K-pop jako zbraň: Soft power tvrdě narazila na hrubou sílu

Poté, co byl v létě ohlášen záměr USA nasadit v Jižní Koreji protiraketový systém THAAD, vůči němuž se Čína ostře ohradila, začaly v médiích a na internetu probleskovat zprávy ohledně údajných omezení či zákazů týkajících se korejské popkultury v ČLR.

Tzv. „korejská vlna“, hallyu ( kor. 한류, číns. chan-liou, 韩流) v posledních dvaceti letech rozšířila korejskou populární kulturu po celém světě a učinila z Koreje jednu z vůdčích velmocí zábavního průmyslu ve východní a jihovýchodní Asii. Jejím komerčně nejcennějším produktem je populární hudba, tzv. K-pop založený zejména na dívčích a chlapeckých skupinách pro náctileté, a televizní seriály typu „soap opera“ či telenovela. Některé hudebně-taneční skupiny (EXO, BigBang, Girls Generation apod.) jsou v Číně tak populární, že počtem obdivovatelů předčí umělce z jiných zemí, které mají v rámci ČLR v zábavním průmyslu tradičně významný podíl (především Japonsko, Taiwan a Hongkong) a vážně konkurují i domácím čínským interpretům.

V posledních letech slaví v Číně úspěchy také korejské televizní seriály, např. v roce 2014 to byl jeden z nejúspěšnějších seriálů v Asii vůbec, romantická komedie Moje hvězdná láska, a v loňském roce drama Potomci slunce, které v žebříčcích popularity převálcovalo domácí čínskou produkci (k projevům popularity patří i seriálová turistika, kdy Číňané po tisících navštěvují filmové lokace).

Nezanedbatelný význam mají v rámci čínského zábavního průmyslu i korejské zábavné show (jednou z nejpopulárnějších byl Running man korejské televizní stanice SBS, který má i svoji licencovanou čínskou verzi). Logickým důsledkem této popularity je masivní využití korejských celebrit v reklamě a marketingu, jakož i zvýšený zájem o některé typy produktů korejské výroby (např. kosmetika). Export populární kultury znamenal naději pro zpomalující korejské hospodářství:

Hallyu vdechl život jihokorejské zpomalující ekonomice, zatímco klesala konkurenceschopnost těžkého průmyslu. V protikladu ke klesající poptávce po oceli, mikročipech a dopravních lodích, jež po půlstoletí poháněla industrializaci, vývoz kulturního kapitálu rostl (…). “Vidím obrovský potenciál kulturního průmyslu stát se novým motorem růstu,” říká manažer Woong Park, prezident Eastspring Investments. “Hospodářství už nemůže stavět na starém receptu, protože v tom jsou teď lepší Číňané, agresivně investující do tradičního průmyslu.” Korejské firmy, na pozadí rostoucí soft power své země, se více a více soustředí na oblasti oživené právě popkulturou. AmorePacific, největší korejská kosmetická firma, zažila v roce 2015 44% nárůst zámořského prodeje díky tomu, že image země dává v zahraničí prestižní punc korejskému konzumnímu zboží. (zde)

Podle zahraničních (zejména korejských) zdrojů je toto vše v ohrožení kvůli neoficiálnímu čínskému embargu na korejskou popkulturu. Některá média tuto skutečnost naznačovala již v létě, během loňského října a listopadu se však poprvé objevily konkrétní příklady uplatnění tohoto zákazu. Více zdrojů uvedlo, že

„Čína údajně zakázala veškerou korejskou popkulturní produkci v zemi a korejské hvězdy se nesmějí účastnit ani domácích čínských televizních show […]. Nové korejské seriály nedostaly oficiální povolení k vysílání na čínských televizních stanicích a mnohé korejské celebrity byly v reklamách a zábavních pořadech nahrazeny čínskými, případně záběry s nimi byly vystřiženy.“ (zde)

Příkladem je nahrazení hlavní hvězdy seriálu Potomci slunce, herce Song Joong-ki, čínským hercem v celostátní reklamní kampani čínského výrobce smartphonů (zde). Žádná korejská hudební skupina ani sólový umělec také od října nedostali povolení v Číně vystoupit či uspořádat koncert, některé již plánované akce byly dokonce na poslední chvíli rušeny. Zprávy o zákazu se objevily i v hongkongském tisku, zejména v souvislosti s konáním osmého výročního předávání hudebních cen Mnet Asian Music Awards (MAMA), které proběhlo v pátek 2. prosince i navzdory nepříznivé situaci (zde).

Čína jakýkoli oficiální zákaz popírá, nicméně zvěsti se již projevily i na akciovém trhu, kde došlo k prudkému poklesu cen akcií nejvýznamnějších korejských uměleckých agentur a také výrobců kosmetiky, jak o tom už v srpnu informovala agentura Bloomberg (zde) i čínská agentura Sin-chua. The Telegraph také citoval Scotta Snydera, odborníka na Koreu z americké Rady pro mezinárodní vztahy, který naznačil, že, i když „K-pop představuje pouhý zlomek z ohromného objemu obchodu mezi Jižní Koreou a Čínou, jakýkoli útok na kulturní export má potenciálně značný psychologický dopad.“

Nezanedbatelnou roli v této kauze hraje také tlak na „vlastenecký postoj“ jak na čínské, tak i na korejské straně. Např. již citované čínské anglicko-jazyčné noviny spadající pod stranický Lidový deník, Global Times, vyjádřily obavu, že „čínští zákazníci přestanou kupovat kulturní produkci i průmyslové zboží z Jižní Koreji, protože staví národní zájmy nad popularitu ‚korejské vlny‘.“

Není to poprvé, co se na poli korejské popkultury projevil čínský politický vliv. Jeden z nejznámějších případů z počátku loňského roku byl hojně reflektován i v západních médiích. Mladičká zpěvačka Chou Tzu-yu (Čou C’-jü), členka korejské dívčí skupiny Twice původem z Tchaj-wanu, která během vystoupení těsně před taiwanskými volbami (jež skončily porážkou pro Čínu přijatelnější Národní strany Kuomintang) držela v ruce taiwanskou vlajku, byla přinucena se za svůj akt veřejně omluvit (zde).

Celá záležitost vzbudila na Tchaj-wanu takový rozruch, že ji nově zvolená prezidentka Tsai Ing-wen (Cchaj Jing-wen) dokonce komentovala na své první tiskové konferenci. V omluvě, kterou dívka čte před kamerou a je ke zhlédnutí na internetu, včetně youtube, se praví: „Je pouze jedna Čína. Obě strany [tchajwanské] úžiny jsou jednotné a já jsem byla vždy hrdá na to, že jsem Číňanka.“ Mnohé zdroje zároveň zmiňují, že vzájemné bojkoty a zákazy v oblasti kultury jsou v rámci východoasijských diplomatických vztahů poměrně časté a k podobným případům v minulosti docházelo jak mezi Čínou a jejími sousedy, tak například mezi Koreou a Japonskem.