Strana vede vše
Již 16. října započne v pekingské Velké síni lidu jubilejní 20. sjezd Komunistické strany Číny. Tato významná událost, opakující se od roku 1977 v pětiletém intervalu, slouží zpravidla jako indikátor stavu čínské vnitropolitické situace. KS Číny od svého vzniku za pomoci sovětské Kominterny v červenci 1921 v Šanghaji urazila dlouhou a místy velmi krvavou cestu. V dekádách po vyhrané občanské válce a založení Čínské lidové republiky 1. října 1949 zapříčinila svými katastrofálními politikami smrt desítek milionů lidí. Přesto vytrvale drží otěže moci ve svých rukou a v posledních letech znovu získává a prohlubuje svůj vliv na všechny sféry společnosti. Tento proces ztělesňuje Mao Ce-tungův výrok hrdě citovaný Si Ťin-pchingem: “Strana, vláda, armáda, lid i inteligence, východ, západ, jih, sever i střed – Strana vede vše”.
Důkazem neotřesitelného postavení strany může být skutečnost, že členská základna KS Číny se neustále rozrůstá a podle oficiálních statistik dosáhla na konci loňského roku bezmála 97 milionů členů. V čínské politice je dlouhodobě výrazná genderová nerovnost, která se odráží i mezi členy strany. Ženy tvoří 49 % z 1,4 miliardy obyvatel Číny, ale méně než třetinu členů strany. V současném pětadvacetičlenném politbyru je dokonce jen jedna žena, vicepremiérka Sun Čchun-lan (nar. 1950). Ta však vzhledem ke svému věku bude takřka jistě ve funkci končit.
Od nástupu Si Ťin-pchinga k moci v roce 2012 se strana snažila růst počtu členů omezit a požadovala posun v budování strany směrem k optimalizaci struktury, zvýšení kvality a regulaci přílivu nových členů, takže cesta ke členství v KS Číny dnes není snadná. Podání přihlášky se stalo několikaletým prověřovacím procesem a většina uchazečů se o členství pokouší několikrát, než jsou přijati. I sám Si Ťin-pching podle vlastních slov žádal o členství desetkrát, na jeho opakovaném nepřijetí se však tehdy podepsal rodinný stín po otci.
V současnosti jsou straníci kontrolováni v míře, která nemá od Maovy éry obdoby. Správný kádrový profil se buduje na pravidelných monitorovaných studijních sezeních nebo využíváním aplikace pro sledování studijního pokroku, jako je „Studiem k posílení země“ (Süe-si čchiang-kuo 学习强国, kde „süe-si“ znamená jak „studovat“, tak i „studovat Siho“). Ta obsahuje Si Ťin-pchingovy projevy a teoretické komentáře v podobě her a bodovaných testů. Informační kontrola prostřednictvím centrálně koordinovaného a jednotně koncipovaného školení kádrů a úředníků spolu s rozsáhlými, všudypřítomnými propagandistickými kampaněmi se tak stala charakteristickým znakem Siovy Číny.
Stranický sjezd super-G
Nadcházející sjezd, stejně jako ty předchozí, plní v zásadě tři hlavní funkce. První je zhodnocení práce strany za posledních pět let, reflexe její současné situace a stanovení jejího hlavního programu ve všech oblastech politiky na následujících pět let. Zadruhé je na programu případná revize stranických stanov, například kritérií pro nábor do vedení nebo změny „vůdčí ideologie“ strany. Do třetice straničtí delegáti volí vedení, které bude řídit Čínu v příštích pěti letech. Přestože poslední jmenovaná funkce přitahuje největší mezinárodní pozornost, není jediným účelem sjezdu.
Sjezdu se zúčastní 2 296 delegátů, kteří zastupují všechny úrovně stranické hierarchie ve 34 provinciích a regionech. Tito delegáti nejprve zvolí Ústřední výbor, který čítá přibližně 205 řádných a 170 náhradních (tedy nehlasujících) členů. Po jejich „zvolení“ vyberou řádní členové Ústředního výboru ze svého středu politbyro čítající v současné podobě 25 členů. Členové politbyra dále vyberou Stálý výbor politbyra, který tak de facto představuje sedm nejmocnějších mužů v zemi. Takzvané hlasování delegátů je však ryze ceremoniální záležitostí, jelikož jmenné seznamy pro všechny tři vrcholné orgány jsou předem stanoveny současnými členy Stálého výboru a politbyra, s přihlédnutím k názorům vůdců frakcí a bývalých členů Stálého výboru.
Pokud je hlasování během sjezdu pouze symbolické, kde tedy reálně čínské vedení bere svou legitimitu? I přes důraz na společenskou stabilitu, kterou se ostatně do Číny jezdil učit i český prezident Miloš Zeman, země letos kličkovala mezi řadou problémů. Jedním z nejzásadnějších byla a nadále je zadrhávající se ekonomika, související s krizí v bankovních a realitních sektorech i s dopady drakonických opatření v rámci tzv. „politiky nulového covidu“. Na mezinárodním poli se intenzivně přetřásal postoj Číny ke konfliktu na Ukrajině a podpora Ruska, spočívající v diplomatické, propagandistické a ekonomické součinnosti Pekingu s Moskvou. Vedle těchto faktorů se občas objevují výtky, že Si Ťin-pching kolem sebe vytváří kult osobnosti, který připomíná Mao Ce-tunga, a že se rozpadá kolektivní vedení strany.
V kombinaci s letošním velkým suchem (přírodní katastrofy byly vždy špatným znamením zvěstujícím konec panovníků a dynastií) lze předpokládat, že Si Ťin-pching čelí významným a jen těžce řešitelným překážkám pro své opětovné jmenování. Přesto však s nejvyšší pravděpodobností zůstane na vrcholu. Podařilo se mu totiž rozšířit vliv své mocenské frakce, eliminovat možné konkurenty a zajistit si loajalitu vedoucích soudruhů.
Kdo za koho kope v čínské politice?
Ačkoliv je předčasné předpovídat složení nového Ústředního výboru, politbyra a jeho Stálého výboru, složení těchto institucí hodně napoví o budoucím směřování celkové politiky Číny. Rozložení sil na vrcholu KS Číny bude do značné míry záviset na frakční orientaci členů tří výše uvedených orgánů. Si Ťin-pchingova klika, která byla po jeho nástupu k moci v roce 2012 v podstatě nepatrná, se stala dominantní frakcí čínského politického systému. Jejími členy jsou například bývalí Si Ťin-pchingovi kolegové a podporovatelé z provincií Fu-ťien a Če-ťiang, kde působil v letech 1985 až 2007. Řada dalších chráněnců pak pochází z jeho domovské provincie Šen-si a také z jeho alma mater, univerzity Čching-chua.
Naproti tomu dvě dříve dominantní kliky ve straně – frakce Komunistické ligy mládeže a Šanghajská frakce reprezentované bývalými generálními tajemníky Chu Ťin-tchaem a Ťiang Ce-minem – výrazně ztratily na významu. Nadto se zdá, že dva členové s původními vazbami na šanghajskou frakci, výkonný místopředseda Chan Čeng (1954) a vrchní stranický ideolog Wang Chu-ning (1955), přešli do Si Ťin-pchingova tábora.
Současné politbyro, které bylo vytvořeno na 19. sjezdu strany v roce 2017, je již ovládáno Si Ťin-pchingovou frakcí. Na možné povýšení do Stálého výboru aspirují „loajalisté“, jako je Čchen Min-er (v současnosti tajemník strany v Čchung-čchingu), Čchen Si (vedoucí Organizačního oddělení), Ting Süe-siang (vedoucí Generální kanceláře) a Chuang Kchun-ming (vedoucí Oddělení propagandy). Další ze Si Ťin-pchingových blízkých jsou například Li Čchiang (stranický tajemník Šanghaje) a Li Si (stranický tajemník provincie Kuang-tung). Li Čchiangova reputace však byla značně narušena katastrofálním dvouměsíčním uzavřením Šanghaje v souvislosti s pandemií a Li Simu snižují šance nedostatečné hospodářské výsledky jeho provincie.
Předpokládá se, že Li Kche-čchiang nebude pokračovat ve funkci premiéra po skončení mandátu v březnu příštího roku, a bude tak vybrán jeho nástupce. Vzhledem k tomu, že Si zbavil premiérský post velké části pravomocí, může tento úřad nabídnout jako kost hozenou ostatním, aniž by na tom sám tratil. Pokud se Si Ťin-pchingovi podaří zajistit si další funkční období – a také prosadit tři své chráněnce do sedmičlenného Stálého výboru – bude jeho frakce schopna s přehledem ovládnout tento nejvyšší rozhodovací orgán. Pokud by se tak stalo, upevní nejen svou pozici do budoucna, ale také zajistí kontinuitu stávající politiky namísto změn. Tento scénář se zdá nejpravděpodobnější.
Centralizace moci v rukou prince
Si Ťin-pching je pravděpodobně nejmocnějším čínským vůdcem od dob Teng Siao-pchinga, architekta ekonomických reforem, které proměnily Čínu z chudé agrární země ve významnou hospodářskou velmoc. Představuje takzvanou druhou rudou generaci (chung er taj), někdy zvanou též „strana princátek“ (tchaj-c’ tang), tedy potomků zakladatelů režimu. Jeho otec, Si Čung-sün, byl jedním z vysokých funkcionářů Maovy revoluční gardy. V padesátých letech zastával mimo jiné post vedoucího oddělení propagandy. Během kulturní revoluce však upadl u Maa v nemilost a celá rodina byla poslána na venkov k převýchově.
I přes tyto hořké zkušenosti Si Ťin-pching věří v původní komunistické ideály. Pronikání „západních“ liberálních hodnot do Číny v důsledku reforem vnímá pouze jako ohrožení Číny a možnou předzvěst pádu komunistického režimu, k jakému došlo ve východní Evropě a nakonec i v Sovětském svazu. Navíc po Maově smrti a rehabilitaci za Teng Siao-pchinga se jeho otec jako stranický tajemník provincie Kuang-tung zasloužil o ekonomické reformy, včetně ustanovení takzvaných „zvláštních ekonomických zón“, které postupně přeměnily jih Číny v průmyslovou továrnu světa. Mnozí pozorovatelé tak odhadovali, že půjde ve stopách svého otce. On se však vydal jinou cestou.
Již na předchozím 19. sjezdu v roce 2017 nechal Si Ťin-pching do stanov strany zanést své „myšlení o socialismu s čínskými rysy pro novou epochu“. O rok později prosadil změnu ústavy, která původně limitovala funkci prezidenta na dvě funkční období. Tyto kroky zajistily, že kdokoliv se rozhodne kritizovat jeho osobně, útočí vlastně na podstatu strany. Současně si umetl cestu k třetímu funkčnímu období, potažmo k doživotní vládě.
Za jeden z nejvýraznějších rysů Si Ťin-pchingovy vlády je považována centralizace moci. Jeho postavení vůdce v jádru strany (angl. core leader) ho staví do centra tvorby politiky. Kromě titulů generálního tajemníka ÚV KS Číny, prezidenta ČLR a předsedy Ústřední vojenské komise, předsedá také zhruba desítce komisí a „vedoucích malých skupin“. Ty mu dávají místo u stolu ve všech hlavních oblastech politického systému, od bezpečnosti po ekonomiku, od digitalizace po právní reformy. Toto jádro výkonné moci určuje politické priority pod dohledem Si Ťin-pchinga a slouží jako jeho nervové centrum.
Výhledy po sjezdu
Odborníci se dlouhodobě domnívají, že zpochybnění Si Ťin-pchingova vůdcovství nebo pokusy o převrat by mohly vést k veřejným nepokojům a represím podobným těm na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, kdy pokojné protesty vedené studenty tvrdě potlačily jednotky vyzbrojené útočnými puškami a doprovázené tanky. Aby tomu Si Ťin-pching zabránil, rozvinul stávající bezpečnostní režim do podoby propracovaného systému totalitní kontroly s využitím digitálních technologií a umělé inteligence.
Přesto se sesazení Si Ťin-pchinga stalo žhavě diskutovaným tématem již několik týdnů před sjezdem. 23. září se na Twitteru stal virálním post, podle nějž v Číně probíhá vojenský převrat a Si je v domácím vězení. Přestože tato zpráva neměla reálný základ, historie ČLR je bohatá na mocenské machinace. Vzpomeňme například tzv. gang čtyř, který po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 vedla jeho vdova Ťiang Čching a byl nakonec odstaven Teng Siao-pchingem. Osmdesátá léta se pak nesla v duchu boje mezi reformním křídlem komunistické strany a zastánci tvrdého jádra, z nějž po tragických událostech na jaře 1989 vzešla vítězně druhá skupina. Tehdejší umírněnější generální tajemník Čao C‘-jang skutečně skončil v domácím vězení, ve kterém setrval až do své smrti v roce 2005.
Dlouhodobý vývoj vnitrostranické situace a nedávné indicie ukazují spíše na upevnění Si Ťin-pchingovy pozice. Nedávná chvála v Lidovém deníku naznačuje, že by mohl získat titul „vůdce lidu“ (žen-min ling-siu 人民領袖). To by ho postavilo na stejný piedestal jako Mao Ce-tunga a jeho myšlenky by zároveň mohly být opětovně zakotveny ve stranických stanovách, možná ve zkrácené podobě jako „Si Ťin-pchingovy myšlenky“. Reálně se také debatuje o možnosti, že Si Ťin-pching na sjezdu obnoví titul předsedy ÚV KS Číny, užívaný historicky pouze Mao Ce-tungem. V roce 1982 byl na důkaz symbolického zakotvení kolektivního vedení strany zrušen a nahrazen generálním tajemníkem, užívaným dodnes. Pokud tedy má Si Ťin-pching završit svou pomyslnou korunovaci, může tak učinit právě takto.
Pokud Si Ťin-pching reálně setrvá u moci, ať už jako generální tajemník nebo předseda strany, mohou se vynořit dva problémy. Zaprvé, z povahy frakčního boje se Si dlouhodobě obklopuje blízkými a loajálními stoupenci. To je v autoritářských režimech obecně problém, zvláště když žádné jiné zdroje neumožňují šíření kritických informací. Stejně jako v případě Putina v Rusku je otázka, zda bude někdo ochoten riskovat a kritizovat chybnou politiku. Zadruhé, pokud skutečně plánuje zůstat dominantním vůdcem na jedno či více funkčních období, pouze posouvá otázku svého nástupnictví dále v čase. To vzhledem k rostoucímu významu Číny na mezinárodní scéně zvyšuje šanci na budoucí nestabilitu nejen v zemi samotné, ale potenciálně i za jejími hranicemi.