V uplynulých měsících se v čínských médiích objevily dva zajímavé články, jejichž autorem je Wang Ťi-s’ 王缉思, jeden z nejznámějších čínských odborníků na mezinárodní vztahy a Spojené státy. Wang je nejen uznávaným vědcem doma i v zahraničí, ale zároveň se podílí na formulaci vládní strategie ČLR v zahraniční politice a vzdělává budoucí stranickou elitu. Oba články nicméně záhy po své publikaci zmizely z čínského internetu navzdory tomu, jak významnému postavení se jejich autor v Číně těší.
Wang Ťi-s’ se v článcích zabýval otázkou, jestli moc Spojených států ve světě upadá a v jakých oblastech technologií či ekonomiky Čína dokáže Spojené státy předstihnout. Vzhledem k současné situaci není bez zajímavosti, že v jednom z článků věnoval prostor popisu politiky Spojených států vůči Číně a Tchaj-wanu i možnosti vojenského konfliktu mezi USA a ČLR.
Kdo je Wang Ťi-s’?
Wang Ťi-s’ se narodil roku 1948 do rodiny zakladatele moderní čínské lingvistiky Wang Liho 王力. Stejně jako mnohé další čínské osobnosti, současného prezidenta Si Ťin-pchinga nevyjímaje, byl i Wang během Kulturní revoluce nucen i s rodinou odejít pracovat na venkov, kde strávil deset let. Později však vystudoval mezinárodní politiku na Pekingské univerzitě, nejprestižnější vysoké škole v ČLR. Posléze zde tento obor začal vyučovat a působil i jako ředitel Institutu amerických studií při Čínské akademii sociálních věd. Od roku 2005 s přestávkami vykonává funkci vedoucího Katedry mezinárodních studií při Pekingské univerzitě a ředitele Institutu mezinárodních strategických studií při Centrální stranické škole KS Číny a je členem poradní komise pro zahraniční politiku při čínském ministerstvu zahraničí.
Wang se zásadním způsobem podílel na formování zahraniční politiky ČLR. Jeho reinterpretace Mao Ce-tungovy strategie známé jako „kde nepřítel postoupí, tam couvneme, kde nepřítel couvne, tam udeříme (敌进我退，敌退我追)“, dostala název Tažení na západ (Si ťin 西进) a dočkala se využití zejména v Si Ťin-pchingově iniciativě Pás a stezka (BRI, I-taj i-lu 一带一路). Tato v zásadě jednoduchá strategie spočívá ve vyhýbání se přímé konfrontaci s největším rivalem, tedy Spojenými státy, tam, kde by mohlo dojít ke konfliktu, a naopak obsazování těch oblastí, v nichž nepřítel své zájmy nemá, nebo je v nedávné době opustil.
Iniciativa Pás a stezka se například zaměřuje na oblast střední Asie, jež tradičně nepatří do sféry vlivu Spojených států, a zároveň se snaží navázat vztahy s Blízkým východem, který Spojené státy postupně opouští. Výrazně se tato strategie projevila na příkladu Afghánistánu. Zatímco Američané ze země stáhli svá vojska a v krátkém čase se moci ujalo hnutí Tálibán, Čína neváhala s touto teroristickou organizací rozvíjet čilé kontakty, a to i přesto, že na svém území proti údajnému islámskému terorismu bojuje koncentračními tábory.
Navzdory poněkud kontroverznímu působení v čínské vládě je však Wang Ťi-s’ uznávaným vědcem i v západním světě. Své anglické články publikuje v předních odborných časopisech a působil jako hostující profesor na mnoha významných vzdělávacích institucích včetně Oxfordské univerzity, Kalifornské univerzity v Berkeley či Princetonské univerzity. Zároveň jej časopis Foreign Policy hned dvakrát zvolil za jednoho ze sta nejvlivnějších vědců světa (v roce 2005 a 2012).
Zaostává Čína za Spojenými státy?
V prvním z článků se Wang Ťi-s’ zabývá otázkou, jestli jsou Spojené státy stále nejvýznamnější technologickou velmocí, nebo je již Čína předstihla. Wang zde dochází k závěru, že jakkoli Čína učinila v posledních letech velmi výrazný pokrok, k tomu, aby předstihla Spojené státy v oblasti technologií, má stále velmi daleko. Dle Wanga není Čína ve srovnání s USA schopna rozvinout výzkum v tak široké škále oblastí a ani v oborech, jimž se věnuje, nejde její výzkum do srovnatelné hloubky. Dalším kritériem svědčícím ve prospěch Spojených států jsou vědecké publikace: jakkoli zde Čína vítězí v počtu vydaných vědeckých článků, články vědců z USA mají celkově větší dosah a počet citací, tudíž jsou považovány za relevantnější. V neposlední řadě nabízejí Spojené státy výrazně lepší možnosti financování vědy. Spojené státy tak oproti Číně stále představují prostředí mnohem vstřícnější výzkumu a inovacím a díky tomu přitahují talenty z celého světa, kteří zde po dokončení studií často zůstávají a pracují.
O předstihu Spojených států v oblasti technologií svědčí, že jakkoli Čína zaregistrovala větší množství patentů, patenty zaregistrované Spojenými státy pokrývají mnohem rozmanitější pole technologií a zároveň jsou využitelnější v průmyslu. I díky tomu jsou podle Wanga Spojené státy zemí, jež stále definuje mezinárodní standardy a může udávat trendy, na něž musí ostatní země reagovat nebo se jim přizpůsobovat.
Přesto Wang identifikuje určitá odvětví, v nichž Čína dokázala Spojené státy předehnat. Jedná se zejména o 5G technologie (důležité mimo jiné pro sektor tzv. IoT – internetu věcí) a obory zpracovávající „velká data“, například technologie rozpoznávání obličejů.
Jsou Spojené státy v úpadku?
Ve svém druhém článku, který je komponován jako rozhovor, se Wang zamýšlí nad otázkou, zda Spojené státy v současné době zažívají úpadek a jak se případný úpadek projevuje. Relativní úpadek Ameriky a růst vlivu ČLR je jedním z oblíbených témat triumfalistických komentářů čínských nacionalistů. Wang se domnívá, že prestiž USA ve světě skutečně značně upadá, a spolu s tím i jejich tzv. „měkká síla“, zejména kvůli rostoucímu populismu v době Trumpovy vlády, ale také zvyšujícímu se etnickému napětí, u nějž lze očekávat další eskalaci v souvislosti s neustálým přílivem neevropského obyvatelstva do USA (v němž však Wang zároveň vidí i příležitost získat nové talenty).
Jakkoli Wang poukazuje na jistý úpadek v oblasti měkké síly, dodává, že v oblasti ekonomiky se tento problém nikterak neprojevuje. Spojené státy si podle něj neustále drží světový primát v podílu na produkci světového HDP, jenž je posledních několik desítek let prakticky stabilní a pohybuje se mezi 20 a 30 %. Zároveň vysvětluje, že Spojené státy o své výsadní postavení na mezinárodní scéně jen tak nepřijdou, protože na rozdíl od jiných velkých říší minulosti mají beze sporu množství výhod, plynoucích z demografického složení obyvatelstva, geografické polohy i přístupu k nerostným zdrojům.
Dodává, že jakkoli se současná vláda Spojených států potýká s nedostatkem podpory voličů, nejedná se o něco, co by vybočovalo z běžného standardu, protože tento trend je dobře viditelný u všech volených vlád. Volby jsou podle něj spíše stabilizujícím prvkem, díky němuž ve Spojených státech nepřevládne politický extremismus, ale společnost vždy dospěje k určitému konsenzu.
Wang též podotýká, že tento úpadek prestiže nijak výrazně neovlivňuje oblibu Spojených států mezi svými občany ani v zahraničí. Jako důkaz mimo jiné uvádí, že zatímco Američanů, kteří by opustili svou zemi a rozhodli se žít v zahraničí, je minimum, naopak příliv imigrantů do Spojených států je stále neměnný. Vyjadřuje to slovy:
Až se před americkými konzuláty přestanou hromadit davy lidí čekající na americké vízum, pak teprve nastane den, kdy Spojené státy skutečně začnou upadat.
A co Tchaj-wan?
Druhý Wangův článek je zajímavý mimo jiné tím, že v něm velmi jednoduše a výstižně shrnuje vztahy Spojených států, Číny a Tchaj-wanu. Nejprve vysvětluje, že současná situace, jakkoli na první pohled podobná, je zcela jiná než v době studené války. Ekonomika Číny a Spojených států je zásadně provázaná. Čína si tak dle Wanga nemůže dovolit výraznější izolaci od světa či zpřetrhání vztahů se Spojenými státy, o válce ani nemluvě. Druhým zásadním rozdílem je odlišnost kultur. Zatímco Sovětský svaz, navzdory komunistické ideologii, byl stále součástí západního civilizačního okruhu vycházejícího z antické vzdělanosti i žido-křesťanských kořenů, Čína je zemí stavící na zcela odlišném kulturním základu a pro západní svět je tak dle Wanga obtížné pochopit a přijmout její rozvoj i hodnotový systém.
Zároveň však Wang vystihuje základní charakteristiku vztahů Spojených států a Číny vůči Tchaj-wanu. Vysvětluje, že zatímco Čínská lidová republika uplatňuje „princip jedné Číny“, podle něhož existuje jen jedna Čína, její jedinou legitimní vládou je KS Číny a Tchaj-wan je součástí tohoto celku, Spojené státy mají vlastní „politiku jedné Číny“ odlišnou od té čínské. V rámci této své politiky, jež dle Wanga zůstává neměnná, Spojené státy uznávají, že vedení ČLR je jedinou vládou Číny, ale nikde a nikdy se nezavázaly k tomu, že uznávají Tchaj-wan jako součást tohoto celku.
Jsem přesvědčený, že politika Spojených států vůči Tchaj-wanu zůstává v základu nezměněná. Spojené státy stále zdůrazňují politiku jedné Číny, která však ani náhodou nezahrnuje uznání, že by Tchaj-wan byl součástí Číny. Spojené státy v této otázce zachovávají nejednoznačnost a uznávají pouze, že vláda Čínské lidové republiky představuje jedinou legitimní vládu Číny, což je podstatný rozdíl mezi americkou politikou jedné Číny a naším principem jedné Číny. My uznáváme, že na světě existuje jen jediná Čína, vláda ČLR je jedinou legitimní vládou celé Číny a že Tchaj-wan je součástí Číny. Tyto tři věty jsou nedělitelným celkem. Spojené státy však přijaly pouze první dvě věty a u té třetí mlží. Nerozporují tedy, že by Tchaj-wan byl autonomním politickým subjektem, ale ani nevyjadřují podporu myšlence tchajwanské samostatnosti.
Co si z Wangových článků odnést?
Wang Ťi-s’ nám ve svých článcích realisticky ukazuje, jak ČLR republika vidí své postavení ve světě. Jasně a jednoduše vysvětluje, v jakých technologických oborech Čína stále zaostává za Spojenými státy a kde naopak Spojené státy předstihla. Články nám tak mohou dát odpověď na otázku, proč není dobré používat čínské 5G technologie a proč bychom měli být obezřetní při zaměstnávání čínských občanů v kritických technologických odvětvích, a potvrzují, že Čína bude s největší pravděpodobností nadále usilovat o to, aby dohnala USA v těchto odvětvích a stala se velmocí, která udává trendy.
V době, kdy se vyostřují vztahy mezi Spojenými státy a Čínou kvůli Tchaj-wanu a kdy slyšíme čínské politiky neustále opakovat, že Spojené státy porušují princip jedné Číny, je ovšem také poučné slyšet z úst jednoho ze strůjců čínské zahraniční politiky, že politika Spojených států vůči Tchaj-wanu zůstává dlouhodobě neměnná. Málokdy též v médiích zaznívají hlasy, které by v kostce dokázaly popsat rozdíl mezi čínským principem jedné Číny a politikou jedné Číny Spojených států, a je překvapivé si jej vyslechnout od prominentního člena KS Číny. Jestliže někdo takový přiznává, že politika Spojených států je v jádru stále stejná, není těžké si domyslet, kdo je viníkem současných vyhrocených vztahů.
V neposlední řadě nám oba články ukazují, že se realističtější komentátoři v Číně zatím stále necítí být silnější než Spojené státy, ale zároveň si nechce a ani nemůže dovolit ozbrojený konflikt, neboť je s nimi výrazně ekonomicky provázaná. V době, kdy od čínských politiků slyšíme stále ostřejší výhružky kvůli návštěvám tchajwanských politiků v zahraničí či zahraničních politiků na Tchaj-wanu, je dobré si připomenout, že není v zájmu vedení ČLR zahájit ozbrojený střet.