Přesně měsíc před palčivým 30. výročím masakru studentů na pekingském náměstí Nebeského klidu „oslavila“ Čína jiné, z historického hlediska ještě významnější výročí. Právě sto let uplynulo od Hnutí 4. května 1919, důležitého mezníku symbolizujícího vznik moderní Číny. Den, kdy studenti a intelektuálové z Pekingské univerzity demonstrovali proti podmínkám, na nichž se západní mocnosti a Japonsko dohodly po skončení první světové války na mírové konferenci ve Versailles, dal jméno širšímu kulturnímu a ideologickému „hnutí za novou kulturu“ (sin wen-chua jün-tung 新文化运动), jinak známému pod názvem „Májové hnutí“.
Revoluce začíná od literatury
Tato zkušenost, kdy světové mocnosti zcela ignorovaly čínské územní nároky a bývalé německé koncese v Šan-tungu připsaly Japonsku, poskytla nový impuls čínskému nacionalistickému a reformnímu hnutí. Tomu se sice roku 1911 podařilo dosáhnout svržení mandžuské vlády a založení republiky, nicméně Čína stále zůstávala přehlížená a uvězněná v chaotickém vakuu mezi „starým“ a „novým“, mezi opresivní feudální tradicí a modernitou západního typu. Májové hnutí a jeho klíčoví představitelé, jako např. spoluzakladatel Komunistické strany Číny Čchen Tu-siou, měli za to, že se země nedokáže vymanit z politického chaosu, pokud nedojde k radikální „kulturní revoluci“, jež by měla začít od literatury, změnou literárního jazyka i kánonu, a jejímž cílem bude totální změna postojů a hodnot, tj. zavržení celé čínské literární a intelektuální tradice a přijetí nové, moderní, vědecké interpretace světa.
Studenti potřebují vedení KS
Májové hnutí do Číny spolu s kritikou konfucianismu přineslo myšlenky humanismu a individuální svobody, což znamenalo zejména osvobození jedince z pout přísně hierarchizované rodiny a společnosti. Po založení komunistické strany v roce 1921 byl však individualismus rychle nahrazen kolektivismem a humanistické hodnoty musely ustoupit třídnímu boji. Dědictví Májového hnutí je proto pro komunistickou stranu značně problematické a oficiální stranický narativ si jej postupně přizpůsobil pro svoje vlastní potřeby. Už jen fakt, že tento den, 4.5., je v ČLR připomínán coby den mládeže, se stal po roce 1989 velmi choulostivým. Např. Čeng Š‘-čchü, profesor historie na Pekingské pedagogické univerzitě ve svém komentáři připomínajícím letošní kulaté výročí pro stranický Lidový deník napsal:
Velký historický význam hnutí 4. května ukázal, že studentská hnutí mohou být přínosná, pouze pokud jsou integrována do širšího narativu národní obrody a dostane se jim správného vedení.
Šest nadějí
Proto se také současné stranické vedení snaží jakýmkoli studentským hnutím zabránit hned v zárodku, o čemž svědčí např. zprávy o „mizení“ studentských členů Marxistické společnosti při Pekingské univerzitě (viz také Sinopsis). David Bandurski v Hong Kong Free Press vysvětluje, jak je „duch Májového hnutí“ interpretován současnou vládní garniturou coby tzv. „šest nadějí“. K těm patří „formulace vzletných ideálů“, „vášnivá láska k vlasti“, „přijetí zodpovědnosti doby“, „odvaha pokračovat v boji“, „dosažení mistrovských schopností“ a „pěstování morálky“. Podrobnou analýzu procesu, jakým si čínská komunistická strana postupně přivlastnila a k obrazu svému přetvořila dědictví Májového hnutí, podloženou překlady klíčových částí čínského ideologického diskurzu k tématu, přinesl na svých stránkách China Heritage australský sinolog Geremie Barmé (jeden z nejvýznamnějších světových odborníků na čínskou ideologii). Ten mimo jiné napsal, že „v současnosti je Hnutí 4. května v ČLR připomínáno pouze coby nedílná součást značně zkreslené historie komunistické strany.“
Rektor Pekingské univerzity, kolébky původního Májového hnutí, ve svém projevu (který Barmé rovněž přeložil) mimo jiné připomněl, že „duch Májového hnutí“ „musí splynout s duchem našeho národa a duchem naší nové [Si Ťin-pchignovy] éry“. Vše musí být podřízeno „velkému úkolu národní obrody“. Za klíčovou označil především „morální výchovu a osobní kultivaci“ mládeže – aby se zajistilo ono „splynutí duchů“.
U oploceného pomníku akademické svobody
Ve stejném postu Barmé spojuje připomínky výročí Májového hnutí s událostí, k níž došlo 28. dubna letošního roku v rámci oslav výročí založení jiné pekingské univerzity, Čching-chua. Skupina absolventů se rozhodla výročí oslavit vzdáním holdu u slavného pomníku oslavujícího akademické svobody, a při té příležitosti předali vedení univerzity protestní dopis odsuzující nedávné odvolání profesora práva Sü Čang-žuna, které bylo trestem za publikaci řady esejí, v nichž upozorňoval na „naprostý návrat k totalitním praktikám“ v současné ČLR. Je více než symbolické, že se vše odehrálo u pomníku velkého myslitele a humanisty doby Májového hnutí Wang Kuo-weje umístěného přímo v kampusu univerzity Čching-chua a zdobeného epitafem od Čchen Jin-čchüe, další veliké osobnosti spojené s univerzitou. Epitaf je oslavou „ducha nezávislosti a ničím nespoutané mysli“.
Happening přitáhl celou řadu příznivců a podporovatelů z řad absolventů i studentů, ale vedení univerzity se jej pokusilo překazit oplocením Wang Kuo-wejova památníku. Akce se zúčastnil i sám profesor Sü Čang-žun, kterému bylo nedávno zakázáno vycestovat do Japonska. Ian Johnson pro New York Review of Books charakterizoval podporu, které se z řad akademiků a studentů Sü Čang-žunovi po jeho odvolání dostalo, jako „nejzávažnější kritiku systému za posledních deset let“. Jeho případu se zevrubně věnovaly také China Digital Times.
Krize nezávislého myšlení
Geremie Barmé spojuje „případ Sü Čang-žun“ s rozsáhlým omezováním akademických, ale i novinářských a osobních svobod v ČLR pod současným vedením. Barmé mimo jiné píše:
[Případ Sü] nevypovídá jen o stavu intelektuálních a akademických svobod. Spíše to odráží Si Ťin-pchingem vyvolanou krizi čínské schopnosti přemýšlet, diskutovat a formulovat myšlenky nezávisle na manipulacích komunistické strany, myšlenek, které by bývaly oprávněně mohly a měly obohatit čínskou společnost, národ a svět jako takový.
Debata, jejíž klíčové texty, včetně esejí samotného Sü Čang-žuna a jeho zastánců z řad čínských akademiků a intelektuálů, přeložili v několika postech China Digital Times i China Heritage do angličtiny, mimo jiné ukazuje na jistou kontinuitu „disentních myšlenek“ mezi čínskou inteligencí, jež primárně čerpá právě z humanistického, individualistického a v zásadě svobodomyslného odkazu Májového hnutí. To vysvětluje úsilí, s jakým se současné vedení komunistické strany pokouší o vlastní re-interpretaci tohoto odkazu v jeho pravý opak.