“ I když autor připouští, že sexuální obtěžování v Číně jistě existuje, domnívá se, že na rozdíl od „západních společností“ zde není „běžným jevem“, což vysvětluje tím, že „čínské tradiční hodnoty a konzervativní postoje obvykle chrání ženy proti nevhodnému chování ze strany příslušníků opačného pohlaví.“ „Pracovník v oblasti vzdělávání“ působící v Číně svá slova dokládá zkušenostmi s čínskými studenty, kteří jsou „příliš plaší na to, aby se sexuálně sbližovali“ s opačným pohlavím. Reakce na tento článek na sebe přirozeně nenechaly čekat.
Asi nejsilnější a také nejlépe vyargumentovanou „západní“ reakcí je článek (blonďaté modrooké) americké novinářky Bethany Allen-Ebrahimian, která strávila v Číně několik let nejdřív jako studentka a potom jako novinářka. Ve svém textu pro Foregin Policy přichází na úvod s šokujícím přiznáním, že coby studentka byla v Číně znásilněna – čínským mužem. V tomto otevřeném článku čínská státní média obviňuje ze snahy „získat body pro domnělou [čínskou] kulturní nadřazenost.“ Tvrdí, že tato představa je „významnou součástí světonázoru, který vehementně prosazuje čínská komunistická strana, jež chápe násilí a společenskou nestabilitu jako ideologickou, či dokonce civilizační úchylku.“
Svoboda používat tělo
Většina textu je věnována historii čínské obdoby „sexuální revoluce“, již na jednu stranu umožnilo „osvobození žen ze jha tradiční feudální a silně patriarchální společnosti“, které z velké části proběhlo pod taktovkou komunistické strany, na druhou stranu však byl tento proces značně urychlen pronikáním „západních vlivů“, zejména po zahájení éry „reforem a otevírání se světu“ za Teng Siao-pchinga. Není jistě náhoda, že čínský výraz „otevřít se“ (kchaj-fang) (myšleno světu a s tím také tržnímu hospodářství a spolu s tím oněm zmíněným „západním vlivům“) je v případě žen často chápán ve významu „být sexuálně otevřená“, tedy svolná k sexu kdykoli, kdekoli a s kýmkoli. Takové chápání daného výrazu v sobě zahrnuje samotnou esenci onoho stereotypu o „ctnostné a konzervativní Číně“ v kontrastu k „otevřenému Západu.“ Jak sama autorka dokládá na vlastní zkušenosti, tento stereotypní pohled na „západní otevřenost“ – který se ve skutečnosti zdaleka netýká jen Číny – může být v některých případech chápán až příliš doslovně a fyzicky.
Kritické postoje k článku v China Daily však vyjádřili také komentátoři v rámci médií v čínském kulturním prostředí. Například Alex Lo v komentáři pro hongkongský deník South China Morning Post připouští, že „zvrácené chování je rozšířené na Východě stejně jako na Západě.“ Pokud jde o zábavní průmysl, jehož se primárně týkají skandály v USA, autor píše, že „každý v Hongkongu i pevninské Číně ví, že vůči ženám – a popravdě ani mužům – nemůže být o nic přívětivější či jemnější,“ a že „využívání vlastního těla, ať už dobrovolné nebo nedobrovolné, pro kariérní postup je tak staré jako samotný zábavní průmysl.“
Čínská vysoká politika – pánská jízda
O tom, jaké je skutečné postavení žen v Číně pak víc než cokoli jiného vypovídá jejich zastoupení ve vedoucích funkcích a v politice vůbec. I přes proklamovanou rovnost, již vyhlásil Mao Ce-tung hned po založení Čínské lidové republiky v roce 1949, dosud nikdy žádná žena neusedla v nejvyšším stranickém orgánu, Stálém výboru Politbyra. A dle očekávání to nezměnil ani nedávno skončený 19. sjezd. Podle deníku The Guardian byly v minulém politbyru z 25 členů pouze dvě ženy a z 205 členů ústředního výboru KS bylo žen jen deset. Podle studie, kterou v CPI publikovala doktorandka na University of Nottingham Séagh Kehoe, ženy tvoří pouze 30 % členstva Strany, ve Všečínském shromáždění lidových zástupců je však jejich zastoupení ještě menší (24,1 %) a „čím výše se podíváte, tím méně žen zde vidíte.“
Tato situace je výslednicí mnoha faktorů, kde kromě spekulativních vlivů kulturních či civilizačních hrají svou roli také institucionální omezení (jako např. nižší věk odchodu do důchodu u žen než u mužů) či demografické (současný trend podpory rodičovství a rodinného života poté, co Čína z obavy ze stárnoucí populace zrušila politiku jednoho dítěte). Je však poměrně zřejmé, že ani bezmála 70 let poté, co Mao pronesl svůj slavný výrok, čínské ženy „polovinu nebe“ ani zdaleka nenesou a nic nenasvědčuje tomu, že by se to blízké budoucnosti mohlo jakkoli změnit. V programu komunistické strany podobná agenda nemá v současné době své místo, spíš naopak, jak dokládá opakované pronásledování čínských feministek, které si dovolí upozorňovat na takové problémy, jako je např. sexuální obtěžování či diskriminace žen v zaměstnání.