Vláda současného generálního tajemníka Komunistické strany Číny Si Ťin-pchinga, který po loňském stranickém sjezdu pravděpodobně zůstane vůdcem Čínské lidové republiky po zbytek svého života, se vyznačuje důrazem na ideologii. Ta se opírá kromě marxismu-leninismu také o čínský nacionalismus. Jeho jádrem je v Si Ťin-pchingově podání budování „čínského snu“ (中国梦), jehož cílem je „velkolepá obroda čínského národa“ (中华民族伟大复兴). Tohoto cíle chce Komunistická strana dosáhnout v průběhu tzv. „dvou staletí“, která jsou ohraničena dvěma významnými výročími. Staletím od založení KS Číny, které proběhlo za velkých oslav před třemi lety, a rokem 2049, kdy ČLR oslaví sto let od svého vzniku. Ačkoliv je důraz na nacionalismus a obrodu národa charakteristický především pro období Si Ťin-pchingovy vlády, tento narativ byl v různé intenzitě v KS Číny přítomný od počátku její existence a ve své podstatě navazuje na samotné základy čínského nacionalismu.
Ponížení a obroda
Základem čínského nacionalismu je národní mýtus o úpadku Číny, ke kterému došlo během 19. století po střetu se západními koloniálními mocnostmi. Ten otřásl přes dvě tisíciletí trvajícím přesvědčením o kulturní výjimečnosti Číny. Toto období, nazývané jako „století národního ponížení“ (百年国耻), začalo porážkou poslední v Číně vládnoucí císařské dynastie Čching během první opiové války a pokračovalo sérií dalších neúspěšných střetů se západními státy a modernizovaným Japonskem. Tyto události odhalily technologickou a ekonomickou zaostalost zkostnatělého císařského režimu, který po neúspěšných pokusech o svou reformu nakonec v roce 1911 padl a byl nahrazen republikou. „Ponížení“ Číny dále pokračovalo i po vzniku republiky a skončilo až porážkou Japonska v druhé čínsko-japonské válce, respektive pro komunisty až vítězstvím nad čínskou národní stranou Kuomintang a následným vyhlášením ČLR v roce 1949.
Střety se západním světem v druhé polovině 19. století vedly Čínu k otevření se západním myšlenkám, které začaly čínské elity přijímat ve snaze o sebeposílení. Nově se tak začalo uvažovat nad konceptem národa v jeho moderním pojetí, což posílilo odpor vůči vládnoucí dynastii Čching. Ta byla pro svůj mandžuský původ vnímána jako „nečínská“. Její svržení během tzv. Sinchajské revoluce tak mělo i nacionalistický podtón. Cílem bylo vytvořit moderní čínský stát spravovaný „čínským národem“, tedy primárně Chany jakožto nejpočetnějším čínským etnikem.
Po vzniku republiky si čínští intelektuálové dále pokládali otázky o samotné podstatě Číny a jejím místě v moderní době. Tyto debaty vedly především k přehodnocování čínské tradice, v jejímž středu do té doby stálo konfuciánské myšlení. To podle významné části čínské inteligence stálo za čínskou zaostalostí a v moderním světě pro něj nebylo místo. Diskuze o moderním čínském národě a přehodnocování tradice doprovázelo další experimentování se západním myšlením, včetně liberalismu a konceptu demokracie, v jejichž přejímání hledala část čínské inteligence možnost pro posílení Číny.
Důležitým zlomem v tomto hledání bylo tzv. májové hnutí (五四运动), jehož středobodem byl jeden z milníků čínského „ponížení“, převedení bývalých německých koncesí na čínském poloostrově Šan-tung pod správu Japonska v rámci Versailleské smlouvy v roce 1919, které vyvolalo velké studentské nepokoje. Tato událost způsobila další vzedmutí čínského nacionalismu v reakci na západní imperialismus a zároveň vedla k větší radikalizaci části inteligence. Ta se postupně odkláněla od liberálního myšlení a začala se uchylovat k radikálnějším myšlenkovým proudům. Politická mobilizace a radikalizace májového hnutí utvořila podhoubí, z něhož vzešla úzká skupina intelektuálů přiklánějících se ke komunistickým myšlenkám. Tato skupina nakonec v roce 1921 pod přímým vedením Kominterny založila KS Číny. Ta se za několik let stala jednou z hlavních politických sil v zemi.
Komunistické hnutí je sice ze své podstaty internacionální, čínští komunisté ale měli od začátku na paměti především snahu o znovuvytvoření silné Číny. Komunistická ideologie pro ně byla zejména nástrojem boje proti hlavním neduhům, které podle nich Čínu sužovaly, jako byl vliv imperialismu, zbytky feudálního myšlení a rozrůstající se byrokratický kapitalismus.
Budoucí čelní představitelé KS Číny v čele s Mao Ce-tungem a Teng Siao-pchingem se ke komunistickému hnutí přidali v době, kdy sami patřili k čínské vlastenecké mládeži. Tu ovlivnilo nejen májové hnutí, ale i předchozí představitelé čínského nacionalismu, jako byli reformátoři konce dynastie Čching či zakladatel Čínské republiky Sunjatsen. Toho čínští komunisté pro jeho přínos ke vzniku moderního čínského národa dodnes uznávají jako kladnou postavu moderních čínských dějin, přestože byl zároveň zakladatelem pro komunisty konkurenčního Kuomintangu. Od Sunjatsena komunisté zároveň převzali samotný narativ o potřebě „obrody“ čínského národa, kterou sami vykonávají.
5000 let čínské historie
Současný čínský nacionalismus se pod vedením komunistické strany z velké části opírá o čínskou historii a s ní spojené národní mýty a zároveň navazuje a odkazuje se na předkomunistickou tradici čínského vlastenectví. Je tak třeba mít tyto historické souvislosti na paměti.
Komunistická strana a její předchůdci z modernizačního hnutí na počátku 20. století věnovali velké úsilí snaze oprostit se od tradice „staré“ Číny, k čemuž v nejsilnější podobě docházelo během Kulturní revoluce. Dnešní nacionalistický narativ se však snaží k tradici znovu navracet a stavět na ní příběh o kontinuitě dnešní ČLR a jejího režimu s předchozím historickým vývojem.
Dnešní komunisté tak o sobě uvažují jako o pokračovatelích čínské historie, jejíž počátek datují až pět tisíc let zpět. Dlouhé čínské dějiny se dnes dokládají na základě mytických dob vydávaných za historické či označováním prvních prehistorických kultur doložených na čínském území za první „Číňany“. Tento přístup zároveň vnímá Čínu a její obyvatele za kontinuálně existující jednolitý celek a opomíjí kulturní, jazykovou, etnickou či územní rozmanitost čínských dějin. Zcela přehlíží také to, že sami Číňané začali vnímat sebe a Čínu jako jeden celek až s příchodem konceptů národa a národního státu v druhé polovině 19. století. Komunistická strana tak za čínské vydává vše, co kdy přišlo do většího styku s čínskou kulturní sférou. To v současnosti vede mimo jiné k tomu, že území, jako je Tibet, Sin-ťiang či Tchaj-wan, považuje za „nedělitelné“ součásti Číny, respektive ČLR, bez jakýchkoliv úvah nad jejich národnostními, kulturními a historickými odlišnostmi či snad uznáním nároku na jejich sebeurčení.
Kromě toho, že se KS Číny sama považuje za vládce všech právoplatných i domnělých historických čínských území, vnímá sebe sama i jako sjednotitele všech, kdo nějakým způsobem náleží k čínskému národu. K „velkolepé obrodě čínského národa“ tak strana nevede jen obyvatele současné ČLR, ale i všechny „syny a dcery čínského národa“ žijící v zahraničí, tedy i Číňany žijící v diasporách a jejich potomky, nehledě na to, zda sami v dnešní Číně někdy pobývali. V praxi se snaží strana tyto „syny a dcery“ sjednocovat skrze osvědčenou leninskou taktiku jednotné fronty. Takto je schopna udržovat zahraniční komunity v kontaktu s „rodnou zemí“ a do jisté míry si zajišťovat jejich loajalitu. V tomto kontextu tak splývá etnicita a národnost s odpovědností k ČLR a vládnoucímu komunistickému režimu, jehož odmítnutí může znamenat „zradu národa“.
Socialismem s čínskými rysy k obrodě národa
Z pohledu dnešní nacionalistické ideologie Si Ťin-pchingova režimu je tedy KS Číny právoplatným vůdcem celého čínského národa, který vede k obrodě. Tímto narativem z velké části legitimizuje svou vládu a tuto legitimitu navíc posiluje argumentem, že jakožto komunistická strana řídící se historickým materialismem vědecky poznala vývoj dějin, a je tedy schopna dále vést jejich směr. Tato kombinace nacionalistického narativu s marxistickým myšlením je jedním z projevů ideologie „socialismu s čínskými rysy“. Čínští komunisté si tak mohou dovolit odkazovat se na své ideové základy a zároveň do své ideologie a praxe eklekticky implementovat s marxismem jinak protichůdné vlivy, jako je tržní hospodářství nebo vybrané konfuciánské hodnoty.
Tato cesta čínského socialismu je podle Si Ťin-pchinga tím jediným správným způsobem vedoucím k naplnění „čínského snu“ a dosažení obrody čínského národa. V praktické rovině má k velkolepé obrodě dojít úspěšným završením čínské modernizace v podobě vybudování „společnosti mírného blahobytu“ (小康社会), ve které dosáhne na obecně vyšší životní úroveň většina čínské společnosti. Tento cíl si strana stanovila splnit do zakončení prvního ze dvou velkých staletí, tedy do loňského výročí založení KS Číny, což se v posledních letech projevovalo zejména ve zvýšeném důrazu na kampaně za vyzdvižení venkova z chudoby.
Druhým a ambicióznějším cílem obrody Číny je vytvoření plně rozvinutého národa a posílení postavení Číny na mezinárodním poli. K tomuto cíli, kterého chce strana dosáhnout do svého druhého významného výročí v polovině 21. století, již Si Ťin-pching svými globálními ambicemi směřuje. Jeho cílem je napravit dávné „ponížení“ Číny, navrátit jí své místo a přesvědčit zbytek světa, že socialismus s čínskými rysy je lepší.