Čínské hospodářství jako „stranicko-podnikový komplex“

Bývalý šéfredaktor listu Hong Kong Economic Journal a člen politického poradního orgánu hongkongské vlády (Central Policy Unit) Joseph Yi-Zheng Lian (Lien I-čeng) popisuje ve včerejších New York Times v článku případně nazvaném Čína: stranicko-podnikový komplex organizační mechanismus, jakým Komunistická strana Číny ovládá i nominálně soukromé podniky. To je podle něj mnohem větší problém než skutečnost, že Čína není ani po 15ti letech členství ve WTO tržní ekonomikou:

 Nadměrná kontrola, politické intervence, manipulace s měnou – ne, Čína není tržní ekonomika. Ale je to ještě mnohem horší: KS Číny systematicky infiltruje rostoucí privátní sektor a v současnosti působí uvnitř více než poloviny všech nestátních firem; může jimi manipulovat, či je dokonce kontrolovat, zejména ty větší, a dokonce i některé zahraniční. Moderní čínské hospodářství je stranicko-podnikový konglomerát.

Podle autora dosáhla KS Číny tohoto výsledku tím, že v ekonomice zavedla opatření, která se jí předtím osvědčila v Rudé armádě během občanské války.

Na úrovni armád a divizí zřídila stranické výbory (tang wej 黨委), na úrovni čet a družstev stranické skupiny (tang siao-cu 黨小組), a ty společně organizovaly nábor a výcvik pěšáků, kteří splňovali nároky Strany. Během několika málo let vznikla z nedisciplinované rolnické armády dobře vycvičená vojenská síla.

Podobný mechanismus zavedla podle Liena KS Číny i v prudce se rozvíjející ekonomice po Tengových reformách v éře Ťiang Ce-mina.  Klíčový přitom byl 16. sjezd KS Číny v roce 2002, který legitimizoval postavení soukromých podnikatelů v nominálně komunistickém režimu v rámci koncepce tzv. „Tří zástupců“ (san-ke taj-piao 三个代表).

Výměnou za politickou legitimitu přešli čínští kapitalisté a vrcholní manažeři pod vedení stranických orgánů. Již rok předtím … začala Strana manipulovat způsob hospodaření v soukromých společnostech. Od roku 2001 musela mít každá soukromá firma, kde pracovali nejméně tři členové Strany, svou vlastní stranickou buňku. Stejně jako stranické organizace v Rudé armádě několik desetiletí předtím měly stranické buňky v závodech „pevně uskutečňovat stranickou linii, zásady a politická opatření“, jak to diktují stanovy KS Číny.

Tento systém politické kontroly byl zaveden v privátním sektoru důsledně v roce 2001, tedy krátce po vstupu Číny do WTO, a dále rozšířen po stranickém sjezdu v roce 2002. Kolem roku 2006 byl zaveden i v soukromých podnicích s cizím kapitálem, jako třeba Walmart. Podle oficiálních statistik za rok 2015 existovaly stranické buňky v 52 % všech nestátních podniků. V současnosti jsou běžné i v cizích firmách, a dokonce i v cizích neziskovkách, alespoň těch větších a zavedenějších.

Nad tím by se měly vážně zamyslet všechny zahraniční podniky v Číně i jejich vlády, protože stanovy KS Číny vyžadují, aby se všichni její členové „drželi zásady, že zájmy Strany a lidu stojí nade vším, a jejich osobní zájmy se musí podřídit zájmům Strany a lidu.“ Nebo, jak to loni formuloval předseda čínského Nejvyššího soudu, pokud jsou tyto zájmy v konfliktu, „stranickost“ musí u členů Strany stát nad lidskou přirozeností (黨性高於人性).

Autor dále uvádí modelové situace, kdy musejí členové Strany v  podniku volit při skutečném či domnělém konfliktu mezi zájmy Strany a dané firmy stanovisko Strany, např. v otázce duševního vlastnictví (o bezpečnostních otázkách nemluvě).

Jinými slovy, problém netkví jen v tom, že čínské hospodářství není tržní ekonomikou v tom smyslu, že mu vláda nepovolí působit zcela svobodně. Samotná jeho struktura, včetně soukromého sektoru, je budovaná, a znovu a znovu přebudovávaná, aby sloužila vůli Strany a jejím zájmům, hospodářským a politickým. Tento stranicko-podnikový komplex se bude jen dále rozšiřovat s tím, jak bude rychle rostoucí soukromý sektor nahrazovat většinu neefektivních státních podniků.

Vskutku závažný důvod k zamyšlení. Doufejme jen, že jsou naše politická reprezentace a představitelé podnikové sféry takové úvahy ještě schopni.