Pandemie jako symbolická tečka za třemi desetiletími optimistické globalizace

Minulost skončila, a ani budoucnost není, co bývala.

Při pohledu zpátky budeme nejspíš jednou současnou pandemii nahlížet jako symbolický konec období historického optimismu po roce 1989. Toho památného roku skončily jak známo pádem Berlínské zdi lidské dějiny a nastalo období bezbřehého liberalismu a globalizace.

Drobná historická anomálie

Triumfální tažení Huntingtonovy „třetí vlny demokratizace“ sice zastavily na náměstí Tchien-an-men tanky Čínské lidově osvobozenecké armády, ale po krátkém šoku převládlo (s vydatnou pomocí Dr. Kissingera a dalších „realistů“) přesvědčení, že tuto drobnou historickou anomálii brzy srovná hospodářský rozvoj a růst střední třídy v ČLR.

Bill Clinton se koncem optimistických 90tých let zahleděl do očí generálního tajemníka Ťiang Ce-mina a shledal v nich odhodlání kormidlovat Čínu směrem ne snad přímo k demokracii, ale aspoň k liberální, benevolentní autokracii. V roce 1998 zrušil každoroční americký rituál udělování doložky nejvyšších výhod (MFN) Čínské lidové republice a na začátku nového tisíciletí ji pomohl začlenit do Světové obchodní organizace (WTO). Čína se konečně mohla plně zapojit do ekonomické globalizace.

Čekání na konvergenci

ČLR v roce 2001 zjevně nesplňovala podmínky pro členství ve WTO, stejně jako nesplňovala v roce 1998 podmínky pro udělení MFN, které Clinton rok předtím sám stanovil. Clinton nicméně věřil v železnou logiku dějin: Zapojením do globalizace se Čína postupně liberalizuje, a nakonec snad i demokratizuje. Ani leninský politický sytém vlády jedné strany na tom nemůže nic změnit, stejně tak jako jsou marné snahy čínské vlády kontrolovat internet. Ten má svobodu zabudovanou přímo ve své architektuře a snahy o jeho cenzuru jsou jako „pokoušet se přibít pudink hřebíkem na zeď“, jak zněl jeden z jeho okřídlených výroků.
Tato optimistická očekávání se pak stala východiskem americké politiky „zapojování“ (engagement) ČLR. Spojené státy a s nimi celý svět dobrých dvacet let tolerovaly Pekingu nejrůznější idiosynkreze jako masové porušování lidských práv nebo svérázné obchodní praktiky v očekávání postupné „konvergence“ směrem k politickému a ekonomickému liberalismu, který je přece logickým vyústěním nedávno slavnostně zakončených dějin.

Dlouhý pochod dějin

Oproti Studené válce, kdy Západ počítal s reálnou možností historické katastrofy, podlehl po roce 1989 západní svět optimistické iluzi, že „dlouhý oblouk dějin“ se přece jen „pne ke spravedlnosti“ (Martin Luther King) a nakonec nutně zvítězí „lepší andělé v naší přirozenosti“ (Abraham Lincoln – a také titul vlivné, a vynikající, historické studie Stevena Pinkera z roku 2011).

Čínští komunisté se ovšem proti tomuto hegeliánskému pojetí dějin jako dlouhého pochodu směrem k lidské svobodě pevně drží svého vlastního vědeckého učení historického materialismu. Dějiny směřují nikoliv k lidské svobodě, ale k vítězství proletariátu, resp. k vítězství komunistické strany jako jeho předvoje, a zcela konkrétně k vítězství KS Číny. Zejména „Novou éru“ generálního tajemníka Si Ťin-pchinga charakterizuje přesvědčení, že několik desetiletí ekonomického rozmachu a nové technologie jako umělá inteligence a velká data dávají ČLR šanci, řečeno stranickým eufemismem, „posunout se ke středu světového dění“.

Pudink na hřebíku

Každý, kdo kdy absolvoval základní školení marx-leninismu, dobře ví, že „konvergence“, zejména v Dullesově pojetí „mírového vývoje“ (peaceful evolution), je pro kované soudruhy naprosté tabu. KS Číny nikdy neměla v úmyslu „konvergovat“ k liberalismu. Soudruzi mají jiné plány. Zapojení do globalizace po vstupu do WTO využila Strana nikoliv ke konvergenci, ale k vlastnímu posílení ve svém historickém poslání nastolit novou éru v lidských dějinách.

Členství ve WTO využila ČLR k neomezenému přístupu na světové trhy, ale přístup na svůj vlastní trh nadále žárlivě střeží. Selektivní připuštění podmiňuje transferem technologií v rámci „společných podniků“ (joint ventures), a často také politickými ústupky. K dalšímu transferu technologií pomáhají kybernetické útoky na internetu. Ten se podařilo v Číně nejen zcenzurovat, ale také využít ke vskutku orwellovskému elektronickému sledování obyvatel. Internet skončil na hřebíku na zdi, a pomalu se hroutí i WTO pod náporem dlouhodobě merkantilistických obchodních praktik ČLR.

Praskání ve švech

Po světovém obchodu a WTO dramaticky selhává v současné krizi další mezinárodní instituce, Světová zdravotnická organizace (WHO). ČLR sice poskytuje pouze zlomek jejího rozpočtu, ale podařilo se jí získat disproporční vliv na její vedení. Dr. Tedros byl do jejího čela zvolen s podporou Pekingu a okamžitě zrušil statut pozorovatele pro Tchaj-wan. WHO pod jeho vedením sekundovala ČLR v podávání opožděných a zavádějících informací na počátku epidemie, čímž přispěla k jejímu přerůstání v pandemii.

Ovlivňování systému Spojených národů prostřednictvím kooptace vedení jejích jednotlivých agentur se přitom zdaleka netýká pouze WHO. Z pohledu České republiky je zajímavá především korupce vrcholných představitelů Valného shromáždění OSN, z níž byl usvědčen šéf „neziskového“ křídla u nás dobře známé společnosti CEFC Patrick Ho. Podle důkazů předložených u soudu tak činil s plným vědomím svého nadřízeného, předsedy CEFC Jie Ťien-minga, tedy zmizelého (a dnes „vyhaslého“) poradce prezidenta Zemana.

Celý systém „globálního vládnutí“ (global governance) praská pod čínským náporem ve švech. Peking se domáhá jeho „reformy“, stejně jako reformy spravování internetu. Jak by takový „reformovaný“ systém vypadal, dokládá názorně současná krize.

Alternativní (čínská) globalizace

Globalizace může fungovat, pouze když jednotliví aktéři, nebo aspoň ti největší hráči, hrají podle stejných pravidel. Čínští komunisté ale hrají podle svých vlastních pravidel. Po dvou desetiletích od vstupu ČLR do WTO a po dnešní pandemii je jasné, že takový stav začíná být neudržitelný.

Bezprecedentní kolaps v důsledku současné pandemie symbolizuje konec globalizace, jak ji známe od roku 1989. Otázkou zůstává, co přijde po ní. Podaří se Pekingu prosadit svou vizi alternativního systému „čínské globalizace“ pod slogany jako Pás a stezka či „lidské společenství sdíleného osudu“? Nebo naopak krize pohřbí čínské globální ambice? Jisté je pouze to, že současný systém s dvojími pravidly nadále fungovat nemůže.

Nemoc, pomoc a moc

Proto provází současnou zdravotní krizi, slovy šéfa evropské diplomacie Josepa Borrella, „globální bitva narativů“ a masová mobilizace čínského propagandistického aparátu. Peking se snaží zvrátit pohled na Čínu z původce pandemie na zachránce, aby jeho nárok na vedení světového společenství v „Nové éře“ nejen neutrpěl, ale naopak posílil. Prostředkem je mu v tom zejména tzv. roušková diplomacie, tedy politizace dodávek zdravotních pomůcek do postižených oblastí.

Stejný zdravotní materiál přitom předtím putoval v únoru z okolního světa do ČLR bez bombastických projevů vděku ze strany čínských představitelů. Demokratické země nemají na rozdíl od ČLR svá oddělení propagandy s rozsáhlou byrokracií a propracovanou metodologií k ovlivňování lidského myšlení. Hrají podle jiných pravidel.

Okolní svět tak nemá proti současnému propagandistickém náporu z Pekingu jinou ochranu než chladnou hlavu a zdravý rozum. Ten však dostává v traumatických obdobích často na frak. Lidé se ve strachu upínají k imaginárním spasitelům, jež jim ochotně přistrkují místní lobbistické skupiny. Pandemie neohrožuje jen naše plíce, ale i naši kolektivní mysl. V sázce je přitom nejistá budoucnost.

Publikace tohoto článku: Deník N, 23.4.2020