V utkání Evropské ligy Slavia remizovala s anglickým Leicesterem 0:0. Větší rozruch než skutečnost, že „lišky slávistický chrám nevyloupily“, však v médiích způsobila přítomnost VIP hostů na tribuně v době přísných opatření proti koronaviru. Nejvíce pozornosti po právu vzbudil poradce premiéra pro boj s pandemií profesor Roman Prymula, jinak též loni krátce ministr zdravotnictví a z vůle prezidenta Zemana držitel Řádu bílého lva za mimořádné zásluhy o stát.
Dříve než se Prymula s řadou dalších vmáčkl na tribunu fotbalového stadionu, vyzýval v televizi občany České republiky k dodržování protipandemických opatření a jako nejlepší cestu k zastavení viru navrhoval tvrdý lockdown.
Premiér tentokrát zareagoval rychle a se svým poradcem ukončil spolupráci s okamžitou platností. Stejně tak ministr zdravotnictví odvolal šéfa odboru veřejného zdraví na ministerstvu zdravotnictví a zástupce hlavní hygieničky Jana Marounka, který byl také přítomen.
Společnost na tribuně byla rozmanitá a reprezentativní: podle dostupných informací v ní byli zástupci exekutivy, českého i evropského parlamentu, místní samosprávy a veřejnoprávních médií. Po zveřejnění fotografií komentátoři v médiích vesměs akci odsoudili jako ukázku papalášství, zatímco zúčastnění se s rozličnou mírou rozpaků hájili, někteří se dokonce ke svému činu hrdě hlásili a všichni svorně tvrdili, že „nic neporušili“.
Jejich výroky jsou nejen ukázkou trapnosti, ale také necitlivosti – epidemická situace je skutečně vážná a jediná cesta, jak situaci začít měnit, je přesvědčit veřejnost, že je třeba respektovat preventivní opatření s cílem zpomalit šíření viru – na prvním místě omezit shromažďování na veřejnosti. Argument, že akce byla legální, je v tomto případě spíše výsměchem. Pan Tvrdík si zařídil výjimku u pana Marounka a ten pak seděl na zápase a ještě tvrdil, že tam byl pracovně, aby zkontroloval dodržování hygienických podmínek.
Čínská stopa
Pokud pan Marounek skutečně dohlížel na to, aby všichni přítomní měli respirátor, pak svou pracovní povinnost nesplnil. Fotografie ukazují mezi diváky na tribuně i takové, kteří nemají zahalenou tvář, mezi nimi i čínského VIP hosta. Přítomnost čínských hostů mezi českými politiky a státními úředníky zatím nikdo nekomentoval, stojí však za pozornost, a to nejen kvůli jejich nedisciplinovanosti. Několik Čechů, o nichž se mluví v souvislosti s přítomností na zápase, má totiž nejen v lásce fotbal a Slavii, ale také v minulosti projevilo příchylnost k čínskému byznysu s neprůhlednými vazbami na politiku.
Není to tak dávno, co se pan profesor Prymula, jak se sám tehdy vyjádřil, stal tváří čínské medicíny v České republice. V době, kdy probíhal restart česko-čínských vztahů a naše zahraniční politika se obracela na východ, Prymula jako ředitel Fakultní nemocnice v Hradci Králové navzdory protestům odborné veřejnosti prosazoval projekt kliniky čínské medicíny na půdě nemocnice. Stavbu měla hradit čínská společnost CEFC, jejíž „předseda“ Jie Ťien-ming byl v té době poradcem prezidenta Zemana. Jak zjistili novináři, smlouva na provoz kliniky nebyla pro Fakultní nemocnici výhodná, protože předpokládala, že z rozpočtu nemocnice – a tudíž ze státních prostředků – se budou dotovat nadstandardně vysoké platy čínských lékařů dojíždějících sem z partnerské nemocnice v Šanghaji a dělba případné ztráty provozu kliniky bude nerovnoměrně zatěžovat českou stranu.
Firma CEFC, o níž tehdejší její zástupce pro Evropu Jaroslav Tvrdík prohlásil, že stavbu kliniky zaplatí, protože si zakládá na financování projektů společenské zodpovědnosti neziskového charakteru, krátce nato zkrachovala. Stalo se tak poté, co byl v New Yorku odsouzen šéf jejího neziskového křídla Patrick Ho za uplácení afrických politiků na půdě OSN. Jie Ťien-ming záhadně zmizel a v ČLR ho neobjevili ani nejbližší spolupracovníci prezidenta Zemana, mezi nimi kancléř Mynář, také jeden z VIP hostů zápasu Slavia–Leicester.
Čínská Slavia
Záhadná čínská firma CEFC, která vystupovala jako soukromý subjekt, avšak disponovala kontakty na vysoké představitele čínské státostrany a pilně pěstovala kontakty v českých politických kruzích, zdá se skončila v propadlišti dějin. Po trapném konci CEFC (kdy se mimo jiné ukázalo, že pověst o pohádkovém bohatství firmy maskuje skutečnost, že podniká na dluh) akvizice zkrachovalé firmy převzal státní investiční fond CITIC, tedy organizace podléhající ministerstvu financí ČLR.
Podobně CITIC zasahoval v případě zadlužených čínských firem i v jiných zemích. Celkem logicky se snaží udržet v majetku čínského státu strategicky významné firmy a zároveň se zbavovat neproduktivních investic, typicky hotelů a luxusních nemovitostí. V tomto kontextu je zvláštní, že čínská státní firma si ponechala český fotbalový klub a dotuje jeho činnost. Klub se ostatně na svých dresech hrdě hlásí k tomu, že je v majetku čínského státu.
Čínské dotace jsou vydatné, Slavii se daří nakupovat hráče a vyhrávat turnaje, z hlediska prospěchu čínské ekonomiky to však nedává jiný smysl, než že si tu čínský stát kupuje veřejné mínění a získává sympatie pro své geopolitické zájmy. Nepřímo této strategii dal za pravdu starosta Řeporyjí, který jinak kudy chodí, tudy vymetá komunisty, ale Slavii nepřestane milovat za žádných okolností, dokonce „i kdyby nás vlastnili nacisté“. Lze předpokládat, že na čínské komunisty se to vztahuje zrovna tak. (Aby byl pan Novotný v obraze, šéf evropské pobočky CITIC, kterého Tvrdík hrdě představil jako „číslo dvě v celé hierarchii mateřské společnosti CITIC“, byl do nedávna také místopředsedou celopodnikové organizace čínské komunistické strany tohoto státního kolosu.)
Tvrdíkova příchylnost k ČLR byla zdokumentována mnohokrát, počínaje jeho šéfováním ve Smíšené česko-čínské komoře vzájemné spolupráce, alias Společnosti česko-čínského přátelství (viz čínský název společnosti přiřazující tuto zdánlivě „obchodní komoru“ do kategorie proxies, které po celém světě podporuje Oddělení jednotné fronty ÚV KS Číny). Tvrdík se významně angažoval v CEFC v dobách jeho největší slávy, odtud ho převzal CITIC a jmenoval ho do představenstva CITIC Europe Holdings.
Zatímco k působení v čínské státní firmě se Tvrdík příliš nehlásí, vystupuje jako hrdý předseda představenstva Slavie. Musel však přiznat, že klub patří CITIC, přestože dříve se uvádělo, že většinovým vlastníkem je soukromá firma Sinobo Group, jejíž název nese nový stadion Slavie v Edenu. Sinobo vlastní pekingský fotbalový klub Kuo-an, který se na svých stránkách hlásí k partnerství se Slavií (a Slavia kvůli tomu má i čínskou verzi svých webových stránek). Hráči Kuo-anu mívají na dresu jméno CITIC a klub mezi svými sponzory uvádí také Homecredit, jehož logo čínští fotbalisté nosí na rukávech. Homecredit byl jak v pozadí Smíšené komory, tak i změny zahraniční politiky České republiky.
Odhlédnuto od zamotané otázky financování fotbalových klubů a české zahraniční politiky, Jaroslav Tvrdík je zaměstnancem čínské státní firmy a přirozeně se dá předpokládat, že vystupuje v jejím zájmu. S ohledem na stále zřetelnější polarizaci světa na demokratickou a nedemokratickou polovinu i doklady o tom, že ČLR se snaží podkopávat demokracii a ovlivňovat politiku západních zemí ve svůj prospěch, by měly být pro českého politika hájícího zájmy českých občanů kontakty s ním toxické. Zjevně tomu tak není, pozvánku na Tvrdíkovu akci neodmítli ani zástupci „demokratické opozice“ z řad ODS. Uvážíme-li, že vlivný člen ODS, europoslanec Jan Zahradil donedávna vedl skupinu přátelství s ČLR v Evropském parlamentu, tak to vlastně ani moc nepřekvapí.
Loni na jaře čínské úřady a Tvrdík se Slavií ještě sázeli na ČSSD. Na počátku pandemie, kdy čínští komunisté čelili mezinárodní kritice za to, že připustili rozšíření pandemie z Wu-chanu do světa a že doma tvrdě pronásledují občanskou opozici zveřejňující informace o šířící se epidemii, se fotografoval Jaroslav Tvrdík společně s ministrem vnitra Hamáčkem po boku velvyslance Čang Ťien-mina a stafáž jim dělali hráči Slavie, aby všichni společně vyjádřili podporu opatřením čínské komunistické strany. Všichni, včetně českého ministra, měli na sobě trička s firemním nápisem CITIC.
Politici a státní úředníci se mohou hájit tím, že milují fotbal a o nic jiného než o tento krásný sport tady přece nejde. Zdá se, že na to naletí dost lidí – i proto, že běžný fotbalový fanoušek, na rozdíl od čínského majitele klubu, neuvažuje o politice a chce si užít hru. O politiku tady však jde a jde i o byznys; ten s ČLR teď, v době velkých státních nákupů zdravotnických pomůcek, testů a vakcín, frčí s mimořádnou intenzitou. A v čínském podání má byznys, stejně jako fotbal, nezpochybnitelný politický význam. Vzpomeňme jen na přítomnost nejvyšších představitelů českého státu na letišti loni na jaře, aby zde poníženě děkovali za možnost nakupovat roušky od čínských firem, kterou zprostředkoval Jaroslav Tvrdík, lobbista, zaměstnanec čínské státní firmy, tehdy člen krizového štábu vlády – a jinak hlavně a především milovník fotbalu a Slavie.