Obrat v české politice vůči Číně názorně ilustruje míru propojení obchodně finančních a politických kruhů v této zemi. U postav typu Jaroslava Tvrdíka se rozdíl mezi oběma skupinami fakticky stírá, a nabírá nový rozměr neprůhledných obchodních a politických zájmů cizí moci. Plukovník Tvrdík se stihl během několika let transformovat z ministra obrany členské země NATO v politického lobbistu soukromé finanční skupiny PPF, a nakonec v manažera čínského konglomerátu CEFC, který je v odborných studiích popisován jako platforma vojenského zpravodajství mocnosti vůči NATO zdaleka ne přátelské. Během této kafkovské proměny zvládl ještě zaskočit jako oficiálně neoficiální poradce v kanceláři prezidenta Zemana. Je Tvrdík politik, manažer, nebo lobbista? Zastupuje zájmy státu, politické strany, soukromé společnosti, nebo cizí mocnosti? Je v tom ještě vůbec nějaký rozdíl?
Vedle Tvrdíka přestupuje oficiálně do české (”evropské”) pobočky CEFC další člověk z Hradu, zástupce ředitele protokolu Miroslav Sklenář . “Předseda” CEFC Jie Ťien-ming je jak známo již delší dobu Zemanovým poradcem. Po splynutí duší tak dochází i k personálnímu prolínání obou obchodně politických partnerů a prezidentská kancelář začíná vyhlížet jako detašované pracoviště nebo filiálka CEFC. Co do počtu nasazených kádrů už CEFC na Hradě dohnala a předehnala ruský Lukoil.
CEFC mezitím rozpoutala v ČR “investiční tsunami”, jež nespočívá ani tolik v investicích, jako spíše v akvizicích, včetně koupě reprezentativních nemovistostí na Hradčanském náměstí. (Člověk už jen se zatajeným dechem vyčkává, kdy konečně dojde na definitivní akvizici Pražského hradu i s jeho současným osazenstvem). Ze všeho nejvíc tyto nákupy připomínají kulantní obchody mezi partou zbohatlíků z řad Tvrdíkových kamarádů a jejich čínskými protějšky. Příliv čínských peněz do už tak hlubokých kapes našich politicky aktivních privatizačních baronů jenom uspíší současnou oligarchizaci české politiky.
Celkový objem těchto akvizic je přitom dosud ve srovnání se zavedenějšími investory na české scéně zanedbatelný. Objemem ani produktivitou nedosahují ani malého Tchaj-wanu, o Německu nemluvě. Tito zavedení investoři působí na české scéně již léta, aniž by cítili potřebu dosazovat své představitele jako poradce do prezidentské kanceláře. Do Tchaj-peje ani do Berlína nelétají žádní Tvrdíci, a český prezident se nemusí pitvořit s Krtečkem v německé či tchajwanské televizi.
CEFC je investor jiného ražení. Jeho nákupy se neobejdou bez pompy a kulturně politických extravagancí. Ani triviální nákup fotbalového klubu či luxusní vily neproběhne bez účasti českého prezidenta v pokleslé estrádě čínské televize. Co nás čeká, pokud se CEFC rozhoupe ke skutečně podstatným investicím, například do Energetického a průmyslového holdingu (EPH) pánů Křetínského a Tkáče? Energetika je konec konců, podobně jako u Lukoilu, hlavním zájmem čínské firmy. Zfuzuje pak CEFC s prezidentskou kanceláří docela? Prezident Zeman si už dlouho nevytvořil svou vlastní “vládu odborníků”. Předseda Jie by se hezky vyjímal v jejím čele. Absence bezpečnostní prověrky určitě nebude na překážku.
V každém případě pocítíme vliv CEFC přinejmenším stejně silně v rovině politické a bezpečnostní jako ekonomické. Připomeňme znovu příslušnou pasáž z poslední výroční zprávy BIS: „V případě čínské moci a jejích zpravodajských služeb se nesl rok 2014 ve znamení důrazu na vlivovou infiltraci do českých politických a státních struktur a sběru politického zpravodajství, a to vše za aktivní pomoci některých českých občanů, včetně politiků a státních úředníků.“
Zpráva BIS přitom jen s odstupem dvou a půl tisíciletí konstatuje, co precizně formuloval dávno předtím klasik čínské vojenské strategie Sun-c’. Jeho spis Sun-c’ ping-fa je v Číně dodnes základem strategického myšlení nejen mocenských elit, ale i širší veřejnosti. 13. kapitola je věnovaná zvědům a agentům; v článcích 9 a 10 Sun-c’ vysvětluje: “Jako vnitřní zvědy používáme domácího obyvatelstva. Mezi nimi využíváme zejména místních úředníků.” Tak pravil mistr Sun.