Na samý závěr minulého roku schválila Evropská komise „v principu” tzv. Souhrnnou investiční dohodu (CAI) s Čínskou lidovou republikou. Text dohody nebyl v tom okamžiku (a není dodnes) finalizován. Jeho dokončení a následná ratifikace v Evropském parlamentu (pokud k ní vůbec dojde) budou trvat možná další dva roky.
„Schválení” neúplné dohody tak představuje spíše deklarativní politický akt, signalizující základní shodu mezi oběma stranami. Dohoda se začala projednávat v roce 2013, aniž by byl za těch sedm let z čínské strany patrný nějaký spěch na její dokončení. Stávající nerovnováha ve vzájemných obchodních a investičních vztazích Pekingu po celou tu dobu vyhovovala; náhlý tlak na rychlé „uzavření” nedokončené dohody politickou deklarací den před Silvestrem napovídá, že ho podnítily vnější ohledy, s dohodou samotnou přímo nesouvisející.
Klín do transatlantické spolupráce
Základním vnějším aspektem náhlého spěchu je samozřejmě prohlubující se konflikt mezi ČLR a USA. Jedním ze stěžejních principů čínské zahraniční politiky je triangulární vyvažování vztahů v rámci taktiky „jednotné fronty”, tedy snaha vytvářet v případě konfliktu dočasná spojenectví s méně vyhraněným oponentem proti klíčovém protivníkovi. Tento princip se Komunistické straně Číny osvědčil již během občanské války a od té doby ho praktikuje v různých geopolitických kontextech, ať už šlo o dočasné sblížení se Spojenými státy v dobách čínsko-sovětské roztržky, nebo vytvoření pseudoregionálního sdružení 16 + 1 (dnes 17 + 1) ve východní Evropě.
Z tohoto pohledu bylo načasování dohody z čínské strany mistrovských kouskem. Došlo k němu jen pár týdnů před inaugurací nového amerického prezidenta. Ten ještě před nástupem avizoval, že se bude snažit čelit čínské asertivitě na mezinárodním poli především obnovením tradičních spojeneckých svazků, na prvním místě s Evropou. Podobná prohlášení ohledně společného postupu vůči Číně ostatně zazněla i z Evropy. Případný společný transatlantický postup EU a USA by byl noční můrou pro Peking. Načasováním dohody těsně před nástupem Joea Bidena se mu podařilo vrazit klín do transatlantické spolupráce, ještě než vůbec začala.
Z pohledu některých evropských politiků si o to Američané sami řekli svými jednostrannými obchodními dohodami s Pekingem v éře Donalda Trumpa. Evropská CAI tak jen vyrovnává podmínky pro evropské a americké investory v Číně. Ambicióznější evropští představitelé dokonce mluví o narovnání čínsko-evropských obchodních vztahů. To bohužel nejspíš zůstane ještě nějaký čas pouze zbožným přáním evropských optimistů.
Systémový rival s odlišnými pravidly
Ve svém normativním dokumentu pro vztahy s ČLR (EU-China Strategic Outlook) z roku 2019 charakterizovala evropská diplomacie Čínu novým termínem jako „systémového rivala”. Hlubší smysl tohoto označení však jako by stále unikal i samotným představitelům Unie. Nejde jen o to, že v ČLR panuje odlišný společensko-politický systém, konkrétně leninská diktatura jedné strany. Odlišný systém zahrnuje také čínskou ekonomiku, která zůstává i po všech tržních reformách nedílnou součástí leninského uspořádání státu s „vedoucí úlohou” KS Číny.
Čínská „státo-strana” disponuje nesrovnatelně většími pákami než EU jak svou ekonomiku řídit – a také manipulovat. EU zasahuje do evropské ekonomiky nastavováním mantinelů v podobě obecné regulace. KS Číny vládne možnostmi přímých zásahů na nejrůznější úrovni, včetně velmi invazivních, jak jsme měli možnost sledovat např. při likvidaci jedné z údajně největších „privátních” společností v Číně, nechvalně známé CEFC, i s jejím barvitým předsedou Jie Ťien-mingem (v té době mj. poradcem českého prezidenta Zemana).
Neformální bojkoty
Z hlediska uzavírání obchodních a investičních dohod s ČLR je podstatné, že její stranické a státní orgány mají bezbřehé možnosti, jak je „neformálně” nejrůznějšímí cestami obcházet. To by mělo být zřejmé už jen na základě zkušenosti se vstupem ČLR do WTO v roce 2001: po dvaceti letech CAI s velkou slávou vyhlašuje obchodní ústupky (jako zrušení povinnosti „společných podniků” v automobilovém průmyslu), jež měly být podmínkou členství ČLR ve WTO.
Právě v těchto dnech dokládá názorně zkušenost Austrálie, nakolik mohou představovat obchodní a investiční dohody nějakou záruku proti svévoli čínských úřadů. Austrálie má s ČLR od konce roku 2015 dokonce smlouvu o zóně volného obchodu a obě země jsou také členy nedávno slavnostně podepsané „největší světové zóny volného obchodu” RCEP. Ani tyto dohody však Austrálii neochránily před neoficiálním bojkotem exportu do ČLR jako formou politického nátlaku z Pekingu.
Nucená práce a evropské hodnoty
Načasování uspěchané dohody je nešťastné ještě z dalšího pohledu. Deklarativní schválení dohody přichází v době, kdy vrcholí represe čínského režimu proti vlastním obyvatelům. Vedle politického útlaku jinak smýšlejících jednotlivců se teď už jedná o masové represe proti celým skupinám obyvatel v nominálně autonomních oblastech Tibetu, Sin-ťiangu a v trochu odlišné podobě v Hongkongu.
Zejména situace v Sin-ťiangu, kterou označují někteří pozorovatelé za genocidu, nebo přinejmenším zločiny proti lidskosti, navíc přímo souvisí s předmětem uzavřené dohody. Jedním z represivnich opatření proti místnímu obyvatelstvu jsou tábory nucené práce, jejichž produkce, např. bavlna, ale také třeba materiál pro solární panely, jsou úzce navázány na světové obchodní řetězce. Otázka nucené práce také na poslední chvíli málem zabránila podpisu dohody. Na poslední chvíli do ní byla začleněna silně nedůvěryhodná formulace, že ČLR „vyvine vytrvalou snahu” směrem k podpisu konvencí Světové organizace práce (ILO) proti nucené práci. Ta věta trčí v dokumentu jako monument naivity, nebo spíš pokrytectví celé dohody.