Situace v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang v severozápadní Číně se v posledních letech rapidně zhoršuje. Místní etnické menšiny se staly terčem převýchovné kampaně usilující o jejich počínštění a “normalizaci”. Projekt Sinopsis udělal rozhovor s Darrenem Bylerem (Washingtonská univerzita), antropologem studujícím Ujgury, který v oblasti dva roky žil a nadále se do ní často vrací provádět terénní výzkum. Byler se stal významným hlasem v mezinárodní debatě o této lidskoprávní katastrofě zasahující do života milionů lidí.
Kdy a proč jste se začal o Ujgury zajímat?
Poprvé jsem se o ujgurskou společnost a kulturu začal zajímat, když jsem v roce 2003 navštívil jejich domovinu. Tehdy jsem byl studentem fotografie. Velmi mě uchvátily ulice pulzující životem v ujgurských oázových městech. Domy s dvorky a klikatící se uličky jako kdyby měly skutečnou vitalitu. Zároveň jsem ale viděl, že tento místní způsob fungování společnosti je na pokraji změny. Čínský stát a komerční investice do dobývání nerostného bohatství jako ropy nebo zemního plynu začaly měnit podstatu původního způsobu života Ujgurů. V průběhu let se tento můj zájem prohloubil budováním vztahů s ujgurskými přáteli.
Na co konkrétního se zaměřujete nejvíce?
Zajímám se o síly, které utvářejí životy mladé generace Ujgurů. Chtěl jsem vědět, proč mladí Ujguři chtějí opustit rodné vesnice a odejít do města. Také jsem chtěl pochopit, co nalézají při vstupu do městského života a jak tuto zkušenost sami prezentují. Chtěl jsem zjistit, jak se vypořádávají s novými formami policejního dohledu a kontroly.
Čím vás Ujguři nejvíce fascinují?
Jedna z nejzajímavějších věcí, na které jsem během výzkumu narazil, byla role přátelství v životech mladých ujgurských migrantů. Jelikož mnozí z nich odkládali svatbu, aby mohli jít do města za penězi a sny, spoléhali se často na morální podporu poskytovanou sítěmi blízkých přátelství. Tato přátelství také nabízela finanční stabilitu, pomáhala jim nacházet práci a zapojovala je do komunit islámské zbožnosti a kosmopolitního života. Zjistil jsem, že dynamika a intimita těchto přátelství, která byla pěstována denně při společných jídlech a procházkách po městě, vytvořila mezi muži velmi těsná pouta. Také mladým Ujgurům pomáhala vyrovnat se s obrovským strachem z toho, že budou čínským státem “zmizeni”.
V Sin-ťiangu jste byl nedávno, jaký je největší rozdíl mezi současností a minulostí? Víte o něčem, co si myslíte, že uniklo mediální pozornosti, které se oblasti v poslední době dostává?
Mezi mou první návštěvou v roce 2003 a mou nejnovější cestou v dubnu 2018 došlo k obrovským změnám v ujgurských městech a na vesnicích. V mnoha případech byly kdysi dominantní tradiční domy s dvorky nahrazeny pětipatrovými paneláky. V letech 2014 a 2015 jsem prováděl terénní výzkum v Urumči. Mnohé zdejší čtvrti, v nichž jsem potkával mladé migranty, byly zničeny, a místní zmizeli.
Mnozí z těchto venkovských migrantů byli prostě přinuceni vrátit se do svých vesnic. Stát využil mechanismu povolenek k cestování, aby je vytlačil z měst. Ovšem jiní, až milion z nich, byli posláni do převýchovných táborů. To se týká především mladých migrantů ve věku 20 až 40 let. Jelikož mnoho z nich šlo do města za většími náboženskými a kulturními svobodami a jelikož ve hledání těchto svobod používali chytré telefony, byli náchylnější k obvinění z kybernetických zločinů. Protože v posledních letech získali přístup k nepovoleným informacím, byli označeni za “nebezpečné” a posláni na “převýchovu”. Ve výsledku byly stovky tisíc mladých mužů a žen odvedeny do táborů, aby jim tam vymazali světonázor.
Co přesně se nyní v Sin-ťiangu děje? Jaký má člověk pocit, když se tam dnes pohybuje?
Úřady provádí v oblasti masivní experiment se sociálním inženýrstvím. To znamená, že turkičtí muslimové v celém regionu, ale především mladí Ujguři a Ujgurky, jsou připoutáni na místě sledovacími zařízeními, kontrolními stanovišti, převýchovnými aktivitami, systémem převýchovných táborů a vězněním. To znamená, že bez ohledu na to, kam člověk jde, je stále sledován kamerami. Mnohé z těchto kamer mají vysoké rozlišení a schopnost rozeznávat obličeje. Využíváním technologií s umělou inteligencí automatizují tyto systémy sledování jednotlivců napříč časem a prostorem. Ve videozáznamech je díky technologiím také možné vyhledávat, a tak může systém vyhodnocovat denní aktivity každé osoby.
Znamená to také, že jsou v ujgurských oblastech desítky tisíc policistů, jak Ujgurů, tak Chanů (dominantní čínské etnikum, pozn. red.), kteří provádějí kontroly občanských průkazů a chytrých telefonů. Mnozí Ujguři vstoupili do policejního sboru jako řadoví policisté, aby ochránili sebe a své rodiny před převýchovnými tábory. Ve vesnicích je přes milion státem placených civilistů, především z řad Chanů, kteří monitorují aktivity Ujgurů a učí je politickému myšlení. V mnoha vesnicích bylo značné procento Ujgurů ve vojenském věku odvedeno do převýchovných táborů na neurčito. Tyto tábory fungují jako vězení s minimální až střední ostrahou a vyžaduje se v nich, aby zadržení přiznali své zločiny, mluvili čínsky a prokazovali loajalitu vůči čínskému státu.
Mluvil s vámi někdo otevřeně, nebo se vám všichni snažili vyhnout?
Mnozí Ujguři byli velmi zdrženliví v tom, co mi řekli. To nebylo nutně proto, že ve mně rozpoznali cizince, ale protože byli obezřetní k neznámým lidem obecně. Jelikož mluvím ujgursky s lehkým přízvukem, často se domnívali, že jsem “městský Ujgur” schopný mluvit čínsky. V mnoha případech se mnou ale například neoficiální taxikáři nebo prodejci pouličního občerstvení mluvili se stejnou chutí jako s jakýmkoliv jiným Ujgurem. Poté, co jsme se trochu seznámili a vysvětlil jsem jim, že jsem z Ameriky, často se mi otevřeli ještě více a řekli mi, co vědí o táborovém systému a jaký má dopad na jejich rodiny. V jiných případech ale, především v dohledu kamer, byli méně ochotni se mnou hovořit za hranice základní, běžné konverzace.
Obtěžovala vás čínská policie? Cítil jste se sledován v Sin-ťiangu nebo dokonce v jiných částech Číny?
Policie mne příliš neobtěžovala. Občas mě zadržela na kontrolních stanovištích, ale obvykle stačilo vysvětlit, že jsem cizinec a bez okolků mě – po letmém náhledu do mého pasu – nechali pokračovat v cestě. Řadoví ujgurští policisté, kteří mne na stanovištích zastavovali, se mnou často také rádi pohovořili v ujgurštině.
Více sledován jsem byl na venkově, kde mě policie nechtěla pustit za kontrolní stanoviště. Ve městě jsem byl asi nejspíš sledován kamerovými systémy. Na venkově na mě byli policisté upozorněni a věděli, kdo jsem. Občas mě sledovali a pohyb v některých oblastech mi odepřeli.
Zmizeli někteří z lidí, které jste poznal?
Ano, mnoho Ujgurů, které jsem potkal během terénního výzkumu, bylo zadrženo policií. V některých se potvrdilo, že byli odvedeni do vězení nebo převýchovného tábora. Ale ve skutečnosti je snazší zjistit, kdo odveden nebyl. Z dvaceti pěti Ujgurů, se kterými jsem navázal nejbližší přátelství v letech 2014 až 2015, jsem byl schopen potvrdit, že pět je na svobodě, zatímco jedenáct bylo odvedeno. Jedná se o rozmanitou skupinu lidí od profesorů až po chudé migranty.
V říjnu jste v Praze na konferenci prezentoval svůj výzkum na téma “kapitalismus teroru”, mohl byste našim čtenářům přiblížit, co ten termín označuje?
Tento termín odkazuje k bezpečnostně-průmyslovému komplexu, který je nyní hnací silou ekonomiky v oblasti. Od roku 2009, kdy zde byly rozsáhlé protesty, pouliční bouře a státem organizované násilí, se zvýšil počet zde působících soukromých bezpečnostních společností na více než 1400. Mnoho z nich hraje klíčovou roli v Si Ťin-pchingově vizi o překonání Silicon Valley ve vývoji umělé inteligence (UI). Čínský stát očekává navýšení investic do vývoje UI na 150 mld. amerických dolarů do roku 2030, tak mimo jiné vytvořit přibližně 7 bilionů dolarů v HDP. Z perspektivy čínských státních investic a technologického rozvoje je projekt kontroly a transformace ujgurské populace kapitalistickým experimentem s obrovským potenciálem.
Tento průmyslový komplex je důležité vnímat jako “kapitalismus teroru” proto, že nálepka “teroru” předpokládá, že Ujguři a muslimové obecně představují existenciální hrozbu pro čínský národ (uměle vytvářenou politickou identitu čínského národa, pozn. red.). Jako taková může být ujgurská společnost považována za prostor, kde běžná pravidla týkající se základních lidských práv neplatí. V Číně termín “terorista” obvykle odkazuje k osobám označeným za muslimy, což umožňuje čínským vůdcům a čínské veřejnosti jako celku vidět je pouze jako hrozbu spojenou s jiným etnikem v daleké hraniční provincii. Toto nálepkování ujgurské společnosti také kryje čínský stát při sporech na půdě mezinárodních institucí, jako je OSN, když je upozorňováno na jeho zločiny proti lidskosti.
Proč si myslíte, že se situace v Sin-ťiangu dostala do tak hrozného stavu a kdo je zodpovědný za tamní zločiny proti lidskosti?
Podle mého změna v přístupu k Sin-ťiangu přišla od ústřední vlády. V roce 2014, brzy po incidentech v Kchun-mingu, Pekingu a Urumči, vyhlásili Si Ťin-pching a tehdejší sinťiangský stranický tajemník Čang Čchun-sien “Lidovou válku proti teroru”. Na počátku této nové iniciativy začal stát zakazovat veřejné projevy islámské zbožnosti a posílat Ujgury do převýchovných táborů. Ale pouze poté, co byl v roce 2016 Čang nahrazen Čchen Čchüan-kuoem (bývalý stranický tajemník Tibetské autonomní oblasti, pozn. red.) došlo k exponenciálnímu nárůstu v zatýkání a rozsahu bezpečnostní infrastruktury s podporou UI.
Myslím, že se Čchen, s podporou Si Ťin-pchingovy vlády, rozhodl změnit běžný policejní stát na sociální inženýrství masivních rozměrů. Od roku 2016 vidíme státem vedené útoky na základní aspekty ujgurského života — od náboženských praktik až po rodinný život, používání jazyka a kulturu stravování. Nyní jsou všechny tyto základní ujgurské sociální instituce likvidovány. Tyto systémy a infrastruktury sociální likvidace by nebyly možné bez velkých finančních injekcí od ústřední vlády. Dle mého Čchen a další místní úředníci pouze implementují to, co jim vláda nařídila a v čem je podporuje.
Zbyl v Sin-ťiangu nějaký odpor, nebo se tamní lidé zdají být zlomení?
V současnosti neexistuje žádný zásadní nebo otevřený odpor vůči tomu, co se děje v ujgurské domovině. Lidé se zkrátka příliš bojí mluvit nebo jednat proti vůli státu. Samozřejmě, že Ujguři mají hluboce zakořeněné vzpomínky na svobodnější formy místního života. Ale tyto myšlenky mohou být vyjadřovány pouze ve velmi soukromých momentech a prostorech.
Jelikož stát pronikl i do základních aspektů rodinného života, mnozí Ujguři se obávají, že jejich děti, které vyrůstají obklopeny čínským jazykem a hodnotami v internátních školách, budou považovat svou vlastní společnost a rodinný život za něco cizího. Bojí se, že uvěří státním narativům o ujgurské “zaostalosti” a kriminalitě a budou se snažit asimilovat do většinové čínské společnosti.
Co si Chanové žijící v Sin-ťiangu myslí o ujgurském utrpení? Soucítí s nimi, nebo se více bojí o vlastní živobytí a možná se naopak snaží situaci využít ku vlastnímu prospěchu?
Zjistil jsem, že Chanové žijící v Sin-ťiangu mají široké spektrum názorů na to, co se děje v ujgurské společnosti. Obecně mají pouze omezené povědomí o tom, co se děje v táborech a na ujgurských vesnicích. Ale ti, kdo v provincii vyrostli a považují se za “místní”, mohou mít silně odlišné názory na projekt sociálního inženýrství než ti, kteří vyrůstali jinde. Místní vidí v tom, co se děje, podobnost s čistkami za Kulturní revoluce, kdy byla celá etnika nebo obrovské skupiny lidí uvězněny bez formálního obvinění. Říkali mi, že to, co se děje nyní Ujgurům, je podobné tomu, co se dělo tehdy, ale že mají pocit, že své ujgurské sousedy a přátele nemají jak ochránit.
Lidé, kteří v Sin-ťiangu nevyrostli, také často projekt přímo podporovali. Tvrdili, že je nutný, aby byl vyřešen “ujgurský problém”. Říkali, že projekt už má výsledky, jelikož od jeho zahájení se cítí v ujgurských čtvrtích a domech mnohem bezpečněji. Mnoho z nich si pochvalovalo celou řadu nových privilegií, kterých se jim dostávalo coby obyvatelům ujgurských čtvrtí.
Napsal jste vynikající článek o kampani “příbuzných”, v níž jsou do ujgurských domovů na vesnicích posíláni chanští úředníci a kádři, aby muslimy sledovali, o jejich chování podávali hlášení a učili je správnému politickému myšlení. Mohl byste nám o tom říci něco víc?
V roce 2014 zahájil stát sérii kampaní za účelem vyslání více než jednoho milionu úředníků, aby žili s Ujgury nebo je navštěvovali. Od začátku tohoto programu již více než 1,6 milionu Ujgurů tyto “příbuzné” pohostilo. Ti mají za úkol zjistit, zda jsou jejich hostitelé na stát naštvaní, jestli jsou skuteční vlastenci a jestli se stále drží náboženských hodnot.
Aby to vyhodnotili, “příbuzní” tráví dlouhá období v ujgurských domovech, pokládají otázky a zapisují si poznámky. Zkoušejí své hostitele také pobízením k pití alkoholu a požívání jídla, které jim uvařili a které není halal. Na citlivé otázky se ptají také dětí, aby se dopátrali skutečné pravdy. “Příbuzní” se taktéž snaží prokázat “přívětivost” a starost o své hostitele tak, že se ptají na jejich životní úroveň a kupují jim dárky.
Máte pocit, že tato “civilizační mise” přináší výsledky, nebo pouze vytváří více etnických konfliktů a podezřívavosti mezi oběma skupinami?
Tento aspekt programu “návštěv příbuzných” velmi připomíná způsob, jakým se americká armáda snažila získat si “srdce a mysl” afghánských a iráckých civilistů poté, co dobyli a okupovali jejich země. V těchto případech byl pozitivní účinek prakticky minimální. Ve skutečnosti mohlo dojít spíše k účinku opačnému a k podnícení ještě většího odporu a násilí v daném prostoru. Obecně předpokládám, že “návštěvy příbuzných” budou mít na ujgurskou populaci podobné dopady.
Ujguři nesou tyto zásahy do svých domovů velmi nelibě. Také se bojí, že hosté mohou poslat další z jejich blízkých do vězeňských táborů. V mnoha případech se cítí, jako kdyby je někdo nutil projevovat vděk za postupy, které zničily jejich rodiny a které je zanechaly ve stavu absolutní beznaděje. Také jsem ale slyšel zprávy o tom, jak se Ujguři snaží tyto vztahy s návštěvníky využít k získání práce, ochrany od policie, a tak dále, avšak tyto benefity jsou v naprostém nepoměru k pocitu ohrožení, který Ujguři mají.
Jsou zde nějaké zásadní rozdíly mezi tím jak “místní” Chanové a “přespolní” Chanové vnímají kampaň “příbuzných” a Ujgury obecně?
Ačkoliv Chanové, kteří v provincii vyrostili, vyjadřují více soucitu s Ujgury, v konečném důsledku není zásadní rozdíl v tom, jak vnímají Ujgury oni a jak je vnímají nově příchozí. Bezpečnostní průmysl a transformační program vytvořily mocenskou dynamiku, která staví Chany proti Ujgurům téměř ve všech aspektech života. Individuální pokusy Chanů systémové násilí mírnit mohou v jednotlivých případech skutečně fungovat, ale nakonec je ujgurská společnost stejně likvidována.
Někteří odborníci uvádějí, že Sin-ťiang je jeden velký Stanfordský vězeňský experiment. Souhlasil byste s tímto přirovnáním?
Stanfordský vězeňský experiment demonstroval způsob, jakým totalitní systémy kontroly zapříčiňují normalizaci sadistických forem násilí mezi lidmi. V takových systémech, ať už na institucionální úrovni v táboře nebo ve vězení, anebo na úrovni policejního státu, jako dnes v severozápadní Číně, jsou bývalý kolegové, sousedé a přátelé nuceni k autoritářským formám dominance, aby splnili přidělené úkoly a bránili se před potrestáním. Jelikož totalitní systémy normalizují nehumánní nakládání s ostatními tak, že tvrdí, že je to pro větší dobro nebo zkrátka proto, že to ti v mocenských pozicích označili za vhodné, je pro osoby postižené těmito systémy obtížné odmítnout se na nich spolupodílet.
Je tu několik věcí, které činí současné dění v severozápadní Číně odlišným a extrémnějším, než byl Stanfordský vězeńský experiment. Zaprvé to, co se nyní děje, je mnohem větší co do rozsahu v čase a prostoru. Probíhá to roky a ovlivňuje společnost jako celek. Zadruhé, jelikož se zaměřuje na likvidaci sady náboženských praktik a kulturních hodnot, způsobené trauma je z velké části ničivé psychologicky, ne jen prostě odlišťující. Zatřetí, možná nejdůležitější, tábory využívají špičkových technologií ke sledování a kontrolování vězňů, což má za následek radikální omezení všech forem fyzické a mentální autonomie. Podle toho, co víme, se v táborech monitorují i zvuky a pohyby vězňů. Slova a gesta jsou zaznamenávána. I na jejich obličejích mohou být hledány náznaky odporu. Je pravděpodobné, že v některých případech jsou tyto formy sledování automatizované za využití počítačových vizuálních systémů s UI. Takovéto využívání technologií má za následek ještě větší odlidštění vězňů, ale i to, že se pro zaměstnance vězení vykonávající násilí odstraní jeho bezprostřednost.
Současné kampaně na likvidaci ujgurské kultury začaly nejpozději v roce 2016, ale světová veřejnost se o Sin-ťiangu dozvídá teprve v posledních několika měsících. Čím to podle vás je?
Ujguři jsou národem bez státu, jsou kolonizováni autoritářským státem usilujícím o dosažení totalitní kontroly nad celou jejich společností. Tím pádem je pro Ujgury extrémně obtížné najít prostor, ve kterém by mohli vysvětlovat, co se jim děje. Současně to znesnadňuje přístup nezávislých badatelů k přesným informacím o dění v oblasti. Zároveň je Čína velkým hráčem na světové scéně, a proto se mnoho národů a mezinárodních institucí bojí Čínu kritizovat. Čínský stát také mobilizoval rozsáhlý propagandistický aparát, aby zamlžil násilné akce, které páchá na Ujgurech. Tyto faktory dohromady znesnadňují Ujgurům přístup k institucionální podpoře od mezinárodních organizací.
Sin-ťiang studujete už mnoho let, ale nikdy se mu nedostávalo takové pozornosti jako nyní. Dnes dokonce chodíte do televize, veřejně přednášíte a poskytujete rozhovory jako tento. Jaké to je pro badatele zabývajícího se obskurním regionem stát se jedním z nejvýraznějších účastníků žhavé debaty o Sin-ťiangu za takovýchto podmínek?
To, že jsem se dostal do takovéto pozice, jasně ukázalo na potřebu postavit se vedle Ujgurů v jejich boji. To znamená být ochoten využít svého vlastního privilegia jakožto bílého muže, občana USA a akademika, abych hájil ujgurská práva, šířil ujgurské příběhy a postavil se čínskému režimu. Znamená to také být ochoten zaměřit svůj výzkum, výuku a veřejné projevy na tyto problémy.
Moji ujgurští přátelé, kolegové a známí obětovali opravdu hodně, aby vyprávěli své příběhy. Oni jsou ti skuteční nositelé znalostí o tom, co se jim děje. Být partnerem v jejich boji znamená, že je třeba hovořit jako ten, co naslouchá. V tuto chvíli potřebují Ujguři přátele, kteří budou naslouchat jejich příběhům a ukážou jim, že na jejich životech záleží.
Co s touto situací můžeme my, jakožto Západ, udělat?
Ujguři v diaspoře potřebují přátele a kolegy, kteří je podpoří a pomohou jim vyprávět jejich příběhy. To může znamenat organizování mezináboženských událostí a aktivity na ochranu lidských práv. Může to znamenat společně s ujgurskými přáteli překládat záznamy o zmizelých. Může to znamenat natáčení dokumentárních filmů o životě bez milovaných. Nebo to jednoduše může znamenat pozvat ujgurského přítele na kafe a optat se, jestli je v pořádku.
Znamená to také brát se za Ujgury u lidí, kteří mají státní a institucionální moc. Znamená to i podporovat ujgurské instituce. Také to znamená mluvit s vašimi chanskými přáteli o tom, co se děje Ujgurům a žádat je, aby mluvili se svými rodiči a blízkými o tom, co jejich stát dělá.
Sinopsis děkuje Orientálnímu ústavu Akademie věd České republiky za organizaci debaty s názvem “Managing the “Others”. Governance and Control in Contemporary Xinjiang, PRC, konané 8. října 2018. Tato událost umožnila sepsání tohoto rozhovoru.