Pozornost světové veřejnosti stále poutá šíření nového koronaviru, ale na jeho pozadí probíhají monumentální změny s pravděpodobně zásadnějším dlouhodobým dopadem, než jaký bude mít pandemie samotná.
Jedním z těchto tektonických posunů je pohnutý osud Hongkongu, jehož vnitřně rozporný status symbolizoval po čtvrt století křehké ekvilibrium mezinárodních vztahů v období zrychlené globalizace po konci Studené války. V devadesátých letech se jako jeden z hlavních hráčů do této „globalizace na steroidech“ zapojila Čínská lidová republika, tedy formálně komunistický, a reálně leninský stát pod vládou jedné strany.
Stěžejní účast „komunistické“ Číny v globalizaci předpokládala na jedné straně značnou ideologickou flexibilitu Pekingu, na druhé straně blahosklonnou víru světového společenství, že tamní zásadně odlišný politický systém nebude na překážku plynulé a otevřené spolupráci v ekonomice, mezinárodním právu či veřejném zdraví.
Kreativní oxymoron
Symbolickým i hmatatelným výrazem čínské flexibility a zahraniční důvěry byly britsko-čínské dohody o budoucnosti Hongkongu z roku 1984. A také jeho skutečný přechod pod čínskou správu v roce 1997. Začlenění jedné z nejdynamičtějších světových enkláv do značně rigidního politického celku umožnila aplikace bezprecedentního principu „jedna země, dva systémy“, který garantoval ostrovu nejen „vysoký stupeň autonomie“, ale i zachování velmi odlišného společenského systému po dobu nejméně padesáti let.
Princip „jedna země, dva systémy“ je v podstatě kreativní oxymoron. Zvláště pokud se jedná o dva tak odlišné systémy, jako je leninský režim přísné kontroly obyvatelstva úzkou skupinou lidí ve vedení jedné politické strany a britský laissez faire přístup minimálních zásahů do života obyvatel ze strany státu.
Hlava 23
To, že vnitřně rozporný princip „jedna země, dva systémy“ mohl v Hongkongu jakž takž fungovat po celá dvě desetiletí, je dokladem někdejší flexibility čínského vedení před nástupem Si Ťin-pchinga. Základní rozpor mezi hongkongskými svobodami a obsesivní snahou o „udržování společenské stability“ na straně Pekingu se přitom vždy latentně krčil v pozadí.
Jeho nejzřetelnějším projevem byl takzvaný Článek 23 hongkongského Základního zákona (jakési „miniústavy“), který předpokládal v blíže neurčené budoucnosti schválení paragrafů na ochranu státní bezpečnosti jako hlavního nástroje společenské kontroly, která je zásadním prvkem pro fungování čínského direktivního politického systému.
„Státní bezpečnost“ (která zahrnuje například i ideologickou a kulturní bezpečnost) je jedním z hlavních zájmů Komunistické strany Číny (v ČLR na ni dohlíží samostatné ministerstvo a bezpočet dalších orgánů), ale pro svobodomyslnou hongkongskou společnost představuje čiré anathema. První pokus o aktivaci Článku 23 v roce 2003 vyhnal do ulic půl milionu demonstrantů a musel být rychle stažen. Státní bezpečnost a společenská kontrola mezitím v Pekingu nabyly skokově na významu s příchodem generálního tajemníka Si Ťin-pchinga v roce 2012. Latentní konflikt začal být nevyhnutelný.
Únos knihkupců
Vedle „Deštníkové revoluce“ v roce 2014 se rozpor mezi „státní bezpečností“ a tradičními hongkongskými svobodami projevil v křiklavé podobě na konci roku 2015, když agenti čínské tajné policie unesli z Hongkongu (a Thajska) pět knihkupců. Ti se specializovali na vydávání knih o skandálech v čínských komunistických řadách, a ohrožovali tak „ideologickou bezpečnost“ země, konkrétně Si Ťin-pchinga. Jednomu z unesených se podařilo uniknout a popsat brutální zacházení, jemuž byl během svého nedobrovolného pobytu v Číně po několik měsíců vystaven.
Po těchto zkušenostech není divu, že minulý rok vyrazily do ulic miliony hongkongských obyvatel protestovat proti návrhu zákona, který by umožnil vydávání místních občanů do pevninské Číny. Zákon by ve svých důsledcích umožnil aplikaci pekingského pojetí „státní bezpečnosti“ na hongkongské obyvatele i bez zavedení příslušné legislativy podle Článku 23, prostě extradicí obviněných. Ty by napříště nebylo ani třeba unášet; stačilo by si vyžádat jejich vydání.
Snaha o prosazení zákona vedla k rozsáhlým protestům, které utlumila až epidemiologická opatření proti novému koronaviru. Peking dospěl k závěru, že místní vláda a parlament v Hongkongu jeho pojetí „státní bezpečnosti“ tváří v tvář odporu obyvatel prostě neprosadí a vzal celou věc do vlastních rukou. Právě probíhající zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců (čínská verze parlamentu) má zítra schválit návrh zákona, který umožní zavádět opatření na ochranu státní bezpečnosti v Hongkongu přímo z Pekingu, bez účasti hongkongského parlamentu a vlády.
Konec iluzí
Peking tak jednou ranou zlikvidoval iluzi „vysokého stupně autonomie“ v Hongkongu i samotný princip „jedna země, dva systémy“. Na ostrově budou napříště moci působit orgány čínské státní bezpečnosti, a navíc se ustavil precendens přímého rozhodování Pekingu o zásadních záležitostech v enklávě bez účasti (částečně) volených místních představitelů. To se bude Pekingu hodit zejména po nadcházejích hongkongských parlamentních volbách, které proběhnou na podzim – a v nichž podle všeho zvítězí demokratická opozice.
Dramatický krok Pekingu bude mít závažné důsledky také pro mezinárodní vztahy. Dále utrpí již tak dost otřesená důvěryhodnost Číny a především základní premisa dnešního pojetí globalizace, že jsou tamní komunisté připraveni dodržovat své smluvní závazky a dlouhodobě spolupracovat s okolním světem.
V těsném sledu za globální pandemií tak přichází další symbolický mezník rozpadu současného systému mezinárodních vztahů. Na poslední tři desetiletí budeme dost možná jednou vzpomínat jako na idylickou Belle Époque mezi dvěma studenými válkami.