V Hongkongu jsem žil několikrát; naposledy pár let před Deštníkovou revolucí v roce 2014. Vždycky mě fascinovala vzorná organizace chodu města. Střed Hongkongu je hodně těsný; přesto všechno fungovalo, jak má. Lidé se disciplinovaně řadili ve frontách, celá ta lidská masa se pohybovala cílevědomě a trpělivě.
Člověk musel v těch letech bezděky obdivovat hongkongskou policii. Během ohňostrojů na oslavu lunárního Nového roku se celé město nahrnulo do centra, člověk jen zíral, jak se tam všichni mohli vejít. Nekonečné davy lidí s nevšední ochotou a profesionalitou usměrňovali zdvořilí policisté, kteří hbitě vytvářeli v lidském mraveništi cestičky pro zdravotníky pro případ, že by někdo omdlel. Všechno šlapalo jako hodinky.
Jak se mohl Hongkong za posledních pár let tak změnit? Dramatické záběry policejní brutality a zoufalého odporu demonstrantů šokují celý svět — ale nejvíce deprimují pamětníky dob, kdy byl Hongkong jedním z nejcivilizovanějších míst na světě.
Demokratické svobody bez politické demokracie
Nešťastná proměna se odehrála převážně v posledních šesti letech od nástupu generálního tajemníka Si Ťin-pchinga. Jeho předchůdci více méně respektovali Teng Siao-pchingovu politiku “Jedna země, dva systémy” a nechávali město až na ojedinělé incidenty na pokoji.
Hongkong se nikdy netěšil politické demokracii, ale někdejší britská koloniální správa zaručovala jeho obyvatelům práva a svobody v rozsahu srovnatelném s demokratickou mateřskou zemí. V roce 1997 ovšem převzala tyto koloniální mechanismy ČLR, která nezaručuje demokratická práva a svobody ani svými vlastním občanům. Až do nástupu Si Ťin-pchinga se však aspoň příliš nepletla do těch v Hongkongu.
Vůli mateřských zemí, Británie a posléze Číny, zaručuje v Hongkongu nedemokratický výběr místní politické reprezentace, především guvernéra, klíčové pozice přejmenované po roce 1997 na Chief Executive (správce, ředitel), což je nomenklatura typická spíše pro podnikovou sféru nežli politickou funkci.
Direktivní politický systém nebyl až tak velký problém za Britů, kteří dodržovali demokratické svobody i bez politické demokracie; to se samozřejmě nedá říci o ČLR. Britská koloniální správa si to na poslední chvíli uvědomila, a snažila se propašovat do svých dohod s Pekingem záruky postupné demokratizace procesu výběru hongkongského “správce”, a místního parlamentu, tzv. Legislativní rady (Legco). Výsledkem byla spousta zlé krve a vágní příslib přímé volby hongkongského správce někdy v budoucnu.
Volby bez voličů
Těžko říct, zda měl Teng Siao-pching v úmyslu tento slib někdy dodržet. S jistotou víme, že se ho dodržet v žádném případě nechystá Si Ťin-pching. Ten se důsledně snaží o znovuzavedení pevné centrální kontroly KS Číny, resp. jejího “jádra” – což je především on sám.
Podle zákulisních zdrojů z komunistických kuloárů slíbil Si svým soudruhům před dvěma lety výměnou za časově neomezený mandát “prezidenta” (a hlavně ovšem souběžné funkce generálního tajemníka), že své bezprecedentní moci využije ke “znovusjednocení Číny”, tedy hlavně k anexi de facto nezávislého Tchaj-wanu. Hongkong jako laboratoř principu “Jedna země, dva systémy” představuje důležitý předstupeň k tomuto konečnému cíli, a jako takový i kritérium Si Ťin-pchingovy kredibility ve vedení strany.
Dnes nicméně začíná být zřejmé, že Siova nekompromisní politika zatím tento vytoužený cíl soudruhů v Politbyru spíše ohrožuje. V jeho pojetí centralizované moci není místa pro politickou automii, jak to s doslova brutální názorností dokládá jeho extrémní postup proti místnímu obyvatelstvu v Sin-ťiangu – ten je také, podobně jako Tibet, formálně “autonomní oblastí”.
Ani v Hongkongu Si Ťin-pching vágně přislíbenou demokratizaci systému trpět nehodlá. Bezprostředním podnětem k Deštníkové revoluci v roce 2014 bylo rozhodnutí čínského “parlamentu” de facto anulovat svůj předchozí slib z roku 2007, že volba hongkongského “správce” v roce 2017 by mohla proběhnout na základě všeobecného hlasovacího práva.
Volba v roce 2017 se nakonec konala stejně nedemokraticky jako vždycky a do nejvyššího úřadu vynesla současnou správkyni Carrie Lam. Proti té se teď bouří celé město, ale odstoupit dost dobře nemůže, protože by se tím znovu otevřela otázka přislíbených všeobecných voleb.
Únosy a extradice
Bezprostřední příčinou současných protestů se stal pokus o schválení tzv. extradičního zákona, který by umožnil vydávání obviněných komunistické justici na čínské pevnině. Za prosazování zákona je zřejmě osobně zodpovědná Carrie Lam. Celá krize jde však spíše na vrub generálnímu tajemníkovi Si Ťin-pchingovi.
Odpor vůči navrhovanému zákonu by nebyl tak bouřlivý, nebýt incidentu z roku 2015, kdy čínská tajná policie unesla na čínskou pevninu pět redaktorů hongkongského knihkupectví a nakladatelství (jednoho z nich z Thajska), kteří se specializovali na vydávání knih o zákulisních intrikách v komunistickém vedení v ČLR. Takové knihy se v Hongkongu tiskly (a pokoutně expedovaly do ČLR) odjakživa; současný generální tajemník však nehodlá nadále takové narušení majestátu trpět. Konkrétním titulem, který vedl k únosu, mělo být pojednání pod výmluvným názvem “Si Ťin-pching a jeho milenky”.
Jednomu z knihkupců se podařilo z Číny vrátit a na dramatické tiskové konferenci popsat mučení, jemuž byl během několikaměsíčního ilegálního věznění v ČLR vystaven. Extradiční zákon pak jen přilil oleje do ohně. Lidé se důvodně obávají, že jeho schválením by se daly podobné praktiky legalizovat plošně.
Současné nepokoje v Hongkongu tak jdou na vrub hlavně Si Ťin-pchingovi a jeho snahám o nastolení tuhé kontroly nad veškerým obyvatelstvem, včetně nominálně autonomních oblastí. V neposlední radě pak také na vrub jeho citlivosti na svůj majestát, který začíná hodně připomínat kult osobnosti předsedy Maa.
Příliš mnoho nepříliš čistých peněz
Nebývalá intenzita protestů je však také výsledkem dlouhodobého napětí, které s vysokou politikou souvisí pouze nepřímo. Hongkong je malá enkláva se zaručenou vládou zákona, přiléhající k obrovské čínské pevnině, kde jsou moc i zákon pevně v rukou komunistické strany. Město se tak stává prvním cílem pevninských Číňanů, kteří mají důvod se ”specifickému” čínskému právnímu systému vyhýbat.
To nejsou zdaleka jen disidenti, ale v posledních letech zejména nově zbohatlé vrstvy, které si nemohou být svým majetkem (ani osobním bezpečím) na čínské pevnině nikdy zcela jisty. Proto proudí nejrůznějšími kanály do Hongkongu, kde jejich nově nabyté bohatství šroubuje nahoru místní ceny, zejména nemovitostí. Vytlačují přitom místní obyvatele, a nejen z nemovitostí. Už dávno před Deštníkovou revolucí byla jedním z ožehavých problémů ve městě přeplněnost škol, ale např. i porodnic (dítě narozené v Hongkongu má automaticky místní povolení k pobytu, i když jsou rodiče z Pevniny).
Řada z těchto nově příchozích má za sebou navíc na čínské pevnině dost pestrou minulost a přinášejí s sebou návyky a způsoby, včetně obchodních praktik, které do místních spořádaných poměrů moc nezapadají. Stačí připomenout, že hongkongské povolení k pobytu získal také – zjevně pokoutně – i u nás dobře, byť ne právě chvalně známý Jie Ťien-ming, zmizelý poradce českého prezidenta, proti němuž padají obvinění z rozsáhlé korupce současně v Číně i v USA. Jie stačil před svým pádem v Hongkongu nakoupit radu luxusních nemovitostí, které teď rozprodávají čínské konsolidační agentury…