O přítomnosti ujgurských ozbrojenců na bojištích v Sýrii a Iráku se ví již dlouho. Nová reportáž ze syrské provincie Idlíb však odkrývá skutečný rozsah ujgurské přítomnosti na Blízkém východě. Reportérka dubajské televize mluví až o 20 tisících občanů ČLR. Je to další z hmatatelných důsledků čínské represe v ujgurské provincii Sin-ťiang. Problematická je ovšem také role USA a Turecka při podpoře těchto islámských radikálů bojujících po boku Talibanu, Al-Káidy a Islámského státu.
Těžký život na Hedvábné stezce
Ujguři tvoří jednu z 56 etnických menšin v ČLR. Toto turkické etnikum čítající celkem na 15 milionů přílušníků žije především na území dnešní čínské provincie Sin-ťiang (oficiálně ujgurská autonomní oblast). Tato čínská brána do Střední Asie ovšem vždy patřila na okraj zájmu čínských dynastií. To se změnilo v minulém století s objevením nerostného bohatství v podobě ropy a zemního plynu. Číňané začali ve velkém oblast kolonizovat a dnes tvoří etničtí Chanové (Číňané) přibližně 40 % celkové populace regionu, někdy označovaného historickým názvem jako Východní Turkestán. Problematické soužití obou skupin vede k častým násilným střetům. Upřednostňovaní Chanů před Ujgury na pracovních pozicích a nemožnost studovat vysokou školu v ujgurštině přispívají k frustracím mladé populace. Odcizení mladí Ujguři se pak snadno stanou oběťmi extrémistických verbířů.
Odpor místního obyvatelstva vůči pekingským vládcům je hnán především obavami ze ztráty vlastní identity a autonomie. Ujgurský separatismus se ale také opírá o historii. Oblast není historickou součástí Číny, připojena byla až v 17. století. V první polovině 20. století navíc Sin-ťiang zažil krátké období nezávislosti. Vznikla zde Východoturkestánská republika a částečně i k jejímu odkazu se hlásí dnešní ujgurští disidenti.
Mnohem viditelnější jsou však aktivity Islámského hnutí Východního Turkestánu známého také jako Turkestánská islámská strana (TIP). Tato skupina označována za teroristickou i Organizací spojených národů vede ozbrojený boj za odtržení provincie od Číny a vytvoření islámského chalífátu. TIP se hlásí k mnoha útokům v Číně. Mezi nimi vyvolaly mediální pozornost například útok na pekingském náměstí Tchien-an-men v roce 2013, nebo o rok později na železničním nádraží v čínské jihovýchodní metropoli Kchun-mingu. Nově začala TIP útočit i na čínské cíle v zahraničí. V loňském roce se jí podařilo spáchat sebevražedný atentát na čínskou ambasádu v Kyrgyzstánu.
Ujguři v Sýrii
Kromě teroristických útoků se členové TIP účastní také bojů v Iráku, Afghánistánu a především v Sýrii na straně Islámského státu, Al-Kájdy, radikálně islamistické al-Nusry; bojují však také po boku zbytků umírněných rebelů v Syrské svobodné armádě. Ujguři do této oblasti proudí minimálně již od roku 2012, kdy to oznámila čínská vláda. Nedávné zjištění, že se snad až na 20 tisíc Ujgurů usídlilo v syrské provincii Idlíb, je však novinkou. Do občanskou válkou rozvrácené země si tito turkičtí bojovníci navíc přivedli i celé rodiny a vytvořili zde vlastní vesnice. Ujguři sem putují buďto přes středoasijské země nebo na falešné turecké pasy přímo z Číny; mnoho z nich se však pravděpodobně také rekrutuje z řad ujgurské exilové populace žijící například v Turecku či Pákistánu. Kromě Turecka nepřímo podporují ujgurské džihádisty také Spojené státy. Ty dodávají zbraně umírněné syrské opozici, ale ta ovládá pouze nepatrný kus provincie, kam vojenská pomoc směřuje, a značná část těchto zbraní tak patrně končí v rukou islamistů. Ujguři se k pokročilým americkým zbraním jako například protitankové střely TOW nebo drony dostávají také díky tomu, že část z nich skutečně na Syrskou svobodnou armádu napojená je.
Návrat ztracených synů (v plné zbroji)
Čína se tak oprávněně obává návratu válečných veteránů po zuby ozbrojených americkými zbraněmi. Ačkoliv někteří z nich se nebudou chtít do okupované vlasti vrátit, problémy spojené s byť jen zlomkem bojovníků mohou být pro ČLR velmi citelné. O to více, že Ujgurská autonomní oblast stojí na důležitém úseku Si Ťin-pchingovy Hedvábné stezky. Podle některých zpráv operují čínské jednotky na území Afghánistánu, patrně proto, aby zamezily Ujgurům přechod přes hranici a budování základen na afghánské půdě. Zároveň Čína navyšuje vojenskou přítomnost v Sin-ťiangu a posiluje represe.
Zdá se, že čínský režim hodlá Ujgury zlomit stejně, jako se mu to v podstatě již podařilo v případě Tibeťanů. Na rozdíl od tibetských buddhistů by se ovšem Ujgurům mohlo dostat podpory mezinárodního džihádu. Muslimský Sin-ťiang by se tak pro ČLR mohl stát mnohem větším problémem než buddhistický Tibet.