Mnohá západní nakladatelství nechávají své knihy již mnoho let tisknout v Číně – z finančních důvodů. Jejich byznys se však v posledních měsících nečekaně zkomplikoval: čínská vláda vydala pokyny k cenzuře cizojazyčných publikací určených pro zahraniční trh, které se v ČLR pouze produkují.
Třikrát a dost
Australský The Age přinesl nedávno reportáž o zkušenostech australských nakladatelů z posledních týdnů. Čínská Ústřední správa pro tisk, publikace, rozhlasové a televizní vysílání a film údajně již zamítla povolení k tisku pro řadu australských publikací v angličtině, určených pro australský, nikoli čínský trh. Čínské úřady totiž vydaly nejen seznam disidentů, ale i výrazů, které jsou naprostým tabu. Zveřejnily také tabulku citlivých témat, která podléhají povinnému prověření publikace cenzory. To údajně způsobuje zdržení výroby od dvou týdnů do třiceti dnů s rizikem zamítavého stanoviska. V listopadu loňského roku dokonce jedna čínská tiskárna rozeslala britským nakladatelům varování, že pokud během roku dojde třikrát a více k zamítnutí publikace k tisku ze strany čínských úřadů, rozváže s nimi tiskárna spolupráci.
Seznamy netisknutelných
Australský akademik Clive Hamilton, který je autorem známé knihy o prorůstání čínského vlivu do australské politiky a společnosti Tichá invaze (Silent Invasion), na svém Twitteru zveřejnil seznam jmen disidentů a dále témata a oblasti, které figurují na seznamu zaslaném čínskými úřady australským klientům čínských tiskáren. Z disidentů jsou na seznamu jména mnoha známých osobností, od těch spojených s čínským demokratizačním hnutím od konce 70. let, jako byl např. Wej Ťing-šeng, přes aktivisty kolem demonstrací na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, jako je Wang Tan nebo Čchaj Ling, až po novější vlnu disentu zastoupenou osobnostmi, jako je nositel Nobelovy ceny míru Liou Siao-po (zemřel ve vězení v roce 2017) nebo ujgurský intelektuál Ilham Tohti (odsouzen v roce 2014 na doživotí).
Tabu jsou samozřejmě i jakékoli zmínky o Dalajlamovi a trochu nečekaně je v seznamu i prominentní disident a aktivista Aj Wej-wej nebo autor někdejšího čínského bestselleru Totem vlka známý pod pseudonymem Ťiang Žung. Mezi dalšími tabuizovanými výrazy jsou veškerá povstání, demonstrace či občanské protesty v ČLR od jejího založení v roce 1949, různá sporná území od Aksai Chin až po ostrovy Senkaku, všechna hnutí za nezávislost či práva obyvatel od Sin-ťiangu po Tchaj-wan, ale také mnohá v Číně pronásledovaná náboženství a postavy čínských politických dějin druhé poloviny dvacátého století.
Samostatný Tchaj-wan ani porno netiskneme!
Ústřední správa pro tisk, publikace, rozhlasové a televizní vysílání a film také vydala informace týkající se procesu schválení tisku cizojazyčných publikací na různá další témata, která sice nejsou přímo zakázaná, ale podléhají kontrole a případné cenzuře. Zvláštní bod představují mapy, které musejí za všech okolností odpovídat oficiálnímu čínskému stanovisku. To znamená, že v ČLR nyní nelze nechat v jakékoli publikaci (např. školním atlasu) vytisknout mapu, v níž Tchaj-wan nebo sporná území ve Východočínském moři, v Indii či Pákistánu nejsou vyznačeny jako nedílná součást území ČLR. Další citlivé oblasti podléhající kontrole jsou všechna náboženství, jejichž praktikování je v ČLR ze zákona povolené, zejména buddhismus, islám, konfucianismus a taoismus. Poslední cenzurovanou oblastí je pak sex, jmenovitě pornografický či erotický obsah, tedy popis sexu, a jakákoli nahota.
Probuďte svého vnitřního cenzora
Jde o další krok, kterým pekingská vláda efektivně vyváží cenzuru za hranice Číny. Čím dál větší roli zde totiž hraje také autocenzura, kdy se sami autoři snaží filtrovat „citlivá témata“, aby mohli v Číně publikovat a prodávat – nebo nyní dokonce jen tisknout. Tuto skutečnost nicméně nelze nijak dokázat, natož kvantifikovat, stejně jako to, zda např. australští vydavatelé nyní sami cenzurují své autory. O tom, že taková autocenzura již i mimo samotnou Čínu funguje, však svědčí např. zmíněná Hamiltonova kniha, kterou mu z obavy z reakce Pekingu nechtěl vydat ani jeho nakladatel v Austrálii. Na prorůstání čínské cenzury do ciziny upozorňují také relativně nedávné případy autocenzury akademických článků nebo celých časopisů nabízených v čínských databázích, nebo skandální případy autocenzury nadnárodních firem, jako jsou např. aerolinie nebo hotelové řetězce, které mívají občas problém s „politikou jedné Číny“ a pak se snaží problémy rychle žehlit.