Převzetí “akcionářských práv” ve společnosti CEFC Europe jejím věřitelem, finanční skupinou J&T, je zatím posledním zvratem v dobrodružném příběhu “čínských investic” v ČR. Zejména v posledních týdnech si zápletky naší “ekonomické diplomacie” vůči Číně nezadají s mexickou telenovelou.
Konkrétní obsah smluvních dokumentů mezi CEFC a J&T není znám, a tak se můžeme jen domýšlet, nakolik je “nepřátelské převzetí” CEFC Europe podloženo právními argumenty. Jedna z pracovních verzí vychází z předpokladu, že oněch 11,5 miliard korun bylo určeno výslovně na nákup 14procentního podílu v ruské státní firmě Rosněfť. Když se pak nákup v důsledku problémů CEFC v USA a v ČLR neuskutečnil, požadovala prý J&T urychlené splacení dlužné částky. Podle sesazeného šéfa CEFC Tvrdíka ovšem J&T současně splacení dluhu v řádném termínu zabránila tím, že vzápětí sesadila celé vedení i s Tvrdíkem ještě před vypršením už tak šibeniční lhůty.
To by byl dosti drsný manévr hodný pravých finančních žraloků. Ať už se tak skutečně stalo či nikoliv, v dlouhodobém horizontu jsou spíše než konkrétní mechanismus ovládnutí CEFC Europe důležitější jeho mezinárodní politické implikace. Celý manévr totiž podle všeho ohrožuje původní plán na faktické zestátnění CEFC i s jejími akvizicemi (a přímými vazbami na české politiky) prostřednictvím čínské státní agentury CITIC.
Zadlužené čínské firmy jako systémové riziko
V posledních měsících se názorně projevuje, že modelu zahraničních expanze kvasi-privátních firem na základě úvěru od čínských státních bank v Pekingu odzvonilo. Spektakulární zahraniční akvizice čínských firem, které po několik let ohromovaly západní svět, skončily vesměs fiaskem. “Bohaté” čínské konglomeráty jako Anbang, Hainan Airlines (HNA) nebo právě CEFC dohnaly po krátkém období strmého růstu jejich stejně spektakulární dluhy.
V Pekingu navíc převládlo v posledním roce přesvědčení, že zadlužení těchto firem u čínských “policy banks”, jako jsou Čínská rozvojová banka (CDB) nebo Ex-Im Bank, představuje pro celý finanční sektor systémové riziko, jež by mohlo vyústit ve finanční krizi s nedozírnými hospodářskými, ale i politickými důsledky. Předejít takové krizi oddlužením bankovního sektoru je jedním ze “tří těžkých bojů”, které vyhlásil pro tento rok generální tajemník a prezident Si Ťin-pching.
Prakticky všechny finanční konglomeráty investující předtím ve velkém v cizině jsou dnes nějakým způsobem v ČLR vyšetřovány z “ekonomických nesrovnalostí”. Podstatou těchto prohřešků je ovšem samotný model jejich předchozí zahraniční expanze, podporovaný ve své době pekingským vedením. Čínské policy banks samozřejmě poskytovaly miliardové úvěry favorizovaným společnostem podle politického zadání.
Nic než Pás a stezka
Tato politika se ovšem mezitím změnila; Si Ťin-pching dnes požaduje, aby se čínské peníze investovaly v cizině do strategických odvětví a do projektů přímo souvisejících s jeho zahraničně politickou prioritou, iniciativou Pás a stezka (BRI). Akvizice mají namísto nedisciplinovaných kvasi-privátních společností typu Anbang či CEFC napříště provádět pokud možno státní agentury jako CITIC. To ostatně odpovídá i většímu důrazu na roli státních podniků v domácí ekonomice, kterou Si razí v Číně samotné.
Vstup CITICu do CEFC je proto zcela v souladu se současnou politikou Pekingu. Nepřátelské převzetí společnosti jejím věřitelem J&T ovšem hladkou implementaci této politiky narušuje. Společnost J&T si přitom musí být vědoma, že vedle čistě finančních ohledů jsou zde ve hře i aspekty politické.
J&T má zřejmě sama dlouhodobé plány vstoupit na čínský finanční trh s pomocí obří čínské pojišťovací společnosti Ping An. Podle všeho by ráda napodobila úspěch PPF a Home Creditu ve spotřebitelských půjčkách právě v oblasti pojišťovnictví. K takovému kousku by potřebovala podobně jako předtím PPF masivní politickou podporu. Zablokování hladkého přechodu CEFC Europe pod CITIC by se jí v tomto ohledu mohlo vymstít.
Její potenciální partner Ping An vyvolal v roce 2012 značnou pozornost médií, když ho rozsáhlá investigace listu New York Times spojovala s rodinnými příslušníky tehdy dosluhujícího premiéra Wen Ťia-paa. Wen měl podle amerického listu v roce 1999 ještě jako vice-premiér zabránit rozdělení konglomerátu v rámci regulačních opatření po Asijské finanční krizi v letech 1997-98. Oplátkou měli jeho příbuzní a přátelé získat akcie společnosti. Ping An tehdy veškerá obvinění popřel.
Milostný trojúhelník: Ping An, CITIC a CEFC
Tato epizoda naznačuje politický vliv společnosti Ping An; ten by byl nicméně spojen s minulým čínským vedením, a nikoliv nutně ku prospěchu při případném pokusu partnerské společnosti o vstup na čínský finanční trh. CITIC se oproti tomu podle všeho těší přímé podpoře Si Ťin-pchinga. V případném střetu s Ping Anem ohledně budoucnosti CEFC Europe by si člověk spíše vsadil na CITIC.
Napínavou telenovelu CEFC však ještě komplikuje další zápletka z jedné z minulých epizod, a to americké obvinění vůči představiteli neziskového křídla společnosti Patricku Ho, který měl uplácet vrcholné politiky v Africe ve prospěch mateřské firmy CEFC. Tato korupční aféra vrhá negativní světlo na Si Ťin-pchingovu inicitivu Pásu a stezky, a je proto z hlediska čínského vedení větším škraloupem na kádrovém štítě předsedy CEFC Jie Ťien-minga než nějaké finanční nesrovnalosti.
Je docela možné, že je Pekingu kvůli této aféře na obtíž vedle předsedy Jie i celá CEFC. Úplně zbavit se jí nemůže kvůli pozicím (politickým spíše než ekonomickým), které si společnost vybudovala v ČR. Převzetí přes CITIC je jedna možnost, ta by však zachovala mírně řečeno otřesenou značku CEFC. Třeba je v záloze ještě jiné řešení.