Každého, kdo v posledních letech navštívil některou z amerických univerzit, musel překvapit zdánlivě nečekaný fakt. Kampusy jsou doslova v obležení čínsky mluvících studentů. V poslední době se začínají množit hlasy, jež naznačují, že narůstající množství čínských studentů na amerických univerzitách představuje z různých důvodů problém. Komplikací existuje celá řada, lze je však shrnout stručně: Číňané začínají na amerických univerzitách tvořit svět sám pro sebe, přičemž studium v Americe přestává pro všechny strany naplňovat očekávání, jež byla s tímto fenoménem původně spojována.
V “krásné zemi” za každou cenu
John Pomfret se ve svém článku pro SupChina jako jeden z mála pokouší o této situaci hovořit otevřeně, když tvrdí, že „čínské peníze na amerických univerzitách představují ohromný problém.“ Ten podle něj začíná už u samotného přijímacího řízení, které v některých případech nelze označit jinak než jako zkorumpované. V první řadě zde jde o peníze, takže některé méně známé americké univerzity vítají každého synka či každou dcerku z bohaté čínské rodiny, která má na to podporovat své jediné dítko na studiích ve vysněné „krásné zemi“ („krásná země“, Mej-kuo 美国, je výraz postavený na překladu zkratky čínského názvu Spojených států amerických), nebo se dokonce uvolí navíc přihodit tučný sponzorský dar. (Pomfret uvádí např. 115 mil. USD pro Neurologické centrum při Kalifornském technologickém institutu, 8,88 mil. USD pro Yale School of Management, či 15 mil. USD pro sdružení univerzit Ivy League.) Ohled na to, jaké předpoklady ke studiu v Americe toto dítko má, se příliš nebere. Pomfret zmiňuje, že někteří ze studentů a studentek nejsou schopni vést ani základní konverzaci v anglickém jazyce, a poukazuje na to, že prakticky celé přijímací řízení může být založeno na podvodu. Uvádí, že:
již v roce 2010 konzultantská společnost Zinch China varovala, že až 90 % doporučujících dopisů z Číny je falešných, 70 % esejí napsal někdo jiný a 50 % výpisů o výsledcích studia na střední škole bylo paděláno.
Problémem však začíná být nyní i samotný počet čínských studentů. Letos na podzim jich ke studiu v Americe má údajně nastoupit přes 300 tisíc (třetina z celkového milionu zahraničních studentů v USA) oproti pouhým 60 tisícům z let 2004/05. Pomfret tvrdí, že projekt čínských studentů v USA, který byl nastartován v roce 1978 po nástupu Teng Siao-pinga a jeho „reforem a otevírání se světu“, pomalu přestává naplňovat onu původní strategii win-win.
Demokracie jako dárek ze studií
Z pohledu USA šlo tehdy (kromě peněz, jejichž příliv byl zpočátku spíše zanedbatelný) především o formování přátelských vztahů po obnovení diplomatických vztahů mezi ČLR a USA v návaznosti na čínskou návštěvu prezidenta Nixona v roce 1972. Na pozadí tohoto uvažování pak probleskovala myšlenka, že čínští studenti, kteří budou vystaveni myšlenkám svobodné demokratické společnosti, si tyto principy přirozeně osvojí a budou v budoucnu napomáhat k postupné demokratizaci čínské společnosti. Zároveň se předpokládalo, že významná část studentů se rozhodne ve Spojených státech zůstat a své vzdělání si tak „odpracovat“. Pro Číňany byla v té době lákavá nejen vidina života v luxusu bohaté Ameriky, ale také prestiž pramenící z poctivě získaného zahraničního titulu.
To vše ale podle Pomfreta nyní přestává platit. Množství těchto diplomů, ale i zmíněná korupce a podvody snižují prestiž amerického titulu v Číně a množství čínských studentů v kampusech zase prakticky eliminuje šanci, že studenti budou vystaveni „svobodné demokratické společnosti“, ba dokonce americké kultuře a angličtině jako takové.
Organizovaní vládou
Samostatnou kapitolou je v tomto ohledu americké působení Asociace čínských studentů a akademických pracovníků (v zahraničí) – Chinese Students and Scholars Association (CSSA). V letošním roce se o této „studentské“ organizaci, která je však ve skutečnosti přímo napojená na čínské konzuláty a je tedy řízená čínskou vládou, v médiích hovořilo nejvíce v souvislosti s protesty proti dalajlamově čestnému projevu při studentských promocích na University of California v San Diegu (psali jsme tady). Pomfret píše:
Přestože se CSSA angažuje i ve zcela nevinných aktivitách, jako jsou například společenské akce, jejichž cílem je představit čínskou kulturu širší veřejnosti, její politická funkce je v přímém rozporu s ideály západního vzdělání a představuje znepokojující trend čínských pokusů o export vlastního systému kontroly myšlení za oceán do Ameriky.
(Podobné kauzy se v posledních měsících objevují také v souvislosti s Austrálií, druhou nejoblíbenější destinací čínských studentů.)
Mnohé z toho, co píše Pomfret, přímo či nepřímo potvrzuje také rozsáhlá reportáž Brooka Larmera o čínských studentech v USA publikovaná v magazínu 1843 listu The Economist. Jedním ze zajímavých témat, která zde Larmer otevírá, je působení různých křesťanských spolků, jež se snaží čínské studenty, kteří se mohou v cizím prostředí cítit osamělí a ztracení, obrátit na víru. Hned na úvod jim nabízejí odvoz z letiště a uvítací párty, přičemž doufají, že se jim podaří mladé, komunistickou ideologií odkojené Číňany přivést ke křesťanským hodnotám.
Z reportáže se však zdá, že jejich úspěšnost není příliš vysoká, protože současná generace čínských studentů má ve svých názorech poměrně jasno. Larmer cituje jistého „profesora Tchanga“, který má nyní americké občanství. Nedávno byl po emailu napadán čínským studentem poté, co ve své přednášce hovořil o přecitlivělosti Pekingu, pokud jde o veřejné mínění. „Tato generace byla indoktrinována od prvního dne,“ říká profesor. Ostatně, jen málokoho, kdo kdy přišel do styku s čínskými studenty, překvapí, že na koncept „západní demokracie“ pohlížejí vesměs skepticky – jak je to učí ve škole. Běžným argumentem bývá, že „v demokratickém systému je složité cokoli prosadit a realizovat.“
Titul, a domů!
Larmer se dotýká také dalšího z aspektů celého problému čínských studentů v Americe, totiž otázky, jaká perspektiva tyto studenty po nabytí vysněného zahraničního diplomu čeká. Tomuto tématu se věnuje rovněž novější reportáž na SupChina, která přibližuje příběhy několika konkrétních absolventů a objasňuje důvody, jež je vedly k návratu do ČLR. Uvádí se zde, že zatímco dříve se domů vracela jen zhruba čtvrtina čínských absolventů amerických univerzit, nyní se počet navrátilců pohybuje mezi 70 až 80 %. Mladé lidi k tomuto rozhodnutí vede více faktorů, přičemž nezanedbatelnou roli zde hraje vízová a imigrační politika USA a nově také nepříliš přátelský postoj a rétorika prezidenta Trumpa vůči Číně. Lze se však dohadovat, že svůj podíl na tomto novém trendu může mít i zvyšující se ekonomická a životní úroveň a silnější postavení ČLR v globálním měřítku, tedy její rostoucí „prestiž“ v očích generace vychovávané v silně vlasteneckém duchu.
Želvy a plevel
Otázkou však je, s jakým přijetím se tito studenti budou v budoucnu na domácí půdě setkávat, protože raketový nárůst množství zahraničních titulů a rostoucí pochyby o kvalitě takto získaného vzdělání devalvují hodnotu těchto diplomů. Si Ťin-pchingova otevřená kampaň proti „západnímu myšlení“ může brzy učinit jakékoli zaplétání s „buržoazním liberalismem“ a jinými „kapitalistickými nešvary“ nežádoucím.
Už před delším časem se ve slangu čínské mládeže dravé „mořské želvy“ (chaj-kuej 海龟; výraz je homofonní s chaj-kuej 海归, „vrátit se domů ze zámoří“) změnily (díky homofonii s výrazem chaj-taj 海待, “navrátilec čekající na zaměstnání”) na „mořský plevel“, chaj-taj 海带. To je výraz, který vyvolává poněkud nepříjemnou asociaci s „jedovatým býlím“, jež bylo podle Mao Ce-tunga potřeba vytrhat z čínské společnosti během tzv. „kampaně proti pravičákům“ v roce 1957.
Proti článku Johna Pomfreta se na stránkách SupChina vymezuje Lawrence Kwok, jeden z bývalých čínských studentů pracující nyní pro Microsoft. Pomfretův text označuje za neúplný a nedostatečně reprezentativní a jako protiváhu Pomfretovým tvrzením přináší mimo jiné výčet příběhů jednotlivých tvrdě pracujících čínských studentů.
Debata byla započata a pokračuje nejen na webech, ale i v diskuzích na sociálních sítích.