Okřídlené klišé praví, že v Číně nacházejí v každé krizi současně příležitost. Na sto procent to platí o současné koronavirové pandemii.
Pekingské vedení si dobře uvědomuje, že globální epidemie změní pohled na svět na dlouhou dobu do budoucna. Snaží se proto zajistit, aby ta změna pro něj byla co nejpříznivější.
Startovní pozice pravda nebyla pro čínské soudruhy úplně nejlepší; konec konců, virus se nekontrolovatelně rozšířil do celého světa i kvůli instinktivní snaze KS Číny potlačit veškeré negativní zprávy; k tomu si Peking vybudoval mohutný cenzurní aparát. Z chronologické rekonstrukce šíření viru a reakcí čínských úřadů vyplývá, že potlačování informací způsobilo v lednu zhruba třítýdenní prodlevu, během níž se situace zcela vymkla z ruky. Právě během těchto klíčových tří týdnů v lednu se nákaza také dostala do světa: ve Spojených státech zaznamenali první případ u pacienta, který přiletěl z čínského Wu-chanu 15. 1. V Koreji registrovali první nákazu den před prolomením mlčení v Číně 20. ledna.
Rozšíření epidemie z ČLR do světa samo o sobě příliš nenahrává dobrému obrazu tamějšího režimu v očích mezinárodní veřejnosti — ale právě pro tyto případy mají čínští soudruzi v záloze dobře rozpracovaný systém „externí propagandy“ (waj-süan, exoprop). Ten dokáže malé zázraky, rozhodně mezi některými cílovými skupinami, jak jsme mohli vidět i u nás během vrcholné „ekonomické diplomacie“ s ČLR, kdy český prezident vyhlašoval v televizi stovky miliard investic, z nichž se krátce na to vyklubaly miliardové dluhy.
Odkud že je ten virus?
Bezprecedentní krize globálního významu, jakou je současná pandemie, si samozřejmě zaslouží plnou mobilizaci „exopropu“. Výsledný narativ má zvrátit světové veřejné mínění od kritiky Pekingu ke vděku za pomoc v těžkých časech. Operuje se dvěma základními premisami. Za prvé s poněkud selektivním výkladem, že pekingský režim tváří v tvář koronaviru neselhal, ale naopak prokázal svou nadřazenost demokratickým systémům, když jeho silná centralizovaná vláda dokázala (po těch třech týdnech tutlání) provést přes noc rázná, až drakonická opatření, včetně neprodyšné izolace provinčního hlavního města Wu-chanu s 11 miliony obyvatel. Díky této rozhodnosti teď ČLR slavně vítězí v „lidové válce proti viru“ pod vedením generálního tajemníka Si Ťin-pchinga.
Druhou premisou exopropové ofenzívy je odvážné (a ničím nedoložené) tvrzení, že virus vlastně ani nepochází z Číny, ale byl tam možná zavlečen „zlovolnými Američany“.
Tato druhá konstrukce je přeci jen pro posluchače neznalé marx-leninské dialektiky dost těžko stravitelná, a Peking ji zatím podle všeho šíří různými kanály především v Africe. První premisa se ale hojně využívá v Evropě, především ve své další extrapolaci, totiž že Čína, jež se vzorně vypořádala s virem (neznámého původu) ve vlasti, teď nezištně nabízí pomoc evropským zemím, zmítajícím se bez pevného vedení v beznadějném chaosu.
V takové podobě dorazil výdobytek pekingského exopropu tento týden i k nám. Debata o Číně jako by se mávnutím kouzelného proutku proměnila z obecného pohoršení nad výhružným dopisem z čínské ambasády v nadšená očekávání, jak nás Peking spasí dodávkami respirátorů. Do popředí pozornosti (některých) médií se tak znovu dostaly osobnosti historicky spjaté s podporou čínských zájmů, včetně nepotopitelného Jaroslava Tvrdíka (ČSSD, CITIC).
Operace čínská rouška
V čele „operace čínská rouška“, která vykompenzuje všechna předchozí selhání vlády v přípravě na pandemii, stojí další letitá opora česko-čínské lobby Jan Hamáček, mj. signatář nechvalně proslulého „dopisu čtyř“ a prominentní účastník utajovaného setkání východoevropských politických stran s Mezinárodním oddělením ÚV KS Číny v roce 2017 v Bukurešti. Tomu se prý díky jeho rozsáhlým kontaktům v Číně podařilo zajistit nákup zdravotnického materiálu, který by Číňané neprodali méně zakontaktovanému ministru zdravotnictví (má smůlu, holt nemá ty správné známosti z Bukurešti a odjinud).
Nákup století se Hamáčkovi samozřejmě podařil díky politické podpoře Miloše Zemana a nehynoucí zásluha připadla i čínskému velvyslanci Čang Ťien-minovi, jehož vyhoštění požadovali ještě před pár dny někteří čeští politici. Prudký obrat dovršil premiér Babiš, který pokáral Senát za narušení vztahů s Čínou, kvůli němuž by nám Peking málem nic neprodal, kdyby nezasáhl Zeman se svými kontakty. Je vidět, že vidina roušek, jež se staly symbolem neschopnosti české vlády řešit krizovou situaci, dokáže rozhýbat českou politickou scénu podobně, jako kdysi přísliby milardových investic.
V rozhovoru pro Lidové noviny poodhalil na čínském trhu dobře propojený Hamáček tak trochu mimoděk, že byl již před měsícem (tedy před vypuknutím koronavirové krize v ČR) „pověřen koordinací česko-čínských vztahů, aby se je pokusil posunout“. To je informace pozoruhodná hned v několika ohledech. Člověk by si myslel, že koordinaci jakýchkoli mezinárodních vztahů bude mít ve vládě na starosti ministr zahraničí, a nikoliv vnitra. Koordinaci vztahů s Čínou má jinak již na starosti kromě dalších orgánů jedna mezirezortní vládní komise a jedno čínsko-české centrum na MPO, které v podstatě manažuje Tvrdíkova Smíšená komora. Z Hamáčkových slov to jasně nevyplývá, ale z kontextu se zdá, že další vrstvou koordinace s Pekingem ho pověřil prezident Zeman.
Před měsícem by představovalo „posunutí“ česko-čínských vztahů hlavně jejich vymanění z neustálých skandálů a krizí, počínaje krachem „letadlové lodi čínských investic“, společnosti CEFC, a (prozatím) konče nedávným výhružným dopisem z čínské ambasády. Dobrou příležitost k „posunutí“ však zjevně poskytla až koronavirová krize v duchu čínské propagandistické rošády z původce epidemie v jejího spasitele. Hamáček se zadání podujal s plnou zodpovědností – vedle „posouvání vztahů“ bude navíc ještě pomáhat čelit dezinformacím o epidemii! Snad bude moci být konečně „pyšný na to, že se Česká republika stala leaderem, který razí iniciativu Pásu a stezky ve střední a východní Evropě“, jak prohlásil v Bukurešti v roce 2017.