Evropa a její trojské koně

Celoevropský summit na Pražském hradě provázejí jistá protokolární úskalí

Do Prahy se tento týden houfně sjíždějí nejvyšší představitelé z celé Evropy na první summit Evropského politického společenství. Zájem veřejnosti poutá spíše fiktivní česká anexe baltské enklávy Královec (dříve Kaliningrad a ještě dříve Königsberg); z monstrózní akce na Pražském hradě vnímá převážně jen dopravní zácpy při průjezdu vládních limuzín s nezbytnými majáčky co symboly politického majestátu.

Symbol a rituál

Okázalý summit čtyř desítek vrcholných státníků skutečně podle všeho nemá žádnou konkrétní náplň. Jedná se o převážně ceremoniální setkání, ale v tom přesně tkví její pointa. Trochu nadrozměrný summit celé Evropy, a ne jen její klubové části v podobě Evropské unie, má vyjádřit symbolickou jednotu starého kontinentu tváří v tvář současným výzvám, jako je ruská agrese proti Ukrajině a následná energetická krize.

Tato jednota je ovšem z velké části právě jen symbolická, jak to ostatně nejlépe ilustrují jistá protokolární úskalí summitu samotného. Setkání má ceremoniální ráz, což by za normálních okolností volalo po reprezentativní roli českého prezidenta jako symbolu české státnosti směrem do zahraničí. Summit se konec konců odehrává v jeho oficiálním sídle, které za tím účelem akci propůjčil.

Na hradě bez prezidenta

Prezident Zeman se ovšem celé akce podle dostupných informaci účastní pouze okrajově, konkrétně pronesením „krátké promluvy společenského charakteru“ během čtvrteční večeře. Tato rezignace na protokolární roli prezidenta při reprezentativním mezinárodním setkání je o to překvapivější, že Miloš Zeman si jinak dlouhodobě uzurpoval široké pravomoce v zahraniční politice nad rámec ústavou dané reprezentace země navenek.

Snad by se to dalo vysvětlit zdravotním stavem prezidenta nebo jeho zklamáním z výrazných neúspěchů, jež zaznamenaly jeho hlavní zahraničně politické iniciativy, totiž orientace na Rusko a na Čínu. Jenže Miloš Zeman tak úplně pasivní během celého summitu nebude. Plánuje uskutečnit dvě setkání s vybranými účastníky.

Svůj k svému

Z celé plejády čtyř desítek evropských lídrů si Zeman zvolil dva jemu osobně zjevně nejbližší: maďarského premiéra Viktora Orbána a srbského premiéra Aleksandra Vučiće. To jsou přitom právě ti dva představitelé, kteří ze všech přítomných státníků evropskou jednotu soustavně a cílevědomě podkopávají, zejména ve vztahu k Rusku a Číně.

Zeman chce prý s Vučićem jednat o otevření Českého domu v Bělehradě, který by také při té příležitosti osobně navštívil. V srbském hlavním městě se přitom shodou okolností připravuje velkolepé otevření jiného, mnohem většího národního kulturního střediska, totiž čínského. To je již nějakou dobu v provozu, ale s jeho oficiální inaugurací se čeká na případnou návštěvu generálního tajemníka ÚV KS Číny (jinak též prezidenta ČLR) Si Ťin-pchinga.

Ocelová družba

Čínské kulturní centrum v Bělehradě stojí na místě někdejšího čínského velvyslanectví, zničeného při bombardování letectvem NATO dne 7. května 1999. Na výročí této události kladou na tomto místě každoročně čínští a srbští představitelé na stvrzení své „ocelové družby“ společně věnce, což vždy představuje vítanou příležitost pro rétorické výpady proti NATO a Západu obecně. V roce 2016 zde položil věnce během své státní návštěvy i Si Ťin-pching.

Generální tajemník Si měl také osobně přijet na plánované otevření centra na 20. výročí bombardování v roce 2019. Stavba se však zpozdila a otevření centra i návštěvě čínského hosta pak zabránila pandemie covidu-19. Si Ťin-pching by snad mohl dorazit příští rok, v té době již možná ověnčen titulem „předseda“ ÚV KS Číny, který by mohl na nadcházejícím sjezdu zdědit po Mao Ce-tungovi. Miloš Zeman tou dobou již nebude prezidentem, ale i tak by se při případné koordinaci otevření obou center snad mohl znovu setkat se svým „mladým přítelem“, aniž by musel vážit dlouhou a namáhavou cestu do Pekingu.

Zemanův výběr státníků pro osobní setkání znovu připomíná, že evropská jednota ani západní orientace České republiky, ba dokonce ani demokracie jako základní východisko našeho vývoje po roce 1989, nejsou samozřejmostí. Člověk tak nakonec rád překousne i ty majáčky a dopravní zácpy pro symbolické vyjádření těchto nesamozřejmých hodnot.

Publikace tohoto článku: Aktuálně, 6.10.2022