Od omezené svobody vyznání k teroru Kulturní revoluce a zpět
Po založení Čínské lidové republiky v r. 1949 začala komunistická vláda radikálně měnit postavení církví a náboženský život v zemi s cílem podřídit je vedoucí úloze komunistické strany a její ideologii. První ústava z roku 1954 sice zaručila svobodu vyznání, avšak mocenský monopol a „vědecké učení“ marxismu-leninismu vedly v 50. a 60. letech minulého století k systematické snaze eliminovat vliv náboženství ve společnosti. Majetek církví byl vyvlastněn, věřící byli pronásledováni, mnoho jich prošlo vězením a převýchovnými tábory. Perzekuce vyvrcholily za Kulturní revoluce (1966–1976), kdy docházelo k ničení kostelů a věřící i klérus byli jako nositelé reakčních myšlenek, pro které není v „nové Číně“ místo, vystavováni brutálním útokům.
Katastrofální důsledky Kulturní revoluce nakonec přivedly do čela strany pragmatického Teng Siao-pchinga, který v prosinci 1978 vyhlásil politiku reforem. Uvnitř komunistické strany se profilovalo proreformní křídlo, přehodnocující základní ideologická východiska, a ve společnosti se otevřel větší prostor pro pluralitu názorů, včetně náboženského vyznání. V reakci na trauma Kulturní revoluce ve společnosti vzrůstal zájem o náboženství, včetně křesťanství. Za této situace sekretariát ÚV KS Číny rozeslal v březnu 1982 organizacím strany v celé zemi Směrnici ve věci náboženské otázky a náboženské politiky v naší zemi (关于我国社会主义时期宗教问题的基本观点和基本政策; Basic viewpoints and policies on religious issues during our country’s socialist period) (anglický překlad zde). Tato směrnice, známá jako Dokument 19, vychází z marxistické teorie historického vývoje, podle které „je náboženství v dějinách lidstva odsouzeno k zániku, avšak přirozeně zanikne teprve po dlouhém období vývoje socialismu a komunismu“. Směrnice nabádá stranické funkcionáře, aby respektovali ústavně zaručenou svobodu vyznání, avšak také aby dbali na udržení náboženských aktivit pod kontrolou státu.
Instituce
V 50. letech čínský stát zřídil zvláštní úřad pro náboženské záležitosti podřízený vládě, který dohlížel na to, aby v čele náboženských organizací a církví byli představitelé loajální politice strany. Státem uznáno bylo pět náboženství: buddhismus, taoismus, islám, protestantismus a katolicismus. Za korejské války byli ze země vypovězeni všichni zahraniční misionáři coby agenti světového imperialismu; Čínu musel opustit také papežský nuncius a došlo k přerušení diplomatických styků s Vatikánem. Od r. 1957 spravuje katolickou církev v ČLR Vlastenecké sdružení čínských katolíků (中国天主教爱国会; Chinese Patriotic Catholic Association), působící dodnes nezávisle na Vatikánu. Část čínských katolíků se však již v 50. letech odmítla podřídit této organizaci a utvořila podzemní církev loajální papeži, která až do roku 1978 působila v naprosté izolaci od světa.
Za Kulturní revoluce došlo k zákazu i dříve státem podporované „vlastenecké“ církve. Ta byla obnovena na počátku ekonomických reforem v roce 1978, větší tolerance však neznamenala ochotu uvolnit státní kontrolu. Čínská vláda založila vlastní Biskupskou konferenci katolické církve v Číně (中国天主教主教团) pod dohledem vládního úřadu, avšak bez kontaktu s Vatikánem. Biskupská konference má vedle běžné náboženské činnosti „bránit státní suverenitu a samosprávu ve věcech církve“ (维护国家主权和教会事务自主权), tj. jinými slovy působit nezávisle na Vatikánu. Podle svých stanov se dále zavazuje „přizpůsobit se socialistické společnosti“ (与社会主义社会相适应) a vést věřící k úctě k ústavě, respektování zákonů a nařízení a státní politiky, k aktivnímu podílu na podpoře rozvoje hospodářství a společnosti, obraně jednoty státu a jednoty národností“ a k dalším úkolům, včetně „obrany světového míru“.
Jednání a dohoda
První jednání Vatikánu s ČLR o navázání kontaktů jsou staršího data, nicméně intenzivně probíhají od nástupu papeže Františka. V roce 2014 zástupci Vatikánu a ČLR podepsali rámcový dokument konstatující záměr společně jmenovat biskupy, na jehož základě vznikla Společná pracovní skupina s cílem vypracovat budoucí smlouvu. Hlavní sporné body byly tři: poslední slovo papeže při jmenování biskupů, papežské uznání osmi biskupů jmenovaných z moci čínského státu a výměna dvou biskupů podzemní církve za biskupy oficiálně jmenované čínským státem.
Zdlouhavá jednání, která probíhala střídavě v Pekingu a ve Vatikánu, vedl státní tajemník kardinál Pietro Parolin a arcibiskup Claudio Maria Celli. Za čínskou stranu jednání probíhalo v gesci ministerstva zahraničních věcí. Jedním z nejtěžších a mediálně nejsledovanějších bodů jednání byla snaha Vatikánu uspokojit požadavek čínské strany a přesvědčit dva biskupy podzemní církve, Mons. Petera Čuang Ťien-ťiena 庄建坚 (v té době 88letý) a Mons. Vincenta Kuo Si-ťina 郭希錦 (tehdy 60letý), aby se vzdali svého postavení ve prospěch biskupů oficiální církve. Situaci dále komplikovaly pochybnosti o morálním kreditu jejich nástupců.
Jednání vyvrcholilo v září 2018, kdy náměstek ministra zahraničních věcí ČLR Wang Čchao (王超) a podtajemník Vatikánu pro vztahy se státy Mons. Antoine Camilleri v Pekingu podepsali Dočasnou dohodu o jmenování biskupů mezi Vatikánem a ČLR (关于主教任命的临时性协议; angl. Provisional Agreement between the Holy See and the People’s Republic of China). Dohoda, která je neveřejná, byla podepsaná ad experimentum (jako experiment). To značilo její dočasnou dvouletou platnost s možností prodloužení.
Původně mělo po dvou letech provizória dojít k podepsání finální dohody. Jak však informoval Vatikán, nakonec byla v říjnu 2020 dohoda pouze beze změny prodloužena na další dva roky s cílem dále ověřovat její prospěšnost pro církev v Číně.
Jmenování biskupů
Ústředním bodem čínsko-vatikánských jednání je dohoda o tom, kdo má právo jmenovat čínské biskupy a s tím související uznání papeže jako hlavy katolické církve v Číně. Podle norem církevního práva církevní úřady jednají nezávisle na státních autoritách, pouze je na závěr informují o jmenování nového biskupa. V ČLR však biskupy jmenuje stát, a proto jejich legitimitu Vatikán neuznává (viz encyklika Ad Apostolorum Principis Papeže Pia XII vyhlášená 29. června 1958).
V době uvolnění po Kulturní revoluci, kdy čínští katolíci opět směli začít praktikovat víru, avšak pouze v rámci státem uznané „vlastenecké“ církve, papež Pavel VI. udělil roku 1978 dispens katolíkům v podzemní církvi, který jim umožnil praktikovat zjednodušené rituály a přijímat svátosti. Vatikánská Kongregace pro evangelizaci národů (Congregatio pro Gentium Evangelizatione) pak udělila kněžím a biskupům podzemní církve v Číně speciální kompetence, v rámci kterých mohli mimo jiné světit kněze, a to čistě na základě biskupova uvážení. Později takto mohli být bez apriorního schválení Vatikánu svěceni i biskupové podzemní církve. Zásluhou těchto zvláštní kompetencí podzemní církev v Číně významně rostla a zesílila.
Cíle (a nepochopení?) papeže Františka
Ve stručném písemném prohlášení Vatikánu se hovoří o dohodě jako o „ovoci postupného a vzájemného sbližování”. Je zde vyjádřena naděje na „plodný a perspektivní proces institucionálního dialogu“ s ČLR a na pozitivní vliv dohody na život čínské katolické církve, čínských obyvatel a posílení světového míru. Motivy podepsání dohody následně rozvinulo Poselství Jeho Svatosti papeže Františka katolíkům Číny a všeobecné církvi z 26. září 2018 a série hloubkových analýz a veřejných projevů vatikánských představitelů publikovaných od září 2018 na oficiálních stránkách Vatikánu – portálu Vatican News.
Podle vyjádření Vatikánu stojí dialog s ČLR na dvou pilířích: podpora šíření evangelia v zemi a obnovení a udržení úplné a viditelné jednoty církve. Papež touží po jednotné místní církvi v Číně, která s ním bude podle katolického učení v plném společenství a stane se tak zdrojem opětovného šíření evangelia v oblasti.
V Číně je momentálně okolo 100 diecézí (98 podle čínské vlády a 144 podle Vatikánu – z toho 112 diecézí a další administrativní oblasti). V církvi slouží více než 100 katolických biskupů – zhruba 70 je jmenováno čínským státem a 30 působí v podzemní církvi. Mnozí z nich jsou již v pokročilém věku, přibližně 40 diecézí zůstává bez biskupa. Papež doufá, že dohoda ve věci jmenování biskupů mu otevře možnost jmenovat „dobré pastýře“ a alespoň částečně ovlivňovat situaci katolíků v ČLR. Papež bere v úvahu politické klima v ČLR, které je charakteristické rostoucí asertivitou v mezinárodním prostředí a opakováním mantry o nezasahování do vnitrostátních záležitostí. Uvědomuje si tedy, že tlakem zvenčí zlepšení podmínek pro čínské katolíky nedosáhne. Místo konfrontace Vatikán proto volí cestu vyjednávání v duchu „kultury setkání“, vzájemného pochopení, vstřícnosti a spolupráce.
Kritik postupu Vatikánu kardinál Joseph Zen nicméně upozorňuje, že papež nemá správnou představu o komunistickém režimu v Číně a neuvědomuje si, že čínští komunisté jsou v jiné pozici než někteří kněží v Latinské Americe, angažovaní v pomoci nejchudším a trpícím. Podle jeho slov je uzavření dohody zrada na věřících podzemní církve, kteří zachovali věrnost Svatému otci navzdory pronásledování, a za současných okolností by bylo lepší nemít „žádnou dohodu, než mít špatnou dohodu“.
Počínštění náboženství ve jménu strany
Jednání o dohodě probíhala bez ohledu na to, že ve stejné době v ČLR zesílily perzekuce proti věřícím a snaha plně podřídit náboženský život komunistické straně. V roce 2015 Si Ťin-pching vyhlásil program počínštění náboženství (宗教中国化) jako „aktivního řízení náboženství pri adaptování se na socialistickou společnost“. Program předpokládá implementaci základních hodnot socialismu s čínskými rysy pro novou éru do náboženského života, včetně kompatibility náboženského učení a ideologie KS Číny.
Na začátku roku 2018 vstoupila v platnost nová revize nařízení o náboženských otázkách v ČLR. Nese s sebou stupňování kontroly nad náboženským životem, přičemž největší změny se týkají: 1) posílení vedoucí úlohy strany v náboženství, včetně požadavku propagovat myšlenky socialismu; 2) pověření institucí místní samosprávy kontrolou nad náboženskými aktivitami; 3) přísnější kontroly náboženských škol a změn v právním řízení těchto orgánů; 4) nových omezení sdílení tištěných i digitálních informací a 5) většího dohledu nad církevními financemi či investicemi a omezení dárcovství náboženským skupinám.
V červnu roku 2018 Vlastenecké sdružení čínských katolíků společně s Čínskou biskupskou konferencí přijaly „Pětiletý plán pokračování adaptace katolické církve na program počínštění v naší zemi (2018-2022)“ (推进我国天主教坚持中国化方向五年工作规划), který podporuje model „politická moc vede, náboženství ji následuje“ (čeng-ču ťiao-cchung 政主教从). Institucionální reforma z jara 2018 převedla řízení náboženských záležitostí pod Oddělení jednotné fronty ústředního výboru KS Číny. To funguje v rámci systému jednotné fronty, který Joske popisuje jako „síť stranických a státních agentur zodpovědných za ovlivňování skupin mimo stranu, a to zejména těch, které tvrdí, že zastupují občanskou společnost.“ Pomocí tohoto systému pak strana usiluje o kooptaci zmíněných skupin, mezi něž kromě náboženských seskupení patří například národnostní menšiny či Číňané v zahraničí, a kontroluje je a monitoruje.
Jednostranně výhodná dohoda
Jak podotýká profesor Mezinárodní misijní školy teologie v Miláně Gianni Criveller, přenecháním pravomoci nad výběrem kandidátů na biskupy čínským politickým autoritám učinil Vatikán velké gesto ústupku. Papež se rozhodl i k dalším vstřícným gestům a přijal osm z pohledu Vatikánu nelegitimně jmenovaných státních biskupů do církve s nadějí, že čínská strana na oplátku uzná biskupy podzemní církve. Následně v dokumentu publikovaném 28. června 2019 Pastorační pokyny Jeho Svatosti týkající se civilní registrace duchovenstva v Číně Vatikán deklaroval, že nadále nepovažuje registraci do státem řízených náboženských institucí (spravovaných nominálně pod principem nezávislosti, autonomie a samosprávy) za odluku od pravé církve.
Po podepsání dohody Vatikán ve svých vyjádřeních často a se značným entuziasmem upozorňoval na úspěchy jednání: uznání papeže jako hlavy katolické církve v Číně; sjednocení všech čínských biskupů se Svatým otcem; osobní přítomnost dvou čínských biskupů státem uznaného Vlasteneckého sdružení čínských katolíků na synodě v Římě v říjnu roku 2018 (čínské autority do té doby takovéto návštevy vždy zamítaly) a společné jmenování biskupů. To nyní probíhá tak, že kandidáti jsou nejprve v Číně voleni systémem „demokratické volby“, tj. kněží a reprezentanti řeholníků a laiků vyberou jednoho z kandidátů navrhovaných státními a stranickými orgány dohlížejícími na církevní záležitosti. Následně je toto jméno zasláno do Pekingu čínské Biskupské konferenci, která kandidáta představí Vatikánu. Vatikán pak má několik měsíců na rozhodnutí, jestli daného kandidáta schválí, nebo uplatní právo veta. V tom případě se musí Vatikán i příslušné čínské autority dohodnout na jiném jméně. (Portál UCANews však upozorňuje na fakt, že doposud společně jmenovaným biskupům byl vatikánský mandát ve skutečnosti udělený tajně ještě před podepsáním dohody a nelze tedy hovořit o jejím přínosu.)
Jedním z výsledků jednání je, že vatikánské zdroje hovoří o ČLR veskrze pozitivně. Vyzdvihují vzájemnou pomoc Vatikánu a ČLR v době pandemie covidu-19 v roce 2020 a chválí ČLR jako „skvělou zemi“. Svá vyjádření se snaží formulovat v souladu s čínským diskurzem a hovoří o prospešnosti dialogu pro „budování harmonické společnosti“, o roli „dobrého občana a zároveň autentického katolíka“. Vatikán také zdůrazňuje, že v žádném případě nebudou zasahovat do politických záležitostí a pečlivě se vyhýbá kontroverzním vyjádřením. Naposledy papež František během požehnání na Svatopetrském náměstí 5. července 2020 vynechal ze svého projevu větu apelující na ochranu svobod v Hongkongu.
Navzdory optimistickému postoji Vatikánu informovalo několik zdrojů o omezování náboženské svobody (nejen) katolíků bez ohledu na uzavřenou dohodu. Zesílilo vymáhání starších nařízení, jako jsou zákaz praktikování víry osobám mladším 18 let; zákaz či omezení internetového prodeje knih a dalších produktů s katolickou tematikou, zákaz pastoračních aktivit, povinnost propagovat státní symboly v kostelech, atd. Doporučení papeže, které dává kněžím a věřícím podzemní církve možnost vybrat si „podle svého svědomí“, zda se chtějí registrovat do státních náboženských organizací, státní orgány nerespektují. Pokud katolíci podzemní církve odmítnou, jsou sledováni, stíháni či dokonce vězněni a nuceni podstupovat převýchovu. Nadále taktéž pokračuje odstraňování křížů z kostelů či jejich úplné demolice. Zahraniční média informují i o snaze čínských státních představitelů přepsat bibli v souladu se státní ideologií. Jak napsala Yaqiu Wang pro Human Rights Watch, pokud si papež František nepřeje, aby se chvalozpěvy na komunistickou stranu staly integrální součástí katolické víry, měl by se ozvat.
Doplňující literatura:
Chu, Cindy Yik-yi; Mariani, Paul P. (eds.) (2020). People, Communities and Catholic Church in China. Singapore: Palgrave Macmillan, 2020, pp. 29–41.
Leung, Beatrice; Wang, Marcus J. J.. Sino-Vatican Negotiations: Problems in Sovereign Right and National Security. Journal of Contemporary China [online]. 2016, vol. 25, no. 99, pp. 467–482. [cit. 2020-05-05]. Dostupné na https://www.jstor.org/stable/655833?seq=1.
Mariani, Paul P. (eds.). People, Communities and Catholic Church in China. Singapore : Palgrave Macmillan, 2020, pp. 9–27.
Masláková, Magdaléna. The role of successive popes in the process of unification of the Church in China. International Journal for the Study of the Christian Church [online]. 2019a, vol. 19, no. 2–3, pp. 133–148. [cit. 2020-05-15]. Dostupné na https://academic.oup.com/jcs/article-abstract/62/3/421/5552130?redirectedFrom=fulltextVermander, Benoît. Sinicizing Religions, Sinicizing Religious Studies. Religions [online]. 2019, vol. 10, n. 2, 137, pp. 1–23. [cit. 2020-10-25]. Dostupné na https://www.mdpi.com/2077-1444/10/2/137.