Jeden ze zvlášť vydařených kreslených vtipů Vladimíra Renčína zobrazuje pacienta v ordinaci, jak vystrkuje na ošetřujícího lékaře obnaženou zadnici: “Představte si pane doktore, že takto rozpolcený jsem i vnitřně.”
Podobný exhibicionistický kousek se podařil tento týden české diplomacii. Nikoli však v soukromí lékařské ordinace, ale pěkně na veřejnosti, dokonce mezinárodní.
Úprk od zodpovědnosti
Na zasedání tzv. Třetího výboru Valného shromáždění Spojených národů v New Yorku se česká delegace odmítla připojit k prohlášení odsuzujícímu čínské represe v Sin-ťiangu a Hongkongu, které podpořilo 39 demokratických států, z toho 20 členů EU, včetně např. Slovenska. To je samo o sobě pozoruhodné, ale bohužel nikoliv překvapující – stalo se tak již podruhé; poprvé se Česká republika nepřipojila k rezoluci kritizující uvalení zákona o státní bezpečnosti na Hongkong, předložené našimi spojenci na zasedání Rady pro lidská práva v Ženevě v červenci.
Tento opakovaný “úprk od zodpovědnosti” (abychom parafrázovali Paula Bermana) vzápětí okomentoval ministr zahraničí Petříček slovy: “Na vládě jsme se bohužel tentokrát na tom, zda připojíme podpis za ČR, neshodli.” Současně prohlásil, že on sám prohlášení podporuje.
Špatně načasovaná blamáž
Vyvstává samozřejmě otázka, proč by vůbec měla o podobné záležitosti jednat vláda. Člověk by si myslel, že od toho máme ministerstvo zahraničí a stálé mise při OSN v Ženevě a v New Yorku. Pokud ministr s prohlášením podpořeným většinou spojenců souhlasí, a navíc to deklaruje i veřejně, česká delegace v New Yorku by se k němu prostě měla připojit. Vláda je v těchto krušných časech jistě zavalena řadou naléhavějších problémů, např. financováním kanálu Odra-Dunaj-Labe.
Odpověď nakonec poskytl Deníku N mluvčí Ovčáček, když potvrdil, že vláda se prohlášením zabývala z iniciativy Hradu. Prezident Zeman si prostě ve vládě pojistil, že vedle jeho oblíbeného kanálu nedojde újmy ani jeho oblíbená mocnost.
Zase jeden trapas, že, takových ještě bude. Konec konců jsme teprve v polovině prezidentova volebního období. Jenže mezinárodní blamáž, nota bene opakovaná, má svoje praktické dopady. Těžce zkoušenou důvěrou spojenců není dobré plýtvat ani v lepších časech. A časy nejen že nejsou dobré; v jistém smyslu jsou přelomové, jak ostatně demonstruje mj. právě příklad sporného prohlášení.
Na dvou židlích
Proti skupině 39 demokratických zemí se v OSN okamžitě postavil blok 50 rozvojových a autoritářských států pod vedením Kuby a Pákistánu, který čínskou politiku v Sin-ťiangu a v Hongkongu naopak podpořil. Podobná situace nastala i v červenci v Ženevě při projednávání zákona o státní bezpečnosti v Hongkongu. Blok 53 převážně autoritářských zemí tam represivní zákon podpořil, zatímco 27 demokratických zemí ho odsoudilo.
Svět se zjevně začíná opět štěpit na dva velké bloky, a zdaleka ne jen v otázce lidských práv a občanských svobod. Česká republika, po roce 1989 na čas pevně ukotvená v západním společenství, sedí od roku 2013 na dvou židlích. Ty se od sebe čím dál rychleji rozjíždějí, a naše země už cítí to pnutí ve švech.
Zatím ještě s trochu křečovitým úsilím předstíráme, že to usedíme na obou stoličkách. Od jistého momentu to začne být nejen nepohodlné, ale fyzicky nemožné. Doufejme jen, že v tom osudovém bodě neskončíme zase na té špatné straně.