Dlouhý stín Kulturní revoluce po padesáti letech

Na tento týden připadá 50. výročí oficiálního zahájení “Velké proletářské kulturní revoluce” takzvaným “Oběžníkem z 16. května (1966)”. Tato masová kampaň, která trvala v různých obměnách deset let až do smrti Mao Ce-tunga v roce 1976, přinesla Číně nezměrné utrpení, násilí a chaos; v letech 1968 – 69 přivedla zemi na samý pokraj občanské války. Celá jedna generace byla na dlouhá léta zbavena možnosti formálního vzdělání. Statisíce lidí byly popraveny, další miliony dohnány k sebevraždě. Běžné bylo udávání a veřejné zatracování nejbližších příbuzných a přátel.

Hongkongský deník South China Morning Post (nyní již ve vlastnictví čínské Alibaby) připomíná v této souvislosti jeden ze zvláště temných aspektů této tragédie – masový kanibalismus v provincii Kuang-si. Požírání “nepřátel lidu” bylo chápáno jako extrémní forma “třídního boje”, ale sloužilo samozřejmě také k vyřizování osobních účtů.

Na vrcholu šílenství čínské Kulturní revoluce byly oběti požírány v morbidních „hostinách“, ale ještě 50 let od začátku této tragédie potlačuje Komunistická strana připomínky a pokusy o zúčtování s touto érou a jejími excesy…  Nejhorší incidenty se odehrály ve Wu-suanu na nejjižnějším konci provincie Kuang-si, kde se hodovníkům servírovala srdce, játra a genitálie vyříznutá z těl obětí.

Ve Wu-suanu bylo snědeno nejméně 38 lidí, prozradil začátkem 80tých let agentuře AFP vysoce postavený člen oficiální vyšetřovací komise. (Její zpráva nebyla nikdy zveřejněna.)

„Tento kanibalismus byl důsledkem třídního boje vybičovaného do krajnosti a měl vyjadřovat [třídní] nenávist,“ řekl. „Byly to příšerné vraždy, horší než divá zvěř.“

Každodenní násilí Kulturní revoluce popsali nejlépe ve svých vzpomínkách samotní její účastníci. V českém překladu vyšla roku 1983 autobiografie bývalého Rudého gardisty Liang Chenga pod názvem “Bouřit se je správné” (podle ústředního sloganu mobilizace studentské a dělnické mládeže proti “buržoazním autoritám” na školách, ve Straně a v celé společnosti).

Spoluautorka knihy a Liang Chengova americká manželka Judith Shapiro recenzuje v New York Times Book Review nejnovější monografii o Kulturní revoluci od profesora historie na Hongkongské univerzitě Franka Diköttera, vydanou pod názvem The Cultural Revolution. A People’s History, 1962–1976. (Dikötter zahrnul i přípravnou fázi Kulturní revoluce, tzv. Hnutí za socialistickou výchovu na začátku 60tých let.)

Pro Diköttera představovala Kulturní revoluce Maův pokus postavit se do centra globálního komunismu. Byl to také cynický pokus  „starého muže vyřídit si na konci života osobní účty“. Během čistky v nejvyšších vrstvách Strany poštval Mao Číňany proti sobě navzájem, aby si mezi sebou vyřizovali osobní zášť a pomstu, takže začala splývat úloha obětí a pachatelů. To asi nejlépe vysvětluje, proč se tolik Číňanů dnes mlčky podvoluje historické amnésii Strany.

V Číně samotné se o Kulturní revoluci v posledních letech příliš nehovoří, a už vůbec ne o jejích příčinách, důsledcích a přetrvávajícím vlivu na čínskou společnost. Převládající postoj je, že s fenoménem Kulturní revoluce se strana vypořádala ve svém oficiálním “Usnesení o některých otázkách dějin strany” z roku 1981, jež také definitivně vyhodnotilo podíl Mao Ce-tunga na celé tragédii a vůbec jeho úlohu v moderních dějinách Číny (ze 70 % dobrá, ze 30 špatná).

Neochotu vracet se k minulosti dobře dokumentuje nedávné uzavření jediného soukromého muzea Kulturní revoluce poblíž města Šan-tchou v provincii Fu-ťien, o němž referuje Radio Free Asia:

Ze soukromých zdrojů financované muzeum, jež inzerovalo pouze na internetu, bylo otevřené od roku 2005 na diskrétním místě na hoře Tcha-šan, kde je pohřbeno mnoho obětí Kulturní revoluce z nedalekého města Šan-tchou.

Ale podle hongkongského listu Ming Pao byly směrovky k muzeu přelepeny slogany s nápisem „Cvičení propagace klíčových socialistických hodnot“ a místy také čínskými vlajkami.

Vedení Komunistické strany Číny zjevně doufalo, že mlčením přejde i současné kulaté výročí. To se nakonec nestalo díky pozoruhodnému incidentu. V předvečer výročí, 2. května, se totiž ve Velké síni lidu, v samotném centru pekingské mocenské architektury, konal estrádní koncert tzv. rudých písní, tedy revolučních hitů z dob budování socialismu, který vyzněl jednoznačně jako apoteóza Kulturní revoluce. David Bandurski z China Media Project popisuje průběh koncertu na svém blogu:

Extravagantní koncert, nostalgicky nazvaný „V polích naděje“ – podle dalšího komunistického šlágru zpopularizovaného zpěvačkou a manželkou prezidenta Si první dámou Pcheng Li-juan – zorganizovala Kancelář ÚV pro propagaci klíčových socialistických hodnot, což zní jako mocný propagandistický orgán. Koncert tak zprvu naznačoval hrozivý posun k ideologické levici v době 50tého výročí Kulturní revoluce.

Koncert vyvolal značný rozruch a spekulace o možném politickém významu celé události. Podle některých názorů se revoluční estráda konala z iniciativy samotného předsedy (prezidenta) Si, který se okatě hlásí k odkazu Mao Ce-Tunga (a pěstuje v jeho odlesku svůj vlastní kult osobnosti, jež si příliš nezadá s adorací Velkého kormidelníka.) V Siově autoritativním stylu a v jeho tvrdé kampani proti zbytkům nezávislosti v čínských médiích, proti právníkům obhajujícím oběti úřední zvůle a proti nevládním organizacím spatřují obdobu Kulturní revoluce. V jeho selektivní kampani proti korupci vidí obdobu Mao Ce-tungovy “palby na štáby„, tedy snahu o odstranění politických odpůrců ve vedení Strany v raném období Kulturní revoluce.

Předseda Si, a zejména jeho otec , byli ovšem sami prominentními oběťmi Kulturní revoluce, a Si má k ní přinejmenším ambivalentní, ne-li přímo negativní postoj. Jako prominentní představitel “frakce princátek” (tchaj-c‘-pchaj) spatřuje v Kulturní revoluci při všem obdivu k předsedovi Maovi především odstrašující příklad toho, co se může stát i privilegovaným “dětem vysokých kádrů” (kao-kan c’-nü), když Strana ztratí kontrolu nad obyvatelstvem. “Děti vysokých kádrů” zakládaly v létě 1966 první exkluzivní organizace “kádrově čistých” Rudých gard, ale již koncem roku byly smeteny novými, ještě radikálnějšími skupinami “revolučních rebelů” (ke-ming cao-fan), které se formovaly nikoliv restriktivně podle “třídního původu”, ale živelně podle ideového zápalu a “revolučního nadšení”. Boj mezi těmito rudogradistickými frakcemi (příležitostně s použitím těžkého dělostřelectva) nakonec přivedl Čínu na pokraj občanské války. V té chvíli (jaro 1969) povolal Mao armádu, aby udělal pořádek a vysídlila všechny Rudé gardisty bez rozdílu do odlehlých venkovských oblastí na převýchovu prací ze strany revolučně spolehlivých rolníků.

Si Ťin-pching tedy rozhodně velké sympatie ke Kulturní revoluci nechová, a estrádní koncert Rudých písní ho prý přivedl k zuřivosti. Politický zmatek kolem podivného koncertu popisuje The Washington Post:

V pátek se čínské Národní divadlo opery a tance od představení distancovalo s tím, že ho organizátoři oklamali tvrzením, že jsou součástí aparátu ÚV KS Číny…

Do věci se vložil také bulvární list čínských nacionalistů Global Times s argumentem, že nemohlo jít o oficiálně schválenou akci, protože Strana prohlásila už v roce 1981, že Kulturní revoluce byla „vážnou chybou“. Řádně schválený koncert by „sledoval správnou politickou linii“ a nezařazoval kontroverzní písně z Kulturní revoluce.

Hongkonský list South China Morning Post nicméně označil taková tvrzení za „nevěrohodná“, protože akci na tak politicky citlivém místě musela schválit cenzura a sponzoři.

Pocity prezidenta Si a ostatních “princátek” asi nejlépe vyjádřila jiná “dcera vysokých funkcionářů“ perzekvovaných za Kulturní revoluce Ma Siao-li, která protestovala proti koncertu osobním dopisem Organizačnímu oddělení ÚV a několika posty na sociálních médiích:

„Představení vyslalo jasný signál, že jistá skupina by si přála návrat Kulturní revoluce,“ prohlásila v rozhovoru s webovým zpravodajstvím televize Phoenix News (který ovšem sám také brzy z webu zmizel).

Kdo tedy vlastně stál  za nostalgickou připomínkou Kulturní revoluce ve Velké síni lidu? To je zřejmé s následných diskuzí na čínských sociálních sítích, kde se začali v reakci na kritiku Ma Siao-li ozývat dotčení stoupenci krajní levice, označovaní někdy jako neo-levičáci nebo neo-maoisté. David Bandurski shrnuje tyto reakce na svém blogu:

Brzy poté přešel do protiútoku ultra-levicový komentátor [a profesor na Univerzitě Min-cu] Čang Chung-liang, který označil kritiky koncertu za „zrádce“:

Tato záležitost znovu potvrzuje pravdivost našich závěrů, že zásadní odsuzování Kulturní revoluce se stalo dýkou, jíž se zrádci a krajní pravice snaží probodnout naší Stranu a všechen lid…

Z celé kontroverze kolem koncertu Rudých písní lze při všem zmatku vyvodit jeden poučný závěr. Situace v Číně se často interpretuje jako boj mezi “konzervativci” a “liberály”. Liberálové podporují co největší otevření světu, “univerzální hodnoty” (lidská práva, vládu zákona apod.); konzervativci představují starou gardu kovaných komunistů. Tato dichotomie ostatně odráží tradiční chápání čínské politiky jako “boje dvou linií” (liang tchiao lu-sien), teorie prominentní právě během Kulturní revoluce.

Toto rozlišení ovšem přestává být v éře Si Ťin-pchinga užitečné. Po třech letech stupňující se represe od jeho nástupu k moci na konci roku 2012 jsou liberálové vytlačeni na samý okraj politického spektra (pokud nejsou přímo ve vězení či v emigraci). V ringu zbyly jen různé odstíny ideových konzervativců. Mezi nimi teď také probíhá hlavní linie politického boje. Na jedné straně neo-maoisté, snící o ideové čistotě tradičního maoismu reprezentovaného mj. Kulturní revolucí (pokud možno bez kanibalismu); na druhé straně “statutární konzervativci”, kterým jde spíše o moc a pořádek než o ideologii. Jejich pozice vyjadřuje nejlépe právě “strana princátek”, usilující hlavně o udržení statu quo, tedy kombinaci byrokratického kapitalismu a diktatury jedné strany, nenarušovaného utopickými vizemi neo-maoistů o majetkové rovnosti a ideové čistotě.

Toto nové rozdělení bitevního pole si zřejmě plně neuvědomili ani sami neo-maoisté. Si Ťin-pchingův úder proti liberálům si vyložili jako znamení podpory pro své neo-maoistické konzervativní hodnoty, a proto se pustili v souvislostí s výročím Kulturní revoluce do malé ideové ofenzívy v podobě kontroverzní estrády. Statutární konzervativci v mocenském establishmentu je rychle vyvedli z omylu: žádný boj proti kapitalismu à la Kulturní revoluce se konat nebude. Politický status quo se bude držet za každou cenu. Neo-maoisté si dokonce vysloužili řídkou a nezvykle ostrou kritiku v polooficiálním, obvykle krajně nacionalistickém listu Global Times, který s nimi jinak často rámcově sympatizuje.

Mnoho odborníků a dokonce někteří další levičáci však soudí, že tvrzení o rozsáhlém spiknutí národních zrádců jsou přehnaná a že myšlení radikálních levičáků jako Čang je dědictvím Kulturní revoluce, jež je třeba vymýtit…

V očích těchto levičáků jsou národní zrádci téměř všude, včetně těch, kdo vyzrazují státní tajemství, etnických separatistů, obhájců japonské agrese a také stoupenců geneticky modifikovaných potravin, jakož i těch, kdo podporují privatizaci státních podniků…

Podle některých obvinění ze strany radikální levice jsou geneticky modifikované potraviny americkou intrikou, jak dostat pod kontrolu čínskou produkci obilovin, nebo dokonce jak vyhladit celou čínskou rasu…

Siao Kung-čchin, profesor historie na Šanghajském pedagogickém institutu říká, že kampaň hledání zrádců je velmi škodlivá… V jejím důsledku se mohou vnitřní rozpory snadno proměnit v rozpory třídní, což už jednou, před 50 lety, přineslo pohromu pro celou Čínu.

V tomto bratrovražedném boji mezi dvěma typy konzervativců o odkaz Kulturní revoluce a roli kapitalismu v komunistickém systému se ironicky odráží někdejší frakční konflikt z raného stadia kampaně na konci 60tých let. Na jedné straně “princátka”, neboli dobovým žargonem Kulturní revoluce “děti vysokých kádrů”, kterým jde o moc a udržení statu quo; na druhé straně lunatičtí vizionáři, snící o ideové čistotě (jež pak snadno přechází v kanibalismus).

Zdecimovaní liberálové si mohou na okraji společnosti jen tiše zoufat.