Kampaň za ideologickou očistu Strany a dalších institucí v ČLR zasáhla i univerzity, které prezident Si Ťin-pching vyzývá k posílení ideologické a politické práce, rozšíření marxistického kurikula a zákazu učebnic propagujících “západní hodnoty”. Názorným příkladem může sloužit osud prominentního profesora Pekingské univerzity zahraničních studií (BFSU), pana Čchiao Mu (乔木), který podlehl vzrůstajícímu tlaku na čínské liberální akademiky.
Čchiao Mu je znám jako přímočarý liberál, zakladatel prvního nefilologického programu na BFSU (mezinárodní zpravodajské vysílání), autor knihy o americkém zpravodajství o Číně. Pro zahraniční média pravidelně komentoval citlivá témata, jako je kontrola informací, propaganda a čínské vyhlídky na demokracii. V roce 2014 byl pro blíže neurčené porušení pracovní kázně suspendován na knihovníka. Nedávno zčeřil pozornost čínských médií prohlášením, že univerzitní profesoři v ČLR často posuzují výkony studentek podle jejich vzhledu (o aféře zde).
Neustálý tlak ho v polovině dubna přiměl k podání výpovědi. Dopis, který publikoval na WeChatu, přinášíme mírně krácený. (Post byl na WeChatu cenzurován, ale archivován na FreeWeChatu.)
Jak to zvládneš bez zařazení? Právě proto končím, že nechci být zařazen
Včera jsem dal výpověď.
Jak jsem tak procházel všemi těmi rezignačními procedurami na jednotlivých odděleních, všichni se mě vyptávali: Kam půjdeš? A já řekl, že nikam.
Nerozuměli tomu. Ale jak to zvládneš bez pracovní jednotky?
A já jim řekl, že končím právě proto, že už nechci být součástí žádné pracovní jednotky.
Na Pekingskou univerzitu zahraničních studií (BFSU) jsem nastoupil v roce 2002, poté, co jsem obdržel doktorát na Univerzitě Čching-chua. Na BFSU jsem založil magisterský program Mezinárodní zpravodajské vysílání. Osm let jsem byl ředitelem tohoto programu, během té doby jsem byl zodpovědný za vytvoření jeho kurikula, za výuku studentů a mezinárodní výměnný program. Udělal jsem vše, co jsem mohl, aby z BFSU vyšli první nefilologičtí magistři. Po letech tvrdé práce jsme byli oficiálně uznáni jako prvotřídní studijní program zaměřený na zpravodajskou žurnalistiku. …
Přednášel jsem, účastnil se konferencí, vedl výzkum, účastnil se programů spolupráce po celé Číně i v zahraničí. Dokonce se mi poštěstilo účastnit se několika schůzek na Ústředním oddělení propagandy a ministerstvu školství. Seznámil jsem se s několika vedoucími osobnostmi z Agentury Nová Čína a jejich manželkami. …
Ve srovnání s ostatními vědci v oblasti zpravodajství jsem měl značnou výhodu ve své angličtině, tím pádem jsem často dával interview, poskytoval komentáře a psal. Také jsem byl více v kontaktu s domácími i mezinárodními médii a vědeckými institucemi. Pracoval jsem jako posuzovatel a odborník v různých soutěžích na státní úrovni, i v programech v provinciích.
Samozřejmě jsem nikdy nezapomněl, proč jsem se vlastně stal tím, kým jsem – doktorem politologie studujícím demokracii a životní úroveň obyvatel a profesorem žurnalistiky, zastáncem nezávislosti médií. Žij, co učíš. Tak to má být, ne?
Za posledních pár let se tu leccos změnilo. Nejdřív řekli, že to, co veřejně říkám, se nehodí pro ředitele. Takže jsem se té funkce vzdal.
Potom řekli, že ve svém výzkumu nejsem pozitivní a že články, které publikuji, jsou odbyté. Jak potom chci hodnotit ostatní profesory? Nu dobrá, tak tedy nebudu. Stal jsem se tedy pouhým asistentem.
A nakonec řekli: Proč vlastně nejdete dělat vedoucího knihovny? To bylo v září 2014, před třemi lety.
Přestože mě to hluboce zasáhlo, řekl jsem si, že taková funkce bude určitě příležitost k dlouhodobému usilovnému studiu. Koneckonců, ještě se nestalo, že by nějaký profesor byl jen tak přeřazen, a vedoucího knihovny taky nemůže dělat jen tak někdo.
Spousta lidí se mě ptala, proč mě přesunuli. Škola to zdůvodnit nedokázala a já jsem nechtěl dávat prostor spekulacím…
My všichni jsme před lety přišli na BFSU společně. Všichni jsme se stali profesory, mnozí děkany, školiteli, jeden z nás je viceprezidentem. Kdysi mi tenhle viceprezident s lítostí v hlase řekl: “Na mém místě jsi měl být ty.” … Potom se tentýž člověk stal zástupcem ve Všečínském shrmáždění lidových zástupců, zvoleným v prvních volbách. O něco později požádal ministerstvo školství, aby zahájilo prošetření mé osoby. Jak může někdo s takovými manýry vést univerzitu?
Tento viceprezident je muž na svém místě. Jednou měl přednášku před celou univerzitou na téma “Krize Spojených států a vzestup Číny.” Je také příkladným rodičem. Svého syna poslal studovat do Ameriky. Když se ho zeptáte, jak vidí jeho budoucnost, odpoví: Uvidíme, jak to půjde, ale teď by měl ještě nějakou chvíli zůstat ve Státech…
Potom jsou tu další dva profesoři, jejichž avantýry s milenkami se nakonec řešily i na úrovni školy. Jednomu z nich to sice zmařilo naděje stát se ředitelem, ale stále je profesorem. Druhý byl dočasně zbaven pedagogického úvazku, ale stále zůstává členem sboru…
A teď k tomu, co budu dělat, až rezignuji. Zatím sám nevím. Nejdřív asi dopíšu tu crowdfundingem sponzorovanou knihu, kterou jsem slíbil napsat. Ale hlavně si budu muset zvyknout na nový život. Jako vedoucí knihovny na asistentské pozici teď stále ještě vydělávám 200 tisíc juanů hrubého ročně. To je život takřka v bavlnce. Mám zdravotní pojištění, slušnou penzi.
Mé tři měsíce prázdnin skončily. Teď si vybírám dovolenou.
Takže. Proč vlastně dávám výpověď?
Doktor politologie, který nesmí hovořit o demokracii a konstitucionalismu. Profesor žurnalistiky, který musí vystupovat proti nezávislým médiím. Ani Čajkovskij by nedokázal zahrát symfonii s takovým žalem…
A vůbec, kdo si kruci může dovolit říct, že jsem “kousl ruku, která mě živí”? Nikdy v životě jsem si od nikoho nevzal nic zadarmo. Živí mě můj talent a poctivá práce. A jako poctivý plátce daní naopak já živím cizí ruce.
Rousseau jednou řekl: “Člověk se rodí svobodný, ale všude je v okovech.” To nejmenší, co nastane, až dám výpověď, je, že má slova už nebude cenzurovat nikdo jiný než já sám a provozovatelé internetových stránek, žádná organizace už nebude denně sledovat mé posty na Weibo a vést si na mě kádrové spisy.
Nebylo vůbec jednoduché oficiálně rezignovat. Když škola procházela mé materiály, jednou řekli, že po prostudování všech materiálů se shodli na tom, že akceptují mou rezignaci (jeden můj kolega, který byl jednání přítomen, mi řekl, že o mně rokovali až do půl jedenácté v noci); podruhé zase, že mi vlastně dají výpověď oni. Jsou tak zvyklí o lidech rozhodovat, přesouvat je tam a zpátky, že si prostě nemůžou pomoct.
Někteří lidé z různých oddělení byli mou rezignací opravdu překvapeni. Ty vážně končíš? Někteří o mě měli starost. Ale jak to zvládneš bez pracovní jednotky? Vždyť už ti je 46? Někteří mě podpořili. Udělal jsi správně, že jsi odešel. S takovými schopnostmi se neztratíš.
Někteří o tom žertovali. Tak už ho máme z krku.
Jednou jsem narazil na dlouholetého učitele, kterého jsem znal z odborů. Věděl, že jsem byl deset let po sobě vybraným zástupcem sjezdu učitelských odborů a odborů pracujících. Kdysi hlasoval proti mně, jeho názory se od mých lišily. Poté, co se dozvěděl, že odcházím, mi řekl: Tahle banda hnusáků si tu teď bez tebe bude ještě víc dělat, co chce.
Řekl jsem mu: “Takové věci radši neříkej.” Řekl, že už stejně jde brzy do důchodu.
A pak ještě ta starší paní, která mne zastavila na chodbě a s velkou upřímností řekla: “Vy chudáčku! Donutili vás odejít z profesorského místa do knihovny, a potom vás donutili odejít i z knihovny… Vím, že hlady neumřete, ale myslete prakticky a hlavně vydělávejte peníze. Musíte se postarat o ženu a dítě. Nedovolte, aby s vámi někdy ještě takhle zametli. Nemůžete změnit svět.”
Řekl jsem jí: “Kdybych se na budoucnost díval jako vy, proč bych neměl v první řadě zůstat poslušným profesůrkem. Kdybych si myslel, že nemohu změnit budoucnost, proč bych se namáhal s výpovědí?”
Odpověděla mi: “S vámi se nedá hádat. Každopádně za mého života už se nic nezmění.” Usmál jsem se a řekl jsem: “Tak vám přeju dlouhý život a pevné zdraví.”
Někdy si ze mě utahuje i má dcera. Je jí deset. Každý den ji vozím do školy a pak ji zase vyzvedávám. Po cestě si povídáme. Změnit celou společnost je obtížné. Ale když budeme působit na své děti, jednou se věci změní.
Moje dcera rychle roste. Povídám jí o tom, že když byl její děda mladý, sloužil ve válce, ale ve výsledku to společnost nijak nezměnilo. Ale tím, že mluvil se mnou a dával mi číst knihy, změnil mě. Udělal jsem to, co jsem udělat musel. Dokonce i to, že se nic nezměnilo, vás do určité míry změní, jak stárnete.
Můj strýc, [známý novinář] Wang Kche-čchin, vyměnil kariéru investigativního reportéra za postavení mimo establišment. Založil charitativní organizaci Save Pneumoconiosis Fund, která upozorňuje na 6 milionů lidí trpících pneumokoniózou. Řečeno jeho slovy:
Tvrdá práce nemusí něco přímo změnit. Ale můžete si být jisti, že bez tvrdé práce se nezmění nic.
12. dubna 2017