Derisking a deamerikanizace
Už první měsíce Trumpovy druhé administrativy jasně ukázaly, že Bílý dům hodlá pokračovat v ostré obchodní a technologické konfrontaci s Čínou započaté během jeho prvního funkčního období a prohloubené administrativou Joea Bidena. Dřívější celní opatření, cílená primárně na ocel, hliník či elektromobily, rozšířil na prakticky veškerý bilaterální obchod v hodnotě stovek miliard dolarů. Zpřísnil také omezení vývozu pokročilých AI čipů s cílem brzdit čínský technologický a vojenský vzestup. Čínské vedení odpovědělo především omezením vývozu vzácných zemin a dalších strategických materiálů, čímž dalo najevo, že se otevřeného boje o kontrolu nad klíčovými dodavatelskými řetězci budoucnosti nezalekne.
Zatímco západní země začaly v posledních letech výrazněji usilovat o tzv. derisking ve vztahu k Číně, ta ve snaze o posílení vlastní soběstačnosti nastartovala tento proces v opačném směru ještě dříve. V poslední dekádě však Peking akceleroval „deamerikanizaci” s cílem snížit závislost na USA v klíčových mocenských odvětvích. Vybudoval vlastní technologický ekosystém od 5G sítí a satelitní navigace Beidou přes pokročilý polovodičový ekosystém až po letectví a AI a zároveň přesměroval obchod i komodity mimo USA. Podíl Spojených států na čínském obchodu tak klesl z 19,3 procenta ještě v roce 2018 na 9,2 procenta v roce 2025 a to při 45procentním růstu celkového obratu. Těžiště čínského obchodu se tak přesouvá do Asie, zemí globálního Jihu a rámce Regionálního ekonomického partnerství (RCEP), sdružujícího 15 zemí východní a jihovýchodní Asie a Pacifiku. V mezinárodním obchodu Peking posiluje roli jüanu a buduje infrastrukturu, která snižuje zranitelnost vůči dolarovým sankcím. Nejde zde ani tak o bezprostřední svržení dolaru jako spíš o jeho obejití tam, kde to představuje strategickou výhodu.
Čína tento posun dále propojila s přestavbou architektury mezinárodních vztahů. Rozšířené uskupení BRICS a Šanghajská organizace pro spolupráci (SCO) vytvářejí politicko-ekonomickou páteř „nezápadního” (a příležitostně otevřeně „protizápadního”) světa, kde se obchoduje, financuje a vyjednává bez Washingtonu. 80. výročí konce války v Tichomoří Čína využila k demonstraci této revize mezinárodních struktur při historickém setkání Si Ťin-pchinga s Vladimirem Putinem a Kim Čong-unem v Pekingu – za účasti slovenského premiéra Roberta Fica. Spolu se společnými cvičeními, energetickými kontrakty a platbami v lokálních měnách tak vzniká blok, který je méně závislý na Západu a odolnější vůči americkému tlaku.
I přes všechny tyto spory se poprvé od roku 2019 Donald Trump a Si Ťin-pching setkali loni 30. října v jihokorejském Pusanu během summitu Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC), kde se pokusili alespoň rámcově stabilizovat vztahy a zastavit jejich další propad. Šlo spíše o krizové řízení než o skutečné sbližování, obě strany se však snažily zabránit nekontrolované eskalaci v oblasti obchodu, technologií i bezpečnosti. Navzdory dílčím ústupkům, týkajícím se například exportu pokročilých amerických čipů, křehké zklidnění moc dlouho nevydrželo. Krátce poté Washington oznámil rekordní balík prodeje zbraní Tchaj-wanu, což na sklonku roku čínská armáda využila jako záminku k rozsáhlému vojenskému cvičení kolem tohoto ostrovního státu.
Venezuelský gambit a jeho implikace pro Čínu
Americký zásah ve Venezuele ze 3. ledna záhy otevřel novou kapitolu nejistoty, která dopadá jak na vztahy USA s Čínou, tak na širší mezinárodní společenství a stabilitu globálního řádu. Peking na americký zásah ve Venezuele zareagoval silným odsouzením a obvinil Washington z porušení mezinárodního práva a státní suverenity. Předseda Ústřední komise pro zahraniční záležitosti KS Číny a ministr zahraničí Wang I uvedl, že žádný stát nemůže „hrát roli světového policisty” a „stavět se do role mezinárodního soudce“. Jen několik hodin před americkým útokem také Maduro přijal v Caracasu čínskou delegaci vedenou zvláštním vyslancem Čchiou Siao-čchim, která probírala jak bilaterální vztahy, tak právě i napětí s USA.
Ostrá rétorika Pekingu má své důvody. V rámci širší strategie probíhající deamerikanizace se Peking v posledních dvou desetiletích zaměřil na Latinskou Ameriku, přičemž Venezuela se stala jedním z jeho klíčových geopolitických a ekonomických opěrných bodů v regionu. Čína byla dlouhodobě jedním z hlavních partnerů Venezuely a investovala zde několik miliard dolarů do infrastruktury, energetiky, ropného sektoru, ale i technologií státního dohledu. Čínská společnost ZTE ve Venezuele například vybudovala systém státní digitální identity Carnet de la Patria, který byl oficiálně prezentován jako nástroj pro efektivní distribuci sociální pomoci, ale podle vládních insiderů sloužil především k politickému dohledu a sledování loajality obyvatel.
Mezi lety 2000 a 2023 čínské financování Venezuely podle některých odhadů dosáhlo až 106 miliard dolarů, přičemž značná část těchto prostředků byla kryta dodávkami ropy. Až 80 % venezuelského ropného exportu tak v nedávné době směřovalo právě do Číny, pro kterou to však představovalo jen zhruba 4 % celkového dovozu ropy. Zatímco USA uvalovaly na venezuelský energetický sektor sankce, Čína pokračovala v odběru ropy i financování Madurova režimu. Nyní však čelí riziku ztráty těchto kontraktů i nesplacených pohledávek v řádu miliard dolarů. Washington navíc tlačí na prozatimní venezuelskou vládu viceprezidentky Rodríguezové, aby vyhostila oficiální poradce z Číny, Kuby, Íránu a Ruska.
Venezuela také disponovala kombinací ruských a čínských vojenských technologií, které měly posílit její protivzdušnou obranu. Mezi ruské systémy patřily protiraketové komplexy jako S-300VM a Buk-M2E, zatímco čínské dodávky zahrnovaly radarové systémy jako JYL-1 a JY-27, které měly doplňovat síť sledování vzdušného prostoru. Během americké operace však tyto obranné sítě selhaly — ruské systémy nezasáhly americká letadla a čínské radary byly zjevně neutralizovány prostředky elektronického boje. Jedním z faktorů mohla být absence odpovídající technické obsluhy a provozní připravenosti, takže ani moderní technologie, které Caracas obdržel od Moskvy a Pekingu, nebyly schopné zabránit průniku a převzetí kontroly nad venezuelským vzdušným prostorem.
Tchaj-wan na pozoru
Americký zákrok ve Venezuele pochopitelně vyvolal bouřlivé reakce po celém světě, obzvlášť pozorně jej však sledovali na Tchaj-wanu, kde záhy vykrystalizovaly tři hlavní interpretační linie. První, reprezentovaná zejména opozičním Kuomintangem, tvrdí, že Spojené státy ztrácejí zájem o dění mimo vlastní hemisféru a že se Tchaj-wan už nemůže spoléhat na americkou ochranu. Podle předsedkyně KMT Cheng Li-wun 鄭麗文 Trump „rozvrátil pravidla fungování mezinárodního řádu útokem na menší zemi“ a Bílý dům se nadále nebude zajímat o dění ve východní Asii. Cheng z toho vyvozuje, že Tchaj-pej si „nemá hrát s ohněm“, ale má se vrátit k dialogu a snižování napětí s Pekingem.
Druhá interpretace vnímá zákrok ve Venezuele jako demonstraci síly namířenou zčásti také proti „mimo-hemisferickým konkurentům“ – tedy především právě Číně. V tomto pojetí nešlo ani tak o samotnou Venezuelu, ale o potvrzení nové americké doktríny, vycházející z nedávno zveřejněné americké národní bezpečnostní strategii. Ta zdůrazňuje odhodlání Washingtonu zabránit jiným mocnostem budovat politické, ekonomické či vojenské opěrné body na západní polokouli. Strategická svízel a dvojsečnost celé situace spočívá v tom, že pokud si Spojené státy takto tvrdě střeží „svůj” vlastní prostor, může Peking stejnou logiku začít uplatňovat i vůči Tchaj-wanu.
Třetí linie jde ještě dál a chápe venezuelskou akci nikoli jako americký ústup či čistě regionální signál, ale jako přímý geopolitický vzkaz adresovaný Číně. Podle šéfredaktora tchajwanského deníku Liberty Times Tzou Jiing-wena 鄒景雯 šlo o „ukázku americké vojenské síly, přesnosti a odhodlání, kterou by Peking neměl ignorovat“, tedy o demonstraci připravenosti Washingtonu použít sílu i proti režimům přímo podporovaným Čínou, a v nejzazším případě proti Číně samotné. Z tohoto pohledu Trump nepůsobí jako izolacionista, ale jako lídr připravený riskovat eskalaci, aby zabránil rozšiřování čínského vlivu. Klíčovou otázkou by tak bylo, zda Peking správně odhadne hranice americké ochoty jít do vzájemné konfrontace.
V rozsáhlém rozhovoru pro The New York Times z 8. ledna Donald Trump odmítl tvrzení, že jeho zásah ve Venezuele vytvořil nebezpečný precedent. Venezuela byla podle něj „skutečná hrozba“ pro Spojené státy kvůli „migraci, drogám a kriminalitě proudící do USA”, a tudíž se tato situace nemůže srovnávat s Tchaj-wanem. Poněkud ambivalentně však dodal, že „je na Si Ťin-pchingovi, co udělá“, i když by byl „velmi nešťastný”, kdyby se pro naplnění hrozeb rozhodl, a „doufá, že tak neučiní”.
I v Pekingu vidí odlišnosti a odmítají srovnání mezi Tchaj-wanem a Venezuelou, byť z poněkud jiných důvodů. Mluvčí čínského Úřadu pro záležitosti Tchaj-wanu Čchen Pin-chua zdůraznil, že řešení této otázky je „vnitřní záležitostí Číny” a jedním dechem dodal, že pokud „separatistické síly“ na Tchaj-wanu „překročí červenou linii”, Peking „přijme rozhodná opatření a zasadí úder”. Zároveň ale čínští stratégové i odborníci upozorňují, že vojenský útok na Tchaj-wan by nevyhnutelně zatáhl do konfliktu i USA a Japonsko, potažmo další státy v regionu i mimo něj. Z těchto důvodů Peking zatím místo otevřené síly prosazuje ekonomické a diplomatické páky spolu s psychologickým tlakem prostřednictvím pravidelných vojenských cvičení.
Na prahu nového řádu
Výsledkem je stále zřetelnější posun v globální rovnováze moci, oslabování mezinárodního práva a tím i rostoucí nepředvídatelnost dalšího vývoje. Čína přitom už není na amerických trzích, technologiích ani financích závislá v takové míře jako dříve a páky Washingtonu tak zadrhávají právě ve chvíli, kdy je potřebuje jako odstrašující nástroj. To neznamená, že je Čína bez problémů na vlastní straně: čelí neúprosné demografii, setrvalé krizi realitního sektoru i tzv. involuci, tedy vnitřnímu vyčerpání ekonomiky, kde stále víc úsilí přináší stále méně reálného růstu. Pokud však Bílý dům bude místo koordinace s demokratickými spojenci pokračovat v konfrontační politice a rétorice – ať už v podobě územních nároků na Grónsko či neuvážené eskalace obchodních a technologických válek – může tím urychlit sbližování nezápadních bloků a globální fragmentaci právě v době, kdy je potřeba společně čelit systémovým rivalům vycházejícím ze zcela jiných hodnot.