Komunistická strana Číny vznikla v červenci 1921 v Šanghaji z iniciativy Komunistické internacionály. Je produktem doby, kdy čínská proreformní inteligence hledala cestu, jak přetvořit tradiční rodové a regionální struktury převážně agrární společnosti v centralizovaný národní stát podle evropského vzoru.
První komunisté byli z větší části mladí Číňané vracející se ze zahraničních studijních pobytů, kteří intenzivně vnímali zaostalost své země a volali po radikálních společenských změnách. K jejich nespokojenosti přispěly i výsledky versailleských jednání o poválečném uspořádání, kde došlo k zamítnutí čínských požadavků na vrácení německých území v provincii Šan-tung Číně.
Dnes se sice generální tajemník Komunistické strany Číny hlásí k dědictví „znamenité pětitisícileté čínské kultury“, pravda je nicméně taková, že před sto lety se Čína ke své tradici obrátila zády a započal zde proces modernizace domácí „zaostalé“ kultury v duchu „poevropštění“ (ou-chua 欧化) či „pozápadnění“ (si-chua 西化).
Hledání inspirace na Západě přineslo záhy do Číny také debaty o socialismu, které od začátku 20. století intenzivně probíhaly v USA a Evropě. V očích významné části čínských vzdělanců, z jejichž řad se tradičně rekrutovaly politické elity, se jevil „socialismus“, či spíše různě chápané socialismy, jako přirozená součást kýženého procesu pozápadnění, tím spíš, že o svých verzích socialismu mezi lety 1919 až 1921 v Číně přednášely takové celebrity, jako byl John Dewey a Bertrand Russell.
V této atmosféře se v Číně objevili agenti Kominterny, kteří zde hledali spojence proti „světovému imperialismu“. Podařilo se jim přesvědčit Čchen Tu-sioua, v té době jednoho z nejuznávanějších progresivních myslitelů v Číně, že řešení problémů čínské společnosti nabízí komunismus. K založení strany došlo za přímé účasti vyslanců Kominterny Nikolského a Maringa. Ti vysvětlovali třinácti čínským delegátům principy bolševické organizace a podíleli se na vypracování základních stranických dokumentů, včetně prvního programu strany.
V jejím čele stanul Čchen Tu-siou a po jeho boku pekingský organizátor odborového hnutí Čang Kuo-tchao, zodpovědný za organizační práci, a marxistický filozof Li Ta jako vedoucí propagandy. V rozdělení funkcí se promítají hlavní úkoly, které si strana stanovila: vybudovat akceschopnou síť celostátních organizací a získávat sympatie šířením propagandy.
Podíl Kominterny na vzniku KS Číny je nesporný, to však neznamená, že by předtím nebylo v Číně o marxismu nic známo. Marxismus se do Číny dostával z Japonska, Británie a USA a o Marxovo pojetí společnosti a dějin se zajímalo široké spektrum vzdělanců a politiků, včetně zastánců politického liberalismu. Ve městech a na nově zakládaných univerzitách vznikaly studijní kroužky, kde se debatovalo o socialismu, a k marxismu jako vědecké teorii moderní společnosti se obraceli i ti, kdo se ke komunistickému hnutí nehlásili. To později čínským komunistům usnadňovalo jejich propagandu.
Světová revoluce a jednotná fronta
Komunistické hnutí vycházelo z Marxova pojetí zákonitostí historického vývoje, podle nichž se dějinný proces odvíjí v postupně se utvářejících socioekonomických formacích a jeho hybatelem jsou společenské třídy ztělesňující progresivní výrobní síly. Po otrokářské, feudální a kapitalistické etapě vývoje lidstva měla nastoupit společnost komunistická, nastolená v proletářské revoluci, která odstraní vykořisťování a vytvoří svobodnou a plně demokratickou společnost.
Marxova představa historického vývoje je univerzalistická a nepředpokládá vznik nové socioekonomické formace izolovaně v jedné zemi. Vychází z toho, že radikální společenská změna vyžaduje plné rozvinutí výrobních sil obecně v předchozí fázi vývoje, a s tím i rozvoj nové společenské třídy, a tento dějinný proces podle původní teorie nezná hranic. Příkladem byla Velká francouzská revoluce a po ní následující rozvoj kapitalismu v celé Evropě.
Revoluce v zaostalém Rusku neodpovídala požadavku plně rozvinutého kapitalistického řádu a komunisté po Říjnové revoluci zpočátku předpokládali, že nový společenský řád, o jehož nevyhnutelném příchodu nepochybovali, se podaří upevnit až skrze světovou revoluci ve vyspělých průmyslových zemích Evropy. V zájmu světové revoluce také z iniciativy V. I. Lenina vznikla v Moskvě roku 1919 Komunistická internacionála, zkráceně Kominterna.
Když pokusy o světovou revoluci v Evropě zkrachovaly, začal pro ni Lenin připravovat půdu v širších souvislostech národně emancipačního hnutí v koloniích, kde doufal nalézt spojence proti imperialismu. Ten již během první světové války charakterizoval jako „nejvyšší stádium kapitalismu“, a tudíž počátek konce starého řádu. Čína sice nebyla kolonií, ale západní mocnosti zde také měly své ekonomické zájmy a nesporný vliv. Čína navíc sousedila s někdejším ruským impériem a pro bolševiky bylo zásadní, aby se ji Británii nebo Japonsku nepodařilo využít jako spojence pro vojenskou intervenci na Dálném východě.
Marxova teorie historického vývoje vysvětlovala revoluci do značné míry jako událost, k níž dochází zákonitě v samovolném historickém procesu. Na tomto základě vzniklo pojetí dělnické strany jako avantgardy společenské změny, která je „uvědomělým výrazem neuvědomělého procesu“, a s tím související představa, že revoluci lze realizovat i v zaostalých zemích pod vedením ideově vyspělých komunistických stran zakládaných a působících s podporou (ideovou i materiální) mezinárodního komunistického hnutí.
S ohledem na učení marxismu o zákonitostech společenského vývoje Lenin a po jeho smrti Stalin v asijských zemích doporučovali taktické uzavírání dočasných aliancí s demokratickými stranami buržoazie, dokud tato představovala v jejich očích progresivní sílu v zápase se stále ještě silným místním „feudalismem“.
Tyto myšlenky dominovaly 2. sjezdu Kominterny v létě 1920, na který navázal v září téhož roku Sjezd pracujících východu v ázerbájdžánském Baku, jehož se účastnilo také sedm čínských delegátů. Podle závěrů sjezdu v Baku měly v Asii nejprve proběhnout národně buržoazní revoluce za podpory nově se rodícího proletářského hnutí. Teprve po završení tohoto procesu měl přijít čas proletářské revoluce, která svrhne vládu buržoazie, již předtím sama pomohla ustanovit, zruší soukromé vlastnictví výrobních prostředků a s ním související vykořisťování a nastoupí cestu vedoucí ke komunismu.
Borodin, jednotná fronta a národní revoluce
V duchu taktiky jednotné fronty sice Kominterna v Číně pomáhala založit komunistickou stranu, ale zároveň vláda sovětů vyslala do země ostříleného revolucionáře Michaila Borodina, aby uzavřel dohodu o spolupráci se Sunjatsenem a nabídl mu finanční a vojenskou pomoc. Sunjatsen byl tváří „buržoazní“ revoluce z roku 1911, po založení republiky však ztratil politický vliv a spolu se svými stoupenci se uchýlil do Kantonu, kde na začátku 20. let plánoval návrat do čela státu s podporou armády.
Borodin a další agenti Kominterny pomohli přeměnit Sunjatsenovu spikleneckou organizaci v centralizovanou, masovou stranu bolševického typu, nový Kuomintang. Sovětští poradci pro Kuomintang také založili vojenskou akademii Whampoa, v jejímž čele stanul Sunjatsenův oblíbenec Čankajšek. Toho nejprve poslali na tříměsíční stáž do Moskvy, aby se zde seznámil se sovětským politickým systémem a organizací sovětské armády, včetně role politických komisařů, významu propagandy a systému tajné policie.
Agenti Kominterny tlačili na nedávno zorganizované čínské komunisty, aby v duchu směrnic z Moskvy utvořili s Kuomintangem jednotnou frontu. Komunisté měli vstupovat do Sunjatsenovy strany a aktivně v ní působit, napomáhat národní revoluci, ale zároveň využívat příležitosti k propagaci svých myšlenek a za pomoci stranické základny Kuomintangu vychovávat lidové masy a připravovat je k samostatnému revolučnímu vystoupení v budoucnu. Komunisté také měli získávat vliv a připravovat převzetí moci v legálním odborovém hnutí a v nově zakládaných rolnických organizacích.
Čchen Tu-siou nesouhlasil se vstupem komunistů do Kuomintangu, ale nakonec se podvolil a na základě uzavřené dohody komunisté – mezi nimi i v té době ještě nepříliš známý Mao Ce-tung – dokonce začali zastávat funkce ve stranickém aparátu Kuomintangu.
Roztržka mezi komunisty a Kuomintangem
Jednotná fronta se nakonec stala základem úspěšného Severního pochodu (1926–1928), který formálně sjednotil celou Čínu pod vládou Čínské republiky reprezentované Kuomintangem. Moderně vycvičená a vyzbrojená „národní armáda“ postupně získala kontrolu nad většinou čínského území. Úspěchu vojenského tažení napomáhali zkušení sovětští velitelé, vlastenecká agitace komunisticky smýšlející mládeže, ale také finanční pobídky regionálním autoritám, aby se podvolily bez boje.
Jednotná fronta KS Číny s Kuomintangem zpočátku úspěšně fungovala a vliv komunistů v Kuomintangu sílil. Když se na jaře 1927 podařilo národní armádě dobýt průmyslové centrum na středním toku řeky Jang-c‘ Chan-kchou (dnes součást megapole Wu-chan), přesunula se sem vláda jednotné fronty z Kantonu, v níž zastávali pozice i komunisté. Mezitím druhá část armády vedená generálem Čankajškem postupovala na Nanking a Šanghaj, kterou za vydatné pomoci komunistických odborářů získala s minimem odporu.
Za těchto okolností komunisté v Chan-kchou nabyli dojem, že doba nazrála pro druhou fázi revoluce a otevřené převzetí moci, a k témuž je nabádal i Stalin. Když se o tom dozvěděl Čankajšek, zareagoval masakrem komunistických spojenců v Šanghaji, zpřetrhal vazby na sovětské Rusko, provedl čistku v Kuomintangu a upevnil ve straně i ve státu vlastní moc.
Čankajšek rozpoutal proti komunistům teror. Borodin a sovětští poradci sice ve spěchu opustili Čínu, ale čínští komunisté – nyní již v ilegalitě – se dál řídili pokyny z Moskvy. Neúspěch jednotné fronty, kterou tvrdošíjně prosazoval Stalin, nakonec Kominterna v rozporu s historickou skutečností připsala Čchen Tu-siouovi a jeho „pravicovému oportunismu“ a zbavila ho stranického vedení. (O několik let později byl Čchen Tu-siou podle doporučení Kominterny obviněn naopak z levicového avanturismu a trockismu a ze strany, kterou zakládal, byl vyloučen.)
Po debaklu jednotné fronty se čínští komunisté na základě doporučení Kominterny a jejího znovu nerealistického vyhodnocení situace několikrát pokusili o ozbrojené převzetí moci ve velkých městech. Všechny tyto pokusy skončily fiaskem, mnoho komunistů bylo zabito, jiní odešli do zahraničí a významná část, včetně Mao Ce-tunga, odešla do hor na jihovýchodě země, kde rozvinuli partyzánskou válku a budovali venkovské sověty. Začala téměř třicetiletá občanská válka, na jejímž konci Mao Ce-tung vyhlásil v Pekingu založení nového státu – Čínské lidové republiky.
Dějiny stále živé
První dekádu existence KS Číny utvářel mýtus světové proletářské revoluce a zákonitého příchodu nového společenského řádu, protichůdné směrnice Kominterny, účelově uzavíraná a zrazovaná spojenectví a celková militarizace čínské politiky. V logice bolševické strany i čínští komunisté prožívali vnitrostranické čistky, boj stalinistů s trockisty, vylučování a nevybíravé metody likvidace vnitrostranických nepřátel. Během působení v ilegalitě se čínským komunistům přesto dařilo úspěšně rozvíjet vlastní propagandu, získávat sympatizanty a spojovat se s různými liberálními silami ve společnosti proti svému novému úhlavnímu nepříteli – Kuomintangu.
Bez ohledu na komplikovanou a mnohdy krvavou historii strany dnešní generální tajemník Si Ťin-pching a čínská propagandistická mašinerie oslavují její založení jako první krok na přímé cestě k ekonomickému rozvoji ve 21. století. V březnu 2021 u příležitosti zahájení „Roku školení a politické výchovy k dějinám strany“ Si Ťin-pching prohlásil: „Strana vždy správně analyzovala situaci za pomoci základních principů marxismu.“
Co na tom, že ekonomickému rozvoji v Číně více než komunistická ideologie napomáhá zapojení do globálních řetězců kapitalistické ekonomiky. Ideologie a v jejím duchu vychované loajální obyvatelstvo však stále zůstává pro čínské vedení prioritou. Letos probíhají na všech domácích frontách školení pod heslem „učit se z dějin strany“, jejichž smysl lze jednoduše shrnout heslem doprovázejícím Čínskou lidovou republiku od jejího založení: „Bez komunistické strany by nebylo nové Číny“.
Od svého založení před sto lety ovšem Komunistická strana Číny mnohokrát situaci vyhodnotila evidentně chybně a mnohokrát se ocitla zdánlivě ve slepé uličce – naposledy na jaře 1989 během protestů na náměstí Tchien-an-men. Přesto má Si Ťin-pching v jistém smyslu pravdu, když hlásá kontinuitu své strany. V tom podstatném se dnešní Komunistická strana Číny, početnější než kdy předtím, úspěšně podnikající v rámci globální ekonomiky a vybavená moderními technologiemi, nezměnila. Nejen proto, že se stejně jako dřív hlásí k „vědecké pravdě marxismu-leninismu“, ale především kvůli institucím a mechanismům moci, které převzala od agentů Kominterny a zdokonalila je.
Základní repertoár mocenských nástrojů strany se nezměnil: centralizovaná organizační struktura a kádr straníků připravených obětavě vykonávat pokyny shora, vnitrostranické čistky, dozor nad veřejným míněním a propaganda, včetně ideově politické výchovy obyvatelstva, taktika účelových spojenectví pod názvem jednotné fronty (pro kterou dnes v ČLR existuje celé stranické „ministerstvo“) a stále silnější armáda podřízená straně.
V Si Ťin-pchingově éře se staré taktiky a metody komunistického hnutí uplatňují i navenek, v ambiciózním programu zahraniční propagandy a v působení Číny v mezinárodních institucích s cílem vytvořit k obrazu svému „společenství sdíleného osudu lidstva“. V historické perspektivě se na dnešní čínské působení v zahraničí lze dívat jako na reinkarnaci působení Kominterny před sto lety. Někdejší asijský učeň převzal roli učitele, uvažuje znovu o příchodu nového světového řádu a vyhlašuje ho v době, kdy se zase jednou hovoří o tom, že nastává konec západní buržoazní demokracie.