Začátkem června letošního roku byla v Autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko (AOVM) ČLR zavedena nová vzdělávací politika, která „drasticky omezuje použití mongolštiny ve školách a prakticky úplně ji nahrazuje čínštinou.“ Před začátkem školy proto v oblasti vypukly hromadné protesty etnických Mongolů, kteří žádají zachování práva na vzdělávání ve vlastním jazyce. Politika v čínštině označovaná jako „bilingvní vzdělávání“ (双语教育) byla již dříve zavedena v tibetských oblastech v provincii Čching-chaj a poté i v Tibetské autonomní oblasti a Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang.
V praxi to znamená, že všechny předměty jsou vyučovány v čínštině a „menšinový jazyk“ se vyučuje pouze jako předmět v jazykových hodinách. Žáci a jejich rodiče mají možnost zvolit i opačnou variantu, tedy učit se v rodném jazyce a čínštinu mít pouze jako druhý jazyk, praxe v Tibetu však jasně ukazuje, že většina rodičů volí dominantní jazyk, tedy čínštinu. Po opakovaných protestech v tibetských oblastech se nyní proti čínské asimilační národnostní politice bouří i Mongolové.
Vnitřní a vnější Mongolsko
Historie Mongolska přitom tu tibetskou v mnohém připomíná – s jedním rozdílem, rozdělením Mongolska na „vnější“, nezávislou Mongolskou republiku, a „vnitřní“ Mongolsko, které zůstalo součástí Čínské republiky a posléze i ČLR. Mongolsko vyhlásilo nezávislost hned po pádu poslední čínské dynastie Čching v roce 1911. Republikánská Čína ji však (podobně jako v případě tibetského vyhlášení nezávislosti v roce 1912) neuznala a v roce 1919 obsadila jižní i severní část Mongolska čínská armáda. Po bojích s Rusy nakonec došlo v roce 1921 k rozdělení na jižní „vnitřní Mongolsko“, které se připojilo k Číně, a severní „vnější Mongolsko“, které tentokrát úspěšně vyhlásilo nezávislost s podporou Sovětského svazu. Čínští Mongolové byli postupně do značné míry asimilováni, stále si však alespoň částečně zachovali svůj jazyk, což bylo i díky možnosti vzdělání dětí v tomto jazyce.
O současných protestech ve Vnitřním Mongolsku referovala velká západní média. Podle zpráv před místními školami demonstrovali až tisíce rodičů požadujících zachování výuky v mongolštině a sepisovaly se i petice. Podle australské badatelky mongolského původu Gegentuul Baioud, která sama prošla mongolskou výukou v AOVM, se v oblasti každoročně účastnilo na 12 tisíc studentů mongolské verze celostátních přijímacích zkoušek na univerzity (tzv. kao-kchao 高考). Tito studenti absolvovali jednotný test přeložený do rodného jazyka, tedy mongolštiny, a v návaznosti na to museli složit test z „druhého jazyka“, jímž byla čínština, plus navíc test z třetího jazyka, zpravidla angličtiny. Nyní se zdá, že úřady budou tlačit na to, aby mongolští studenti v budoucnu absolvovali zkoušku kao-kchao rovnou v čínštině. Podle badatelky už nyní pouhých 40% mongolských dětí v AOVM chodí do škol s výukou v mongolštině, zbytek již dříve volil běžné čínské školy. Po této reformě tak hrozí, že úroveň mongolské vzdělanosti bude dále rapidně klesat a mongolština bude postupně zcela vytlačena čínštinou.
Zavedení „druhého typu bilingvní výuky“ preferující čínštinu nad menšinovými jazyky je přitom podle mnohých v rozporu se zákonem o národnostních menšinách, zákonem o vzdělávání i samotnou ústavou ČLR. Vláda si zřejmě byla vědoma toho, že krok nebude v AOVM přijat kladně, a proto vše bylo prosazeno v tajnosti a dokumenty byly zveřejněny až těsně před začátkem nového školního roku.
Tavící kotel po čínsku
Jak upozorňují badatelé, takto nenápadné, leč zásadní změny v systému výuky mohou v dlouhodobém horizontu postupně vést k vymizení daného jazyka, který se během jedné či dvou generací přestane předávat v rodině. Mongolové a další menšinové národnosti na území ČLR tak mohou v budoucnu skončit podobně jako domorodé obyvatelstvo v Austrálii, Americe i jinde po příchodu západních kolonizátorů, nebo jako mnohá menší etnika žijící v oblasti Sibiře a Altaje za Sovětského svazu. Podle Gegentuul Baioud nová vzdělávací politika v AOVM a současná čínská národností politika povede (tak jako se to stalo dříve jinde):
k produkci velkého počtu nezaměstnaných, chudých, institucionálně diskriminovaných a marginalizovaných příslušníků menšin včetně Mongolů, a ty v příštích desetiletích přinesou Číně nevídané sociopolitické a ekonomické problémy.
Baioud dále připomíná, že tyto změny se týkají všech čínských oficiálně uznaných „menšinových národností“ a zatímco svět upírá svoji pozornost na známější oběti jako jsou Tibeťané a v posledních letech zejména Ujguři, Čína podobně represivní kroky a asimilační politiku zavádí nepozorovaně i jinde. Terčem jsou Mongolové, ale také Korejci, jakož i menšiny v oblastech provincií Kan-su, Ťi-lin, Liao-ning či Čching-chaj, které jsou mnohem méně na očích.“ Autorka se ptá:
Jaké budou důsledky těchto pohrom uvalených na [etnické] skupiny, jež dosud byly vydávány za ‚modelové [tj. bezproblémové] národnosti“ včetně Mongolů? Kdo bude z těchto kroků v důsledku těžit?
Tyto změny, které jsou postupně zaváděny ve všech menšinových oblastech, jsou v souladu s tzv. „druhou generací národnostní politiky ČLR“ (第二代民族政策), jíž se podrobně zabýval australský badatel James Leibold, který se dosud zaměřil především na Ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang, ale věnoval se rovněž problematice Tibetu. Nová národnostní politika, již v roce 2011 navrhli čínští badatelé a funkcionáři Chu An-kang a Chu Lien-che, podle Leibolda opouští původní model de facto zkopírovaný ze Sovětského svazu a nahrazuje jej „tavícím kotlem,“ který je blíže čínskému tradičnímu přístupu a osvědčil se i na Západě. Leibold píše:
To vyžaduje zavrhnout národnostní privilegia a rozlišování a proaktivně prosazovat společnou kulturu, povědomí a identitu. Reformátoři národnostní politiky se domnívají, že je to jediná cesta, jak zabránit tomu, aby ČLR potkal stejný osud jako bývalou SSSR, tedy rozpad na národní státy.
Podle dalšího australského badatele zabývajícího se ohroženými jazyky, jimiž hovoří etnické skupiny oficiálně zařazené pod „tibetskou národnost“ (čín. Cang-cu 藏族), Geralda Roche, prosazuje čínská vláda jednotné vzdělávání v čínštině (tzv. „standardní řeči“, čínsky pchu-tchung-chua 普通话), jakož i míšení příslušníků menšin s etnickými Číňany, jako prostředek k odstranění chudoby a zajištění společenské stability. Podle něj se tak děje i navzdory tomu, že čínská ústava menšinám zajišťuje právo „užívat a rozvíjet vlastní jazyk“ a právo na vzdělání v mateřském jazyce. Součástí nového přístupu k národnostním menšinám je pak právě i odstranění veškerých výhod, kterých dosud (oficiálně uznané) menšiny v ČLR požívaly, tedy například zvláštní zacházení při kao-kchao nebo v rámci regulace porodnosti, kdy menšiny dříve mohly mít více dětí než etničtí Číňané. Leibold ve svých článcích píše mimo jiné o tom, že také:
veškerá kulturní a náboženská práva – kromě těch nejtypičtějších projevů, které nejvíc přitahují voyeuristické pohledy [většinového obyvatelstva] – jsou postupně odstraňována a nahrazována koňskou dávkou ‚vlastenecké výuky,‘ ‚mezi-etnického míšení‘ a lekcí ‚jak být Číňanem‘.
Společným jmenovatelem těchto politik je podle něj „snaha odstranit veškerá menšinová privilegia, představující cestu k zajištění integrace, a propagování nacionalismu, aby se vytvořila více homogenní společnost. V tomto smyslu [čínská vláda] pokračuje v koloniálních praktikách, které již byly vyzkoušeny jinde.“ Cílem tohoto úsilí je „zbavit rozlišovací znaky jednotlivých národností významu tím, že bude postupně smazána právní platnost těchto rozlišovacích znaků a [tyto národnosti] tak budou postupně integrovány do většinové společnosti a přijmou její normy.“ Rozhodujícím krokem v takovém procesu pak může být právě ztráta významu mateřského jazyka, který postupně ustoupí standardizované čínštině.