Ve středu 12. června vyvrcholily už několik dní trvající protesty v Hongkongu, a na sociálních sítích i v médiích se objevila četná svědectví o brutalitě, s jakou hongkongská policie proti převážně mladým a neozbrojeným demonstrantům zasahovala. Pekingem podporovaná guvernérka Hongkongu Carrie Lam v televizním vystoupení protesty označila za „organizované nepokoje“ a poté se slzami v očích prohlásila, že se sama pro Hongkong obětovala a současné protesty „nejsou aktem lásky k Hongkongu“ a „je třeba je rezolutně odsoudit“. Podle organizátorů minulou neděli proti přijetí tzv. extradičního zákona demonstroval až milion lidí. Ti se na základě zkušeností (opakované únosy hongkongských i cizích občanů z HK na pevninu) obávají, že čínské orgány zákon zneužijí k represi politicky nepohodlných osob.
Nejasná legislativa
Tento zákon by v případě přijetí umožnil vydávat podezřelé osoby z Hongkongu do zemí, s nimiž tato zvláštní administrativní oblast ČLR dosud v této věci neměla stanovený jasný legislativní postup. K těmto zemím patří i Čína (a Tchaj-wan), o něž jde protestujícím v první řadě. Ostatně, právě nejasný status Tchaj-wanu posloužil jako záminka pro vznik zákona, když hongkongské úřady nebyly schopné zareagovat na žádost Tchaj-wanu o vydání stíhaného vraha. Dále by zákon umožňoval na žádost cizí vlády pro potřeby jejího vyšetřování konfiskovat majetek hongkonských občanů. Mezi obyvateli Hongkongu panují oprávněné obavy, že přijetí tohoto zákona bude možné poprvé v historii kohokoli vydat k soudu do ČLR, třeba i na základě politických rozhodnutí nebo obvinění z politických důvodů. Se spoluprací s jinými zeměmi nemají protestující problém.
Vadí jim pouze vydávání do ČLR, jejíž představitelé proklamují, že nezávislost soudní moci je západním vynálezem, jejž ČLR nikdy nepřijme. Jak uvedl na svém Twitteru Alan Wong z informačního webu Inkstonenews: “Hongkongská guvernérka Carrie Lam slíbila, že procesy budou probíhat v souladu s právem, aby bylo zaručeno, že nikdo nebude do Číny vydán z politických důvodů.” Hongkongská vláda navíc podle něj tvrdí, že “zákon se vztahuje pouze na závažné trestné činy, které jsou jako takové hodnoceny v právních systémech jak v ČLR, tak i v Hongkongu.” Tyto činy údajně “nebudou mít co do činění se svobodou slova, svobodou shromažďování apod.” Právní analýza Hong Kong Bar Association však naznačuje, že tyto záruky nejsou dostatečné.
Útočiště disidentů
Již od koloniálních dob byl Hongkong nejdostupnějším azylem čínských disidentů. Tuto roli si udržel i po předání území pod správu ČLR v roce 1997, jež bylo podmíněno čínským závazkem ponechat Hongkongu určitou míru autonomie a svobody zaručenou premisou „jedna země, dva systémy“ ( 一国两制, i kuo, liang č‘). Velká část místních obyvatel by si tuto, byť omezenou, svobodu ráda ponechala.
Zákon lze chápat jako symbolické i reálné potvrzení stanoviska Pekingu o „jedné Číně“ – v případě jeho přijetí by se výrazněji než kdy dříve otevřeně stvrdilo, že jak Hongkong, tak i Tchaj-wan jsou součástí „jedné Číny“, kterou nyní velmi asertivně prosazuje právě ČLR.
V rámci svého komplikovaného mezinárodního statutu je totiž Tchaj-wan formální součástí „Číny“, ovšem s “vysokým stupněm autonomie”. Pekingská vláda má v teritoriu omezený vliv. Pokud jde o případ ne/vydání zločince z Hongkongu na Tchaj-wan: Čínská republika na Tchaj-wanu není Hongkongem uznávána jako samostatný stát, stíhaného zločince tam tedy na žádost místních úřadů vydat nelze. Extradiční zákon měl tento problém řešit – stíhaní občané jakékoliv země pohybující se na území Hongkongu by podle něho mohli být bez jakýchkoliv průtahů vydáni do ČLR. Z toho důvodu se proti přijetí tohoto zákona v Hongkongu stavějí i některé zahraniční korporace, které ve zvláštní administrativní oblasti působí a kritické hlasy se ozývají i z USA.
Utahování šroubů
Primárním důvodem protestů je, že i přes sliby ČLR z roku 1997, že hongkongský systém zůstane beze změny minimálně prvních padesát let po převzetí území od Britů, začala pekingská vláda v posledních zhruba deseti letech výrazně přitvrzovat a čím dál více zasahuje do hongkongské politiky. To má za následek pomalé, avšak citelné omezování svobody. K dosud největším demonstracím v Hongkongu došlo v roce 2014, kdy lidé v rámci tzv. „deštníkového hnutí“ a iniciativy „occupy Hong Kong“ na 79 dní obsadili a zablokovali samotné centrum Hongkongu, aby tak protestovali proti rozhodnutí Stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců z 31. srpna 2014. To stanovilo, že kandidáti na pozici guvernéra Hongkongu mají být počínaje volbami v roce 2017 předem schváleni v Pekingu. Tehdejší hnutí získalo svůj název proto, že demonstranti používali deštníky, aby se chránili před slzným plynem a vodními děly, kterými se je policie pokoušela rozehnat. Demonstranti v roce 2014 svého cíle nedosáhli. V následujících volbách byla zvolena silně pro-pekingská kandidátka Carrie Lam, “pekingští koně” získávají v hongkongské politice stále více hlasů a vůdci hnutí v čele s mladým studentem Joshuou Wongem byli odsouzeni do vězení, přičemž před uvězněním i po propuštění se oni i jejich rodiny opakovaně stávají terčem perzekuce ze strany úřadů a policie.
Slzný plyn a gumové projektily
Tato situace inspiruje k novým protestům, které právě tuto středu vyvrcholily opět obsazením centra Hongkongu. A to když se desítky tisíc demonstrantů snažily zabránit čtení zákona, o němž se má podle původního plánu hlasovat 20. června. Ve středu se hongkongská policie, stejně jako v roce 2014, uchýlila k násilí. Do davu stříkala slzný plyn a pálila gumové projektily, které zranily řadu lidí. Hongkongský novinářský svaz (HKJA) vydal prohlášení, podle nějž policisté, mnohdy i za použití násilí, bránili novinářům ve vykonávání jejich práce na místě demonstrací. Na sociálních sítích se objevovala svědectví o bezdůvodném násilí, mlácení bezbranných nebo bránění průjezdu sanitky (ze strany policie) apod. Amnesty International už upozornila na toto porušování lidských práv, kterého se policie dopouštěla. I přesto tisíce lidí na místě zůstaly i přes noc a protesty zřejmě ještě nekončí. Zatím se demonstrujícím podařilo alespoň dosáhnout odložení druhého čtení zákona v hongkongské zákonodárné radě (Legislative Council, LegCo).
Napadneme Telegram. Stop.
ČLR se přitom aktivně snaží protesty eliminovat. Důkazem jsou např. hackerské útoky na komunikační aplikaci Telegram, přes kterou se demonstranti organizovali. Podle ředitele Telegramu byly jejich servery napadeny z Číny. Současné protesty nemají na rozdíl od těch z roku 2014 žádné výrazné vůdce, mimo jiné také proto, že mnoho aktivistů z roku 2014 je momentálně ve vězení nebo pod policejním dohledem. Ve středu byl ale zatčen administrátor skupiny na Telegramu, která protesty organizovala a donucen předat údaje asi 20 000 uživatelů. Mnozí pro-demokratičtí zákonodárci v Hongkongu, např. Claudia Mo nebo Ted Hui, apelují na to, aby bylo schválení zákona alespoň dočasně odloženo, aby nedošlo ke skutečnému krveprolití. Mnozí protestující jsou po zkušenostech od roku 2014 odhodlaní se za žádnou cenu nevzdat a panují obavy, že pokud úřady a policie budou stejně neoblomné, demonstrace mohou skončit násilnými střety protestujících s policií. Jednadvacetiletý demonstrant se např. pro hongkongská média vyjádřil:
To vláda donutila lidi zaujmout tak vyhrocený postoj, a proto si myslím, že je tentokrát nevyhnutné, abychom se skutečně pustili do boje.
Lze říct, že nyní jde o všechno. Pokud by byl zákon skutečně přijat, Hongkong by se dostal ještě více do područí ČLR a přestal by být oním posledním ostrůvkem svobody v zemi. O tom, že perspektivy nejsou příliš optimistické, svědčí i fakt, že mnozí disidenti a novináři již Hongkong opouštějí a přesouvají se na Tchaj-wan nebo dál do zahraničí. Protože lze předpokládat, že po Hongkongu přijde na řadu právě Tchaj-wan.
Barevná hnutí a západní agenti
„Barevná hnutí“ (především „deštníkové hnutí“ v Hongkongu nebo „slunečnicové hnutí“ na Tchaj-wanu z roku 2014), stejně jako tzv. „barevné revoluce“, které smetly několik vlád na Blízkém Východě a v severní Africe během „arabského jara“ roku 2010, jsou jedním z největších strašáků pekingské vlády. Komunističtí vůdci se těchto lidových, převážně studentských, hnutí vyvolaných často společenskými problémy a obecnou nespokojeností, obávají. Aby si však zachovali vlastní tvář, navíc v roce nadcházejících oslav 70. výročí založení ČLR, viní z nich navenek „západní agenty“, místo, aby připustili vlastní politická pochybení. Ve srovnání s rokem 2014 jsou současné protesty v Hongkongu pro Peking mnohem citlivější, protože jako poukázal např. Jojje Olsson, Hongkong je nyní pod mnohem větším vlivem a tlakem z Pekingu a Peking je pro změnu pod výrazně silnějším tlakem mezinárodním. Olsson napsal:
Všechno od Sin-ťiangu až po obchodní válku s USA znamená, že pro Pekingu absolutně neexistuje možnost ukázat vlastní slabost tváří v tvář protestujícím. Žádné ústupky se neočekávají. Naopak, je pravděpodobné, že tentokrát budou použity tvrdší prostředky, aby byly protesty potlačeny dříve, než narostou do rozměrů těch z roku 2014. Použití násilí je nyní mnohem pravděpodobnější, v nejhorším i se zapojením čínské Lidově osvobozenecké armády.
Už jen fakt, že současné demonstrace těsně navazují na dosud největší pietní akci připomínající masakr studentů na náměstí Nebeského klidu v Pekingu v roce 1989, které se letos v Hongkongu účastnil přes milion lidí, svědčí o tom, že nálada v Hongkongu je vyhrocená.