V úterý 22. září byl v Pekingu odsouzen k osmnácti letům vězení “disident” z řad stranické elity Žen Č‘-čchiang (任志强). Trest padl oficiálně za korupci a zneužívání postavení ve vedení developerské firmy Chua-jüan, napojené na státní správu v Pekingu. Faktem však zůstává, že Žen zmizel začátkem letošního března, krátce poté, co po čínském internetu začal kolovat jeho esej, v němž kritizoval Si Ťin-pchinga a jeho roli v rozšíření epidemie Covid-19. Pro devětašedesátiletého bývalého realitního magnáta, který byl již v únoru 2016 pro kritiku vůdce podmínečně vyloučen ze Strany, se takový trest v podstatě rovná doživotí. Podle South China Morning Post Žen „nežádal“ obhájce a proti rozsudku, k němuž soud dospěl s nezvyklou rychlostí, se neodvolal. Za Žen Č‘-čchianga se opakovaně postavila také nedávno ze Strany vyloučená profesorka Ústřední stranické školy Cchaj Sia, která sama, už po Ženově zmizení, označila Komunistickou stranu Číny za „politickou zombie“ a Si Ťin-pchinga za „mafiánského bosse.“
Padlý člen Rudé šlechty
Žen byl přitom, podobně, jako předseda Si Ťin-pching, příslušníkem tzv. „rudé šlechty.“ Podle New York Times býval jeho otec náměstkem na ministerstvu obchodu a jeho matka byla spolužačkou severokorejského vůdce Kim Ir-sena, takže se Žen mohl chlubit fotografií, na které ho diktátor KLDR coby batole drží v náruči. Podle stejného zdroje měl Žen konexe na nejvyšších místech: jeho dlouholetým přítelem byl i člen stálého výboru Politbyra, generální tajemník protikorupčního Ústředního výboru pro disciplinární inspekci a viceprezident ČLR Wang Čchi-šan. Komentátorka NYT Li Jüan poznamenala:
že jeho zmizení dále posiluje obavy, že Čína sklouzává zpět a opouští cestu reforem, které ji kdysi zachránily před chudobou a mezinárodní izolací.
Žen, jemuž přezdívali „kanón,“ protože byl známý tím, že se nezdráhal „vypálit“, co si opravdu myslí, byl v čínských stranických a podnikatelských kruzích výraznou osobností. Patřil mezi tzv. „Big V“ – vlivné osobnosti s ověřenou identitou publikující své názory na Weibo pro desítky milionů sledujících. Čínské úřady si na tyto politické influencery výrazněji posvítily už v roce 2013, kdy byl zatčen čínsko-americký podnikatel Charles Xue, jenž byl ve státní televizi demonstrativně obviněn z obcování s prostitutkami. Sám Žen měl mezi lety 2013–2016 také několik skandálů, například nazval čínskou státní televizi „tupou sviní.“
Významněji na sebe upozornil začátkem roku 2016 v reakci na Si Ťin-pchingovo vyjádření, že veškerá státní média se „musí jmenovat Strana.“ Poprvé od Mao Ce-tungových dob tak vedení Strany otevřeně požadovalo, aby média byla stoprocentně ve službách Strany. Žen Č‘-čchinag 19. února 2016 v příspěvku na svém mikroblogovém účtu na Weibo, kde měl v té době na 38 milionů sledujících, napsal, že média nemají sloužit Straně, ale lidu:
Jmenují-li se všechna média Strana a není-li zde již nikdo, kdo by zastupoval zájmy lidu, lid zůstane opuštěn a zapomenut v koutě.
Ve stylu Kulturní revoluce
Tento post pak rozpoutal to, co sám Žen označil za „desetidenní online kritiku ve stylu Kulturní revoluce.“ Situace tehdy skončila zrušením jeho účtu na Weibo, disciplinárním řízením a podmínečným vyloučením ze Strany. Po tomto odstřižení žil v sociální izolaci a jeho počínání bylo pečlivě monitorováno. I proto již neměl v jistém smyslu příliš co ztratit Když letos v únoru, jako připomenutí čtvrtého „výročí“ svého sesazení, sepsal nový ostře kritický esej útočící na samotného Si Ťin-pchinga. Aniž by vůdce čínské komunistické strany jmenovitě zmiňoval, opakovaně hovoří o „císaři“ honosícím se svými „novými šaty“ v podobě „vítězství nad koronavirem.“
K sepsání tohoto eseje (čínský originál – archiv zde, plný anglický překlad zde) Žena inspiroval Si Ťin-pchingův projev pronesený 23. února na zasedání věnovaném prevenci a kontrole v rámci epidemie Covid-19, na němž vůdce před 170 tisíci straníků, částečně přítomných v sále a částečně připojených online, triumfálně ohlásil svůj osobní přínos k, že Čína úspěšně bojuje s epidemií „wuchanského zápalu plic.“ Žen Č‘-čchiang tento okamžik přirovnal k době Velkého skoku (1958-62), jednoho z nejtragičtějších Maových omylů, který stál nakonec život desítky milionů chudých Číňanů, kteří následkem chybné politiky a zakrývání skutečného stavu věcí přišli o život při uměle vyvolaném hladomoru. Žen píše:
… vypuknutí čínské epidemie wuchanského koronaviru potvrdilo pravdivost [mého] tvrzení, že ‚jmenují-li se média Strana… lid je zapomenut.‘ Pokud média nereprezentují lid a neinformují pravdivě, nemůže to skončit jinak, než že lidé budou na virus umírat a společnost jako celek bude trpět vinou těžce nemocného politickému systému.
Nový kult osobnosti
Žen Č‘-čchiang zmiňuje, že známý odborník na vládní politiku Li Ťin ve svém komentáři přirovnal historický význam „zasedání 17ti tisíc“ z 23. února k jiné historické události, „zasedání sedmi tisíc,“ na němž se vedení komunistické strany vypořádalo s katastrofou Velkého skoku. Žen však předtím zmiňuje ještě jedno stranické zasedání z doby Velkého skoku, tzv. konferenci v Lu-šanu, která se konala v létě 1959. Na tomto zasedání nechal Mao sesadit ministra obrany, maršála Pcheng Te-chuaje za jeho kritiku o rok dříve zahájené politiky Velkého skoku. Byla to právě tato schůze, která upevnila moc v rukou Mao Ce-tunga a umožnila zásadní posun od kolektivního vedení ke kultu osobnosti jednoho vůdce. Tato změna uvolnila Maovi ruce k pokračování v politice Velkého skoku, šíleném experimentu s tragickým koncem, a v důsledku nakonec vedla k vypuknutí Kulturní revoluce.
Druhá schůze, jíž se mělo účastnit oněch sedm tisíc delegátů, se konala o dva a půl roku později, na přelomu ledna a února 1962, poté, co Velký skok skončil velkým fiaskem a způsobil bezprecedentní hladomor, jemuž podlehlo odhadem dvacet až osmdesát milionů lidí, a který je dodnes v dějinách ČLR naprostým tabu. Na této schůzi se reálného vedení ujali pragmatici Liou Šao-čchi a Teng Siao-pching. Liou Šao-čchi formálně vyhlásil, že hladomor byl ze 30% přírodní katastrofou a ze 70% byl způsoben chybnou politikou. Mao tehdy přiznal svůj podíl viny, nicméně dál se stavěl proti pragmatickým hospodářským reformám Lioua a Tenga. Aby znovu vrátil moc pevně do vlastních rukou, rozpoutal Mao za pomoci své manželky Ťiang Čching v roce 1966 Kulturní revoluci, během níž Liou Šao-čchi zemřel na následky týrání a Teng Siao-pching byl sesazen a perzekuován. Žen Č‘-čchiang ve svém eseji kritizoval pompu, s jakou Si Ťi-pching v projevu:
stavěl na odiv skvělou a správnou strategii, díky níž Čína ukázala celému světu směr v boji proti epidemii, a vyzýval k mobilizaci veškerých sil tváří v tvář veliké zkoušce, aby po porážce epidemie dosáhl socialismus s čínskými rysy velikého vítězství…, jenž vyjeví nadřazenost vůdců čínské komunistické strany a celého systému socialismu s čínskými rysy. “
Výňatky z textu
„Celá zem zběsile tleskala projevu Velkého Vůdce a vypadalo to, jako kdyby se Čína vrátila do kdysi veliké doby Velkého skoku nebo do dob, kdy všichni mávali rudými vlaječkami a s Maovými Rudými knížkami v rukou provolávali ‚Ať žije vůdce!‘ Tolik lidí z různých vrstev společnosti na internetu prohlašovalo, že pochopili skutečnou podstatu onoho projevu z 23. února, a že Čína skutečně vstoupila do další nové éry. Ze zvědavosti jsem se také pustil do studia toho projevu, avšak to, co jsem v něm spatřil, mělo daleko k velkoleposti, o níž referovala média i celý internet. Neviděl jsem tam stát císaře stavícího na odiv své nové šaty, ale klauna, který i bez šatů pořád předstírá, že je císař. I když se však ze všech sil snaží kusem hadru zahalit svoji nahou skutečnost, nedokáže zakrýt vlastní touhu po trůnu a svoje odhodlání zbavit se každého, kdo by jej o něj chtěl připravit. […] Bez ohledu na to, jakých úspěchů jsme dosud v boji proti nemoci dosáhli, nikdo už nevrátí ztracené životy, ztracené dny štěstí, ztráty rozbitých rodin. A není již ani cesty, jak nahradit ohromné ekonomické škody způsobeném virem, jak lidem vrátit víru ve šťastnou budoucnost.“
Žen dále rozvíjí zmíněné srovnání „velikého shromáždění pro 170 tisíc [z 23. února 2020]“ a onoho historického „velikého zasedání sedmi tisíc [v roce 1962]“:
„Toto veliké zasedání je možná podobné – také čelíme krizi ve stranickém vedení – avšak na tomto shromáždění jsme neviděli žádné kritické připomínky, žádnou sebereflexi, žádné odhalení reálného stavu. Neproběhlo tam žádné vyšetřování důvodů vypuknutí koronavirové epidemie a rozhodně se nikdo neuchýlil k sebekritice ani se nepřihlásil k odpovědnosti. Ve skutečnosti to ze všech těch řečí o velikých úspěších maskujících skutečný stav věcí vypadalo, jako kdyby se virus začal šířit až 7. ledna. Co se tedy dělo v prosinci? Proč o tom nikdo neinformoval? Proč čínská státní televize 1. ledna vysílala onu zprávu o vyšetřování osmi ‚šiřitelů fám‘? Proč jim bylo 3. ledna uděleno napomenutí? Proč byly Spojené státy už 3. ledna informovány o viru? Proč se nikdo nezmínil o tom, co se dělo před 7. lednem [kdy Si na schůzi stálého výboru Politbyra vydal dosud nezveřejněné pokyny, aby se šíření viru dostalo pod kontrolu]? Proč instrukce ze 7. ledna nebyly oznámeny veřejně? Tyto pokyny nebyly až do dnešního dne publikovány! Proč se i po 7. lednu dál konaly celostátní veřejné schůze? Proč se i dál cestovalo do zahraničí? Proč se v Jün-nanu konaly oslavy Lunárního nového roku?…“
Podle Žena však byl mezi zasedáním po Velkém skoku a v lednu 2020 jeden zásadní rozdíl:
„V celém [Si Ťin-pchigově] projevu nepadla absolutně žádná zmínka o původu viru a příčinách jeho masivního šíření. Naše společnost rozhodně nebyla svědkem žádného ‚včasného odhalení, včasné izolace a včasné léčby.‘ Zároveň tam ani nepadla žádná zmínka o problémech ohledně jednoty stranického vedení, nebylo řečeno, kdo za rozšíření viru nese zodpovědnost, a ani v nejmenším tam neproběhla sebereflexe nebo sebekritika s ohledem na problémy, které tu evidentně byly už v prosinci. V minulosti vládce alespoň přijal odpovědnost, na onom ‚zasedání sedmi tisíc‘ proběhla sebekritika a přiznání chyb, ale na tomto ‚zasedání 170 tisíc‘ jsme viděli jen chválu a přehlídku zásluh, žádné příčiny, žádné skutečnosti, žádná zodpovědnost. To přece proboha ani zdaleka nepřipomíná ono ‚zasedání sedmi tisíc‘, mnohem víc se to podobá přijetí Rudých gard na náměstí Nebeského lidu [na začátku Kulturní revoluce]!“
Si Ťin-pching – podobně jako dříve Mao Ce-tung – je zde představen coby tradiční „císař“ vyžadující naprostou loajalitu svých podřízených:
„V našem tradičním pojetí imperiální moci je celé Podnebesí pod svrchovanou vládou panovníka a úředníci žijí jen pro něj; všichni jsme na stejné lodi, naše osudy jsou pevně provázané. Zahyne-li císař, zahyne i naše země, a hodnostáři přijdou o koryta. Nezbývá nám než ‚žít nebo zemřít na jedné lodi.‘ Hlavním zájmem je proto chránit loď a císaře, jedině tak se zachrání i hodnostáři a lid. V moderní zemi, kde vládnou pověření lidé, tomu tak ale není. Všichni nejsou na jedné lodi a vládnoucí strana a její vůdce nejsou svázáni společným osudem. V demokratickém systému si demokratické instituce volí, kdo bude kapitánem lodi a kapitán může být kdykoli odvolán nebo nahrazen. Nejen, že lze vyměnit kapitána, ale lze propustit i velící důstojníky nebo část posádky.
[…]
Tato epidemie odhalila reálný stav: Strana hájí zájmy Strany, úředníci bojují za vlastní zájmy a svrchovaný vládce brání jen postavení a zájem sebe sama. Je to přesně tento systém, jenž dbá pouze na osud císaře a osud lidu jej nezajímá. Po vypuknutí epidemie se lidu bez zmocnění od svrchovaného vládce nikdo neodvážil nic říct. Nikdo se neodvažoval nic zveřejnit, ba naopak, ještě využili zatčení skupiny ‚šiřitelů fám‘ jako výstrahu proti sdílení jakékoli komunikace ohledně skutečné situace, čímž podpořili nekontrolovatelné šíření viru.“
Čínské vedení podle Žen Č‘-čchianga balancovalo mezi snahou dostat epidemii pod kontrolu na jedné straně a ekonomickými zájmy na straně druhé. Ekonomická recese by nevyhnutelně ohrozila “společenskou stabilitu” a tím i postavení vládnoucí strany.
„V demokratickém zřízení jsou všechny informace sdíleny otevřeně a transparentně a ekonomika se sama přizpůsobuje na základě tržních mechanismů. Maličká vláda tvořená pár jedinci pak za žádných okolností nemusí využívat netržní prostředky, aby řídila ekonomiku a rozhodovala za lidi, jak mají žít. V době epidemie by vláda prostě zavedla protiepidemická opatření a nemusela by se starat o ekonomická rozhodnutí lidu. Ale v diktatuře, která nefunguje na principech trhu, vládne totalitní moc skrze ‚politiku přizpůsobení makroekonomickým činitelům‘, které se stávají překážkou k uplatnění tržní ekonomiky. V rámci jednotného řízení musíte vyhovět tvrdým nárokům protiepidemických opatření a zároveň potřebujete obnovit chod továren. Lidé nemají o epidemii přesné informace a firmy přitom musí převzít odpovědnost za boj proti viru a zajistit, aby se dál nešířil. […] Rozpor mezi politickým plánem z ústředí a reagováním na potřeby trhu je hlavním dilematem rozvoje čínské ekonomiky.“
ČLR se s epidemií vypořádala díky kombinaci zatajování a drastických protiopatření:
„Čínská vládnoucí strana zakryla příčiny a původ viru, a poté využila státní moc k uvalení karantény na celá města. Podvedla WHO, aby si získala důvěru, a dokonce si vysloužila potlesk ze zahraničí. Ale čínský lid, který už tím vším v minulosti prošel, si nenechá tak snadno věšet bulíky na nos. Lidé žijící v zemích se svobodou vyjadřování pravděpodobně neznají těžkosti života v zemi bez svobodných médií a svobody slova, ale Číňané sami dobře vědí, že k vypuknutí epidemie a všemu, co se stalo potom, nemuselo vůbec dojít. Za vším není nic jiného než systém, který zakazuje svobodná média a potírá svobodu slova. […] Já nemám proč projevu z 23. tleskat, ba naopak, cítím z něj ještě mnohem větší krizi, která nejrychleji uzraje právě mezi těmi, kteří nyní tleskají. Všichni ti bezostyšní a nevědomí lidé, kteří se přiživují na hlouposti vůdců, jsou jen lůza, s níž se společnost bude jen těžko dál rozvíjet. Možná už v brzké budoucnosti ze své pomatenosti procitne i sama vládnoucí strana, možná znovu přijde něco jako sesazení ‚gangu čtyř‘ [jako na konci Kulturní revoluce], znovu nastoupí nějaký Teng Siao-pching se svými reformami a náš národ a naše země budou zase jednou zachráněny!“
Žen svůj esej uzavírá ironickým úsměškem nad bojovností stranické rétoriky připomínající návrat ke Kulturní revoluci: „Chopte se nožů a pušek a rezolutně eliminujte veškeré síly vedoucí zákeřné oportunistické útoky, braňte společenskou stabilitu za každou cenu!“ Navazuje řečnickou otázkou: „Chceš se i ty stát cenou, která za ni bude zaplacena? Dokáže tě tak vysoká cena konečně vyburcovat ze spánku?“
Na závěr nezbývá než zmínit Maův citát, kterým uzavřel svůj projev v Lu-šanu v roce 1959: „Každý ze soudruhů by se měl zamyslet nad vlastním dílem odpovědnosti. Lejna a prdy musí ven, pak se břichu uleví.“