Před třiadvaceti lety, 1. července 1997, předala Velká Británie Hongkong pod správu Čínské lidové republiky. Po 150 letech britské koloniální správy byl ostrov vzkvétající kosmopolitní enklávou, jejíž obyvatelé se i bez politické demokracie těšili všem svobodám, byť ne všem právům, jako jejich protějšky v „mateřské“ zemi.
Většina těchto svobod, o právech nemluvě, v Číně chybí. Během britsko-čínských jednání o předání kolonie se nicméně Peking zavázal, že status quo bude v Hongkongu zachován i pod jeho správou v rámci principu „jedna země, dva systémy“ po dobu nejméně 50 let, tedy přinejmenším do roku 2047.
Vláda a občané
Práva obyvatel Hongkongu měla být dokonce rozšířena o přímou volbu nejvyššího představitele místní samosprávy. Tento slib nikdy nedošel naplnění, což se stalo bezprostředním podnětem k takzvané deštníkové revoluci v roce 2014.
Mnohem zásadnější konflikt ale postupně nazrával kolem otázky občanských svobod, tedy ochrany jednotlivců i celých skupin před arbitrárním výkonem moci ze strany státu.
Právě povaha vztahu mezi státem a jeho občany do velké míry určuje rozdíl mezi liberálními a leninskými systémy. Liberálnědemokratický politický systém je založen na kontrole státu občany. V leninských systémech funguje tento vztah opačně – stát, který splývá s „vedoucí“ komunistickou stranou, kontroluje a ovládá své občany.
Jednu z hlavních represivních sil, která tuto všestrannou kontrolu zprostředkovává, představuje v těchto režimech rozsáhlý aparát tajné politické policie, v sovětském bloku vesměs známý jako Státní bezpečnost (Staatssicherheit, gosudarstvennaja bezopasnosť etc.).
Bezpečnost státní a národní
V Číně působí dodnes pod stejným názvem – státní bezpečnost (kuo-an) – a podobně jako v někdejším východním Německu je pro ni vyčleněno celé ministerstvo státní bezpečnosti (kuo-an-pu, známé též pod anglickou zkratkou MSS). Od roku 2015 se řídí čínská státní bezpečnost zvláštním zákonem.
Schválení obdobného bezpečnostního zákona pro Hongkong pod čínskou správou předpokládala v článku 23 i jeho „miniústava“ (Basic Law), která odrážela předchozí britsko-čínské dohody. Tento zákon však měla podle článku 23 vypracovat a schválit hongkongská vláda samotná („on its own“).
Hongkongská samospráva, jež si měla uchovat v rámci „vysokého stupně autonomie“ svůj vlastní politický systém, není leninský režim. Její představa o úloze bezpečnostní legislativy tak je, respektive bývala, hodně odlišná od pevninské Číny. Blížila se spíše pojmu „národní bezpečnost“, jako ho známe z demokratických zemí. Při překladu z čínštiny do angličtiny (a dalších jazyků) ovšem pojmy „státní“ a „národní“ bezpečnost obvykle splývají, což vede ke značnému terminologickému zmatení.
Hongkongská vláda se pokusila v roce 2003 navrhnout zákon o národní bezpečnosti, jak to předpokládá článek 23. Veřejnost to odmítla v mohutných protivládních protestech. Hlavně z obavy, že v konkrétních politických podmínkách otevře zákon o „národní bezpečnosti“ prostor pro čínskou „státní bezpečnost“.
Snaha o nepřímé zavedení systému státní bezpečnosti prostřednictvím extradičního zákona, který by umožnil postih osob nikoliv v Hongkongu, ale přímo v pevninské Číně podle jejích zákonů, pak vyvolala nedávnou vlnu masových protestů, které se v některých ohledech blížily lidovému povstání.
Jedna země, jedna politická policie
V poslední červnový den, v předvečer 23. výročí předání Hongkongu Číně, zavedl Peking konečně svůj vlastní zákon o státní bezpečnosti. Zcela tak obešel místní samosprávu, v rozporu s čínsko-britskou deklarací z roku 1984 i hongkongskou ústavou. Zákon o státní bezpečnosti v Hongkongu je přitom v mnoha ohledech explicitnější a tvrdší než vlastní čínský zákon z roku 2015.
V podstatě kriminalizuje jakoukoli kritiku Pekingu a Komunistické strany Číny. Zahrnuje dokonce i prvky extrateritoriality, když teoreticky umožňuje postih projevů i mimo území Hongkongu a také ze strany osob, které ani nejsou jeho obyvateli. Ve většině kategorií přitom stanoví jako nejvyšší sazbu doživotí.
Hongkong tak přišel současně o svou autonomii i své svobody. Z Pekingu mu byl naoktrojován zákon odrážející nikoliv liberální pojetí bezpečnosti v souladu s místním politickým systémem, ale drakonickou formu leninské státní bezpečnosti, jejímž hlavním projevem je politická policie.
Bez nadsázky je možné říci, že po třiadvaceti letech experimentální nepřímé čínské správy podle principu „jedna země, dva systémy“ dnešním dnem končí místní svobody, které se Čína zavázala respektovat mezinárodními úmluvami v 80. a 90. letech.