Už když v roce 2016 schvalovali pražští radní sesterskou smlouvu s Pekingem, ozývaly se hlasy, že tam nemá co dělat klauzule o jedné Číně. Pražští zastupitelé se nemají co vyjadřovat ke státoprávním otázkám na druhém konci světa, stejně jako neočekáváme, že by se třeba starosta Pekingu vyjadřoval ke státoprávnímu uspořádání mezi Českem a Slovenskem. Hlavně ale zavdává nadbytečný článek v nesouvisejícím dokumentu čínské straně záminku, aby se ne právě subtilně vměšovala do věcí, do kterých jí nic není, například kam jede pražský primátor na návštěvu. To se také přesně stalo, a čínské úřady si teď berou jako rukojmí Pražskou komorní filharmonii, která k celé věci přišla, omluvte prosím tu metaforu, jako slepý k houslím.
Čína se snaží podobné klauzule vrazit, kam může, ale na komunální úrovni se jí to daří jen u zvlášť dezorientovaných partnerů, jako byla tehdejší koalice na pražské radnici. Její argumenty pro zahrnutí sporného článku rychle degenerovaly ve slib pandy pro pražskou zoo, který se samozřejmě nikdy nenaplnil.
Jedna Čína, mnoho interpretací
Nové vedení města navrhlo článek, který nikdy neměl ve smlouvě být, prostě vypustit. Následná mela leccos vypovídá o stavu česko-čínských vztahů i české politiky vůbec.
Pražská radnice je obviňována, že popírá princip jedné Číny, kterým se řídí česká zahraniční politika. To je samozřejmě nesmysl, magistrát se prostě odmítá tímto pojmem zaobírat, což bych mimochodem doporučil každému, komu není jasný rozdíl mezi “principem” a “politikou” jedné Číny – to se bohužel zjevně týká i řady politiků a některých komentátorů.
Česká republika uznává princip jedné Číny, ale má podobně jako spojenecké země svojí vlastní politiku, jak ho implementovat v praxi, jež se v podstatných bodech liší od interpretace ČLR. Už kvůli těmto nuancím by bylo moudré přenechat “jednu Čínu” ministerstvu zahraničí a nezatahovat ji do komunální politiky. Z toho prostě nemůže vzejít nic dobrého.
Národní zájmy a „cizí moc“
Čínská reakce na celou kauzu jen dále potvrzuje limity současné nerozborné družby mezi Kanceláří prezidenta republiky a jednou velkou korporací na české straně, a čím dál frustrovanějším stranickým a státním aparátem na straně čínské. V demokratické české společnosti se budou samozřejmě i nadále ozývat hlasy do takového pojetí družby nezapadající, a čínští soudruzi budou mít při obecně nízké úrovni skutečných vztahů plné ruce práce vymýšlet stále nová odvetná opatření.
Hodně na hraně jsou některé hlasy na ”naší” straně, mezi nimiž se vyznamenal jako obvykle mluvčí Ovčáček, který Piráty ve vedení města obvinil z narušování národních zájmů, dokonce “v zájmu cizí moci”. Tajemnou cizí moc sice nejmenoval, ale z prezidentových postojů v kauze Huawei je zřejmé, že má na mysli Spojené státy. Ty jsou však již třicet let naším smluvním spojencem; “cizí moc” by tu spíše představovala ČLR. Pokud někdo systematicky narušuje českou zahraniční politiku, kterou mimochodem podle ústavy určuje nikoliv prezident, ale vláda, porozhlédl bych se někde v Ovčáčkově okolí.
Praha pragmatická
Mladá fronta Dnes zase ústy svého šéfredaktora soudí, že celá záležitost je pokusem Pirátů podkopat Zemanovu “pragmatickou politiku k Číně”. Nevyslovenou otázkou zůstává, nakolik se dá podkopávat politika, která se s velkým třeskem sama zhroutila přinejmenším před rokem a půl po pádu Zemanovy “vlajkové lodi čínských investic v ČR”, společnosti CEFC. Ta po sobě namísto investic zanechala pouze dluhy, a také celosvětovou ostudu, když byl jeden její představitel odsouzen v New Yorku za politickou korupci dvou prezidentů v Africe, a druhý – dodnes oficiální poradce českého prezidenta – potichu uklizen samotnými stranickými orgány v Číně. Katastrofální výsledky Zemanovy “ekonomické diplomacie” s ČLR nesvědčí o velkém pragmatismu, ale spíše o naivitě, s níž se nechal český prezident jako školák oblafnout čínským podvodníkem.
Pokud bychom měli “pragmatickou politiku” posuzovat podle hospodářských a politických výsledků, museli bychom konstatovat, že Tchaj-wan je u nás mnohonásobně větším investorem než ČLR, a to i bez vypečených “poradců” typu Jie Ťien-minga. Sesterskou dohodu s Prahou má i Tchaj-pej, a žádné politické ústupky do ní Tchaj-wan netlačil. Proti předchozímu pandou posedlému zastupitelstvu je tak současné vedení radnice rozhodně “pragmatičtější”.