Hongkong byl tradičně místem, kde si lidé od roku 1989 mohli každoročně připomínat masakr na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Na výročí 4. června se v tamním parku Victoria pravidelně konala vigilie k uctění památky prodemokratických protestů a obětí brutálního zásahu armády a následných represí, které vedly k upevnění autoritářského totalitního režimu čínské komunistické strany. Vzpomínkových akcí se účastnily tisíce lidí; letos však byly, stejně jako loni, zakázány pod záminkou protiepidemických opatření proti Covid-19.
Masivní květnové zatýkání
Hlavním nástrojem k potlačování veřejných protestů v Hongkongu je ale před rokem schválený zákon o státní bezpečnosti, jenž umožňuje stíhat občany za jakékoli akce a chování, jež mohou být považovány za narušování „jednoty vlasti.“ Právě na základě tohoto zákona už byly odsouzeny vůdčí osobnosti hongkongské demokratické scény, od organizátorů protestních akcí až po prodemokratické politiky. Týden před výročím masakru na Tchien-an men padly v pátek 28. května další tresty. K dalším čtrnácti měsícům vězení byl odsouzen mediální magnát Jimmy Lai, který si touto dobou již odpykává trest za spolu-organizování protestů v roce 2019. S ním byli odsouzeni i Lee Cheuk-yan, Figo Chan, Albert Ho a Leung Kwong-hung, kteří dostali po osmnácti měsících nepodmíněného trestu.
V ten samý den se konal také proces se dvěma bývalými prodemokratickými zákonodárci, Andrew Wanem a Claudií Mo. Oba soudkyně odmítla propustit na kauci, neboť podle ní hrozí, že by komunikací se zahraničními novináři dále porušovali zákon o státní bezpečnosti. Jako důkaz přitom byla použita konverzace obviněných na WhatsAppu. Jak pro The Guardian napsala Helen Davidson:
Šokující soudní rozhodnutí patrně potvrzuje obavy, že kritické rozhovory se zahraničními médii mohou být považovány za porušení zákona o státní bezpečnosti, a také naznačuje, že zákon může být uplatněn i zpětně, protože několik rozhovorů z WhatsAppu [Claudie] Mo pochází z doby před tím, než zákon vešel v platnost.“
Trestné truchlení
Už den předtím, 27. května, média informovala, že organizátoři vzpomínkové akce k masakru na Tchien-an men byli policií varováni, aby upustili od hromadných shromáždění. Hongkongská Aliance pro podporu čínských vlasteneckých demokratických hnutí coby hlavní organizátor vydala prohlášení:
Truchlení za 4. červen je věc kolektivní paměti hongkongžanů za posledních 31 let. Aliance hodlá i nadále bojovat za právo občanů truchlit legálně.
Místopředsedkyně Aliance Chow Hang-tung vyzvala lidi, aby v den výročí v 8 hodin večer zapálili svíčky kdekoli, na ulici nebo i doma.
Před rokem se i přes zákaz a rozbíhající se pandemii v parku Victoria sešly tisíce lidí, ale asi 20 osobností, které se podílely na organizaci, včetně aktivistů Joshuy Wonga, Jimmyho Laie či Lee Cheuk-yana bylo později obviněno a odsouzeno mimo jiné právě i za toto shromáždění. V letošním roce se zdá, že se v čínsky mluvícím světě žádné velké vzpomínkové akce konat nebudou. Tchaj-wan, který si událost pravidelně připomíná ve veřejném prostoru, se momentálně potýká s dosud největší vlnou pandemie od jejího počátku a nepovoluje shromažďování více než deseti osob.
Dění kolem výročí Tchien-an-men se tak i díky pandemii více než kdy dříve přesouvá do virtuálního prostoru, na internet. Ten čínský má pevně v rukou pekingská vláda, která pečlivě blokuje a cenzuruje jakékoli zmínky o této události i pouhé narážky na ni, včetně názvu místa, „citlivého“ data či nejrůznějších memů odkazujících na masakr. Co je však v posledních letech novým trendem, jsou čínské snahy ovládnout i narativ o událostech šířený prostřednictvím sociálních sítí v zahraničí. Na tom se podílí řada účtů napojených na oficiální čínské instituce a média, kteří pomáhají šířit oficiální propagandu a často osobně napadají kritiky režimu (více zde).
Úhybné manévry trollů
Tchajwanská organizace Doublethink Lab provedla při příležitosti třicátého druhého výročí masakru na Tchien-an men analýzu narativních strategií, jež využívají propekingští trollové na internetu, a připravila „návod“, jak jim a jejich argumentaci při diskuzích na sociálních sítích čelit. Paradoxem přitom je, že podobné diskuze by se na internetu za „velkým firewallem“ v ČLR vůbec nemohly odehrávat a byly by okamžitě cenzurovány. Tyto snahy o ovlivňování veřejného mínění jsou jasně zacíleny na mezinárodní prostor za „čínskou zdí“ a míří např. na Tchaj-wan, ale i na čínské komunity jinde po světě. Autoři popsali „tři metody, jak vymazat masakr,“ jež čínští trollové využívají: uhýbání, popírání, racionalizace. Každou z metod dále rozdělili na několik podtypů a u každého uvedli příklad konkrétního příspěvku na sociálních sítích a konstruktivní reakci na takový post.
Úhybné manévry mohou být dvojího druhu: metoda „zaostření“, při níž se diskutující zaměřuje na dílčí problémy, aby odpoutal pozornost od celku, a naopak metoda „rozostření“, při níž se do diskuze míchá páté přes deváté, takže se celá debata rozmělní a ztratí původní fokus. Konkrétní narativní strategie jsou přitom dobře známé i u jiných témat, v jiných kulturách a kontextech. Jednou z nich je například tzv. „whataboutism,“ kdy se pozornost od konkrétního problému odvrací upozorňováním na jiné problémy jiných. V případě Tchien-an men to může být poukazování na nejrůznější typy masakrů, k nimž v minulosti došlo v USA nebo v Evropě – rozdíl spočívá samozřejmě v tom, že západní vlády tato témata netabuizují a nepostihují ty, kteří o nich hovoří, píší, natáčejí apod. Podobnou strategií je obvinění protivníka z pokrytectví („Co vy nám máte co říkat, jen se podívejte, co s dělo/děje u vás!“) nebo falešné moralizování, třeba v podobě upozorňování na rasové a jiné společenské nerovnosti v jiných zemích. To jsou problémy, o kterých se v těchto zemích zpravidla vedou ve společnosti diskuse a je zde snaha je – více či méně úspěšně – řešit; především však nijak nesouvisejí s tím, co se stalo v roce 1989 na Tchien-an menu.
Popřít a „racionalizovat“
Metoda popírání je založená na úplném popření masakru nebo jeho zlehčování. V tomto typu argumentace často hrají roli konspirační teorie, například, že celý masakr je konstruktem „západních médií,“ která o něm ovšem nikdy neposkytla žádné důkazy. K tomu se někdy objevují i informace z „alternativních zdrojů“ nebo od údajných svědků, které mají naopak dokazovat, že k žádnému masakru nedošlo. Častou strategií jsou i různé racionalizace založené na „morálním patentu“ vlády, strany či armády, na obviňování obětí nebo na utilitaristickém pohledu. Oběti masakru, tedy převážně velmi mladí studenti, kteří prostřednictvím protestů na náměstí požadovali více svobody a demokracie, bývají označováni za „výtržníky“ a protesty za „pouliční nepokoje“ – což je mimochodem stejná strategie, která byla uplatňována i během protestů v Hongkongu v roce 2019.
Požadavky studentů byly v očích autorit „nepřijatelné,“ „příliš radikální“ a v „klíčovém okamžiku reforem“ by bývaly „vedly k dezintegraci moci a Teng Siao-pchingovo úsilí [o ekonomickou transformaci] by bývalo přišlo vniveč.“ Požadavky studentů na větší demokratizaci však vycházely z názorů některých představitelů liberálnějšího křídla komunistické strany, například generálního tajemníka Chu Jao-panga, který byl na začátku roku 1987 donucen k rezignaci. Jeho smrt se ostatně na jaře 1989 stala spouštěčem demonstrací.
Studentští vůdci jsou také často osočováni z toho, že podlehli „západním vlivům,“ proti nimž se strana v 80. letech pokoušela bojovat rozsáhlými kampaněmi „proti duchovnímu znečištění“ a „proti buržoazní liberalizaci.“ Právě pronásledování mladých lidí, umělců a intelektuálů v těchto kampaních bylo jedním z důvodů jejich protestů a požadavků větší liberalizace. Konkrétní lidé, kterým se podařilo po masakru utéct do emigrace a nyní žijí převážně ve Spojených státech, jako například Wang Tan, Čchaj Ling neb Wu-er-kchaj-si jsou celá léta obviňováni z toho, že události využili pro vlastní prospěch, aby později mohli pohodlně žít ze své disidentské slávy v Americe. Pravdou však je, že tito lidé za svoji „svobodu v exilu“ zaplatili v osobním životě velkou cenu.
Utilitaristické argumenty vycházejí např. ze „zvažování pro a proti“, kde se s poukazem na následný ekonomický boom a rozvoj v Číně masakr jeví jako ospravedlnitelný „nutný řez“. Autoři uvádějí jako příklad příspěvek, jehož pisatel argumentuje tím, že „Čína je nyní továrnou světa, má silnou ekonomiku, je politicky stabilní a žije se tam v míru,“ což má dokazovat, že „Teng Siao-pchingovo rozhodnutí potlačit protesty na Tchien-an men bylo správné, i když za to čelil kritice.“ K tomu autoři analýzy píší:
Není žádný kauzální vztah mezi represí a rozvojem státu. Chceme-li takto argumentovat, můžeme zrovna tak říci, že kdyby nebylo represe, Čína by bývala dnes už mohla být demokratickou zemí a byla by ještě silnější než totalitní země, jakou nyní je.
Obecně řečeno, diskurs, který se obhájci čínského režimu z řad státních institucí a médií, nacionalistických trollů, ale i „běžných uživatelů internetu“ (tzv. netizens) a dokonce západních příznivců pokoušejí prostřednictvím sociálních sítí nastolit, je založený na neustálém odbíhání od podstaty věci, ať už se to týká masakru na Tchien-an men, nebo třeba současné situace v Hongkongu či Sin-ťiangu. Západní demokratické vlády systematicky nepopírají a netabuizují vlastní minulost, masakry a křivdy, a nepopírají ani současné společenské problémy. V západních společnostech je možné o takových tématech publikovat a veřejně diskutovat, a je možné si oběti nespravedlností a lidmi způsobených tragédií připomínat. Čínská vláda a strana však zakazují debaty i truchlení, a co víc, snaží se o „vymazání“ historie z internetu, z vědeckých prací i z učebnic.
Jak praví známý citát (připisovaný porůznu Burkemu, Santayanovi nebo Churchillovi): „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.“