V Česku před nedávnem vyšel překlad knihy Můj Altaj. Tento cyklus povídek slibuje otevřeně popsat život v nejodlehlejších oblastech Čínské lidové republiky, v místech tradičně obývaných Kazachy, jejichž kultura je pro většinově chanské (etnicky čínské) obyvatelstvo vnitřní Číny stejně exotická jako pro průměrného Evropana. V ČLR kniha vzbudila senzaci a dočkala se úspěšného seriálového zpracování.
V zahraničí se jí nicméně dostalo rozporuplného přijetí. Odborníci i příslušníci dotčených etnických menšin poukazují zejména na její koloniální rysy, kdy autorka používá původní obyvatelstvo i krajinu pouze jako kulisu svého „čínského” příběhu. Beletrie je subjektivní forma, která nabízí nejrůznější úhly pohledu, a těžko zde můžeme požadovat vyvážený přístup nebo striktní objektivitu. V případě této publikace však dodává potřebný kontext způsob jejího vydání. Ten může přiblížit mechanismy šíření propagandy KS Číny pod rouškou nezávislé literární tvorby.
Čí Altaj?
Kniha Můj Altaj v autobiografických povídkách představuje život autorky Li Ťüan na nejzazším západě Východního Turkistánu (AO Sin-ťiang). Jednotlivé příběhy popisují život autorky a jejích blízkých, kteří přesídlili z vnitřní Číny do geograficky i kulturně vzdálené oblasti západního pohraničí ČLR obývané Kazachy. Autorčin život se nicméně odehrává mezi čínskými osadníky, kteří podobně jako její rodina do této oblasti přišli s čínskou armádou jako kolonisté. Kulturu původních kazašských obyvatel tak ignoruje, o čemž svědčí mimo jiné fakt, že první kazašská postava uvedená jménem se v knize objeví až na straně 87. Tento problém jen umocňuje nepřesný převod reálií Východního Turkistánu v českém překladu, čemuž se ve své recenzi mimo jiné podrobně věnoval doktor Ondřej Klimeš z Orientálního ústavu AV ČR.
Za vydáním knihy v Česku stojí nakladatelství Hanux s.r.o. To za více než dvě desítky let své existence vydalo jen dvě další knihy – soubory povídek čínských autorů Na Ulici a Naše generace. Zajímavostí obou knih je, že uvádí zcela totožnou anotaci. Nakladatelství samo sebe ve veřejném prostoru nepropaguje a nemá ani webovou prezentaci. Dle obchodního rejstříku jej však provozují manželé Sü Chuej 徐晖 a Chan Kchuej 韩葵.
Paní Sü Chuej je zároveň předsedkyní spolku Inter-Culture Association – Česko-čínská kulturní asociace z.s. (ICA, z.s.), který je v knize také uveden jako nakladatel (ICA books, Hanux s. r. o.). V češtině a angličtině je i tento spolek skoupý na informace o sobě, mluví pouze o nezávislé kulturní asociaci a neurčitě odkazuje na spolupráci s čínskými školami, pořádání výstav a činnost několika čínských spisovatelů. Čínská státní a stranická média o něm nicméně informují hojně, zmiňují spolupráci mezi ním a státním nakladatelstvím Beijing Publishing Group, které vlastní pekingský magistrát a získalo cenu za práci každoročně udělovanou Oddělením propagandy ÚV KS Číny. Podle státní tiskové agentury Sin-chua si nakladatelství vybralo Prahu jako základnu, z níž bude šířit „vynikající čínskou literaturu” do dalších zemí střední a východní Evropy, a bude se tak podílet na projektu Nové Hedvábné stezky „správným vyprávěním čínského příběhu“.
Rezidenční pobyty nezávislých a alternativních členů KS Číny
Oba manželé také podporují aktivity nakladatelství Beijing Publishing Group rezidenčním programem pro čínské spisovatele a k tvůrčímu pobytu v Praze jim poskytují vlastní byt. Spisovatelé píšící v Praze v rámci tohoto programu jsou české veřejnosti často představováni jako nezávislí umělci, ve skutečnosti však mají často vysoké postavení ve strukturách KS Číny.
Patrně nejzajímavějším účastníkem byl čínský spisovatel Ning Kchen 宁肯, který zde pobýval v roce 2017 a o dva roky později se vrátil, aby představil svou knihu Nebe nad Lhasou. Západní média jej často vykreslovala jako svobodomyslného spisovatele, který se nebojí poukazovat na nešvary současné čínské společnosti, ve skutečnosti je však Ning Kchen místopředsedou Svazu pekingských spisovatelů a členem celostátního výboru Svazu čínských spisovatelů.
Svaz pekingských spisovatelů formálně spadá pod stranický výbor KS Číny v Pekingu. Svaz čínských spisovatelů je jeho celostátní obdobou a charakterizuje se jako „dobrovolné profesní sdružení čínských spisovatelů všech národností vedené Komunistickou stranou Číny, které je mostem a spojnicí mezi Stranou, vládou a širokým okruhem spisovatelů a pracovníků v oblasti literatury a významnou společenskou silou obohacující literaturu a posilující socialistickou duchovní kulturu“.
Podobně výrazný politický profil má i spisovatel Lung Tung 龙冬, další absolvent rezidenčního pobytu, který v Praze pobýval minimálně pětkrát a zastával vysoké funkce ve stranických vydavatelstvích a nakladatelstvích spojených s šířením propagandy v Tibetské autonomní oblasti. I respektovaný a úspěšný spisovatel Su Tchung 苏童, který v rámci rezidence v Praze pobýval roku 2016, zastává různé funkce ve vedení Svazu čínských spisovatelů.
Dobře vyprávět čínský i český příběh
Sama paní Sü Chuej, předsedkyně spolku ICA z.s. a zároveň společnice firmy Hanux s.r.o., spolu se svým manželem Chan Kchuejem roku 2012 vydala knihu s názvem Bulage, Bulage 布拉格布拉格 (Praha, Praha), představující Česko čínskému čtenářstvu. Ve dvaceti dvou kapitolách se zabývá jednotlivými aspekty české historie, kultury a politiky. V poslední z nich se věnuje současnosti a budoucnosti KSČM, kde tuto stranu líčí zcela nekriticky jako skupinu oddaných, zasloužilých stárnoucích politiků, kteří nezištně usilují o blaho Česka.
Kniha obsahuje směs postřehů o malé zemi s pohádkovým hlavním městem plným křivolakých uliček a kuriozit, jako je třeba páternoster, ale také čtenáři předkládá nepodložené teorie o atentátu na Dubčeka či Štefánika. O komunistické straně autoři v jedné z kapitol píší, že se k moci dostala demokraticky, jelikož v roce 1946 vyhrála volby, ale o následném státním převratu v únoru 1948 se nezmiňují. Václava Havla či okolnosti Sametové revoluce sice rozebírá, nicméně více než jeho politice se věnuje popisu jeho pohřbu.
Jednosměrná kulturní výměna
V Česku umění a kulturu obecně chápeme jako prostor umožňující svobodné vyjadřování nezávislé na státní moci a často předpokládáme, že kulturní výměna nám pomůže překonat rozdíly mezi lidmi pocházejícími z geograficky i kulturně odlišného prostředí, a to bez ohledu na politický systém.
Čínská lidová republika se však naopak snaží veškeré kulturní projevy podřídit politice KS Číny. V rámci Si Ťin-pchingova konceptu správného vyprávění čínského příběhu mají kulturní pracovníci představovat Čínu domácímu i zahraničnímu publiku jako krásnou a mírumilovnou zemi se starobylou kulturou, jíž láskyplně spravuje Komunistická strana. Etnické menšiny jsou v tomto pojetí homogenní součástí čínského lidu a jejich svébytnost je redukovaná na barevné kostýmy a exotické pokrmy. Kulturní projevy, které tomuto vidění světa neodpovídají, stát cenzuruje. Knize Můj Altaj se tento „čínský příběh“ daří vyprávět zcela v souladu se stanovisky KS Číny.
Kulturní výměna je skutečně nenahraditelná pro porozumění si napříč geograficky i kulturně vzdálenými národy. Umožňuje nám poznat způsob přemýšlení a hodnoty našich protějšků a zejména ve světě plném neustále vyhrocenějších názorů a postojů nám pomáhá, abychom se navzájem vnímali jako lidské bytosti. Nutný je však rovnocenný přístup zúčastněných. Někteří z autorů a autorek, kteří díky aktivitám společnosti Hanux s.r.o. a ICA z.s. českému čtenářstvu představili své knihy, jsou skutečně vynikající spisovatelé – například dílo spisovatele Su Tchunga právem oceňují čtenáři i kritici po celém světě. Díla jiných, třeba právě autorky knihy Můj Altaj, zase mohou představovat zajímavý vhled do uvažování čínské veřejnosti, a to i ve vztahu k národnostním menšinám, zejména doprovodí-li knihu odborný komentář, který čtenáře blíže zasvětí do problematiky.
Problém nastává ve chvíli, kdy autoři, vydavatelé a další vydávají svá díla za tvorbu nezávislých, či dokonce protirežimních umělců, a to navzdory faktu, že ve strukturách Komunistické strany Číny zastávají důležité funkce. Podobně problematické je to, že před českým publikem zamlčují veškerou podporu čínských stranických a státních struktur. Tím se z kulturní výměny stává nástroj manipulace, nikoliv porozumění.