Mladík hypnotizuje obrazovku a náhle se rozkřičí: „659!“ Právě se dozvěděl výsledek zkoušky kao-kchao, čínské jednotné přijímací zkoušky na vysoké školy. V posledních červnových dnech sociální sítě zaplavily tisíce podobných videí pod hashtagem #高考查分瞬间 „okamžik zjištění výsledků“. Studenti křičí, pláčou dojetím, objímají se s celou rodinou.
Pro člověka zvenčí může být složité pochopit takto syrové emoce kolem jediné zkoušky. Kao-kchao však není obyčejná zkouška – účastníci a jejich rodiny jí podřídili velkou část svého života a investovali do ní ohromující množství času a energie. Podle průzkumů vydávají čínské domácnosti na vzdělávání v průměru 17 procent svých příjmů, zhruba pětkrát více než činí světový průměr. Čínští středoškoláci zároveň tráví studiem po škole mnohem více času než jejich vrstevníci kdekoliv po světě.
Odměny za úspěch jsou však také mimořádné – přijetí na elitní univerzitu znamená prakticky okamžitý vstup mezi společenskou smetánku a také různé „skryté benefity“, které jim umožňují lépe se vypořádat s tzv. třemi horami, jak se v Číně označují vysoké náklady na vzdělání, zdravotní péči a bydlení.
Z hlediska studentů tak dává tato až obsese zkouškami smysl. Ještě větší důvod udržovat celý tento systém má ale samotná Komunistická strana Číny.
Místo voleb příslib spravedlivé soutěže
V demokratických státech získávají vlády legitimitu především prostřednictvím voleb, Komunistická strana Číny se však musí poohlédnout po jiných zdrojích. A jedním z nich – osvědčeným už z dob císařské Číny – jsou právě státní zkoušky.
Stranický deník Global Times (环球时报) k letošním zkouškám napsal:
„Do zkušebních místností vstoupilo 12,9 milionu uchazečů, kteří se chopili pera, aby napsali svou „odpověď mládí“. Kao-kchao … zprostředkovává pozitivní poselství, že každé vynaložené úsilí přináší své výsledky a každá vytrvalá snaha vede ke svému cíli. Nejenže utváří životní dráhy nespočtu jednotlivců, ale je také úzce propojena s velkolepou vizí čínské cesty k modernizaci a je s ní v souladu.”
Pro stranu je extrémně důležité přesvědčit společnost, že tvrdá práce bude odměněna, protože pocit sociální mobility pomáhá „stabilizovat společnost“. Pokud lidé věří, že jejich budoucnost závisí především na jejich vlastním výkonu, mají menší tendenci přisuzovat neúspěch nespravedlivému systému. Frustraci tak obracejí spíše proti sobě než proti státu.
Právě proto Čína věnuje obrovské úsilí tomu, aby kao-kchao působila jako maximálně spravedlivá zkouška. V zemi, kde je korupce jádrem systému a kde neexistují nezávislé mechanismy kontroly moci, představuje kao-kchao jednu z mála oblastí, které veřejnost skutečně důvěřuje. Zadání jsou jednotná, testy anonymizované, opravují se mimo místo konání a celý proces podléhá mimořádně přísným bezpečnostním opatřením.
Neznamená to, že je systém skutečně rovný. Pro mnoho Číňanů ale představuje alespoň relativně férovější soutěž než většina ostatních oblastí života.
Továrna na přesně definované elity
Kromě legitimity poskytuje kao-kchao čínskému státu ještě jednu zásadní výhodu: umožňuje mu vybírat mimořádně schopné lidi pro veřejný sektor. Ten je mezi absolventy prestižních univerzit stále velmi atraktivní. Podle průzkumu dává 64 procent vysokoškolských studentů přednost práci pro stát před soukromým sektorem. Režim tak získává přístup k části nejúspěšnějších absolventů v zemi.
U těchto elit si stát zároveň velmi přesně určuje, jaké kompetence mají mít. Podle autorů knihy The Highest Exam „stát navrhuje všechny zkušební otázky, určuje termíny jejího konání i regionální kvóty a pro každý region stanovuje bodové hranice pro přijetí na jednotlivé čínské univerzity.“
V neposlední řadě se mi tímto způsobem daří předcházet nejrůznějším „nebezpečím pro stát“. Součástí zkoušky je také politická část, v níž například letošní účastníci museli prokazovat porozumění úloze KS Číny při službě lidu či termínu „společenství sdíleného osudu lidstva“. Ještě donedávna ji museli absolvovat všichni, dnes však již jen ti, kteří se rozhodnou studovat společenskovědní a humanitní obory.
To odráží představu čínského vedení, že studenti technických a přírodovědných oborů představují menší ideologickou hrozbou, zatímco budoucí politologové, právníci, novináři nebo učitelé mohou výrazněji ovlivňovat veřejnou debatu. Právě od nich proto stát vyžaduje podrobnou znalost oficiální politické teorie a ideologie Komunistické strany Číny.
Stejným způsobem může stát přizpůsobovat vzdělávací systém svým hospodářským prioritám. Zatímco ještě před deseti lety patřily mezi nejprestižnější obory například ekonomie, v posledních letech – mimo jiné v reakci na technologickou rivalitu se Spojenými státy – výrazně navýšil počet míst pro technické a přírodovědné obory na elitních univerzitách a soustředil do nich více veřejných prostředků. Díky centralizovanému řízení tak může rychle přesouvat peníze i kvalifikované pracovníky do odvětví, která považuje za strategická.
Kam až může tato logika zajít, naznačuje nedávný článek v hlavním stranickém teoretickém časopise Čchiou-š’. Autoři v něm navrhují vytvořit platformu založenou na umělé inteligenci, která by v reálném čase sledovala vývoj trhu práce a univerzitám doporučovala, které studijní obory rozšiřovat a které naopak omezovat. Cílem je, aby se struktura vysokých škol přizpůsobovala potřebám průmyslu průběžně, nikoli jen jednou za několik let.
Trhliny v systému
Příběh o spravedlivé soutěži měl ale vždy své limity. Přestože je kao-kchao vnímáno jako jedna z nejférovějších institucí v Číně, šance jednotlivých studentů zdaleka nejsou stejné.
Nejvíce je to patrné u studentů z venkova. Kvůli systému registrace domácností, známému jako chu-kchou, mají často omezený přístup ke kvalitním veřejným školám ve velkých městech. Právě tam se přitom nachází většina elitních základních a středních škol, které představují téměř nezbytný předpoklad pro přijetí na nejlepší univerzity. Přestože Peking pravidla chu-kchou v posledních letech postupně uvolňuje, rozdíly mezi městskými a venkovskými studenty zůstávají značné.
K nerovnostem přispívá i rozsáhlý trh se soukromým doučováním, které si ale může dovolit jen bohatší část společnosti. Vláda sice v roce 2021 komerční doučovací společnosti výrazně omezila, problém tím však nezmizel. Mnohé služby se přesunuly do šedé zóny a pro řadu rodin se staly ještě dražšími.
Stále více se ale především zpochybňuje i samotná odměna, kterou má kao-kchao přinášet. Trh práce, na který čerství absolventi vstupují, už není tak příznivý jako dříve a nezaměstnanost mladých zůstává významným problémem. Když v roce 2023 oficiální míra nezaměstnanosti lidí ve věku 16 až 24 let překročila 20 procent, čínské úřady zveřejňování těchto statistik dočasně pozastavily. O několik měsíců později je obnovily – ovšem s novou metodologií, která nezaměstnanost „srazila“ o mnoho procentních bodů.
Mění se však i přístup studentů a rodičů a stále méně z nich je ochotno vyměnit fyzické a psychické zdraví za vysoké skóre v jediné zkoušce. Výsledkem je, že počet účastníků gaokao letos klesl druhý rok po sobě. Oproti loňsku se snížil přibližně o 450 tisíc na 12,9 milionu.
Pro čínský režim je to varovný signál. Komunistická strana dlouho využívala zkouškový systém jako způsob, jak vyvažovat společenskou nerovnost příslibem mobility. Na rozdíl od demokracií, jejichž legitimita stojí mimo jiné na volbách, byl pekingský společenský kontrakt postaven na očekávání, že obyčejní lidé, kteří budou tvrdě studovat, pracovat a přinášet oběti dnes, se zítra budou mít lépe.
Právě tento příslib se nyní začíná drolit. A pokud přestane fungovat víra, že kao-kchao otevírá cestu k lepšímu životu, nebude to problém jen pro čínské školství. Strana tak přijde o jeden z mechanismů, který po desetiletí pomáhal přesvědčovat miliony lidí, že současný politický řád je spravedlivý.