Současná vláda oznamovala při svém nástupu v programovém prohlášení mj. revizi vztahů s Čínou. Před pár týdny jsem na tomto místě s jistou dávkou nadsázky vznesl rétorickou otázku, zda se bude tato revize řídit příkladem pákistánsko-čínské „družby do každého počasí“. Uběhlo sotva pár týdnů, a politická realita začala tak trochu imitovat rétorickou nadsázku.
Pákistánským příkladem se naštěstí snad řídit nebudeme. Zatím to však vypadá, že ve vztahu k Pekingu ustrneme někde mezi Maďarskem a Polskem. To konec konců odpovídá naší zeměpisné poloze – byť asi nikoliv původním zahraničně-politickým ambicím pětikoalice a jejích voličů.
16, 14 atd.
Minulý týden oznámilo Lotyšsko a Estonsko, že po Litvě vystupují i další dva baltské státy z uskupení dříve známého jako 16+1 (po jejich odchodu technicky 14+1). Deklarovaným důvodem stažení pobaltských republik jsou nenaplněná ekonomická očekávání a čínská podpora Ruska po vojenském vpádu na Ukrajinu. Dalším, nevysloveným důvodem je samozřejmě rychle se měnící geopolitická situace.
Všechny tyto důvody jsou relevantní i pro Českou republiku. Zahraniční výbor Poslanecké sněmovny vyzval k opuštění 16+1 již v květnu. Senát se v podobném duchu vyjadřuje dlouhodobě. Premiér Fiala, jak známo, přislíbil při svém nástupu prezidentu Zemanovi, že ministerstvo zahraničí pod vedením Jana Lipavského bude následovat politku celé vlády, tedy jeho vlastní. Ta je vůči ČLR podstatně opatrnější. V krystalické podobě se projevila postojem k bojkotu ZOH v Pekingu, k němuž se vláda nepřipojila (premiér pro něj pouze vyjádřil „pochopení“), ale současně do Číny žádné své zástupce nevyslala.
O takovém přístupu je možno diskutovat, ale dá se vcelku pochopit, hlavně dokud vládě stále dýchá na záda současný prezident a v ČLR nadále působí, byť zjevně s klesajícím entusiasmem, PPF a Home Credit se svým politickým vlivem ve vlasti. (Pro případ dalších předžalobních výzev a písemných stížností mým skutečným i domnělým zaměstnavatelům spěchám jedním dechem dodat, že PPF i HC jakýkoliv politický vliv odmítají.)
Politika mrtvého brouka
Opatrný postoj je sám o sobě legitimní pozice; vnitřní rozpolcenost již méně. Do opatrného, ale cílevědomého postoje dobře zapadala varianta vystoupit z nepohodlného 16 (takto již pouhých 14) + 1 nikoliv samostatně, ale ve skupině s několika dalšími podobně smýšlejícími státy. Zdálo se, že tato myšlenka od nástupu Fialovy vlády v koalici rezonuje. Od počátku se přitom mluvilo jako o možných partnerech o baltských státech a podle nepotvrzených zpráv v tom smyslu probíhala i příslušná mezistátní jednání.
V tomto kontextu je zarážející, že česká strana nevyužila nabízející se možnosti vystoupit z čínské iniciativy společně s Lotyšskem a Estonskem. Vyznívá to jako pokračování politiky mrtvého brouka, zahájené Fialovým (ne)bojkotem ZOH v Pekingu, směrem k paralýze. Z 16+1 nevystoupíme, ale nikoho tam nebudeme posílat. Jak by řekl Babiš, prostě to vyignorujeme. Celá iniciativa je tak jako tak dysfunkční, většina jejích aktivit ustala již s nástupem Covidu a zbytek se zhroutil po vystoupení Litvy v loňském roce. Nad Prahou jako by se vznášelo zaklínadlo vyznavačů Utopeného boha ze Hry o trůny: „What is dead may never die.“ (Připomeňme, že rituální replika je „But rises again harder and stronger.“)
Balancování na dvou židlích
Iniciativa 16+1 skutečně podle všeho alespoň v České republice v poslední době žádnou „iniciativu“ nevyvíjí. Formální členství v tomto spolku má nicméně také symbolický rozměr. Symboly mohou být v politice, zejména zahraniční, velmi důležité a mohou mít i velmi praktické dopady. V době již zmíněného štěpení geopolitických bloků, odlišujících se navzájem právě „nehmatatelnými“ základními hodnotami, to platí dvojnásob.
Pokračujícím členstvím v „mrtvé“ čínské iniciativě vysílá Česká republika svým spojencům i protivníkům signál, že i nadále sedí tak trochu na dvou židlích. Na jedné straně se snaží formulovat svou vlastní indo-pacifickou strategii, jejímž smyslem je obrana základních demokratických hodnot proti rozpínavosti Pekingu, na druhé straně setrvává v „iniciativě“, jež nás měla úzce propojit s ČLR. Ironii této situace dále podtrhuje personální situace na MZV, kde první draft indo-pacifické strategie formuloval náměstek ministra, figurující současně jako český národní „koordinátor“ iniciativy 16+1. Českým zmocněncem pro Indo-Pacifik je bývalý český velvyslanec v Pekingu z dob vrcholného Zemanova „restartu“.
Všechny tyto diskrepance vnímají naši spojenci, ať už v bezprostředním sousedství ve střední a východní Evropě, nebo v širší euro-atlantické, a ovšem v nově se rodící indo-pacifické komunitě. V této přetrvávající schizofrenii také tkví jádro naší málo srozumitelné politiky vůči ČLR, jak se odráží mj. i v našem členství – nečlenství v nyní již nepříliš iniciativní iniciativě 16+1.