Otci moderní teorie válečnictví Carlu von Clausewitzovi se přičítá, patrně neprávem, okřídlený obrat „mlha války“. Pojem se vžil; vystihoval totiž dobře zmatek během vřavy na bojišti.
Ani ten nejschopnější vojevůdce neměl během bitvy úplný přehled o pohybu vojsk, svých vlastních ani protivníkových. Snadno se tak mohl nechat zmást úhybnými manévry a napřít úder proti malým diverzním oddílům, zatímco hlavní síla nepřítele mu mezitím vpadla do týla.
Sám jsem během svého krátkého působení v hrdinné Československé lidové armádě zakusil spíše mlhu na cvičišti – během vojenského výcviku nebylo úplné zřejmé, proč by měl člověk v případě konfliktu bojovat za komunistický režim proti „pravděpodobným nepřátelům“, jak zněl dobový eufemismus pro západní vojenskou alianci NATO.
Konec dějin, nový začátek kulturních válek
K takové situaci naštěstí nedošlo. Po listopadu 1989 se z někdejšího „pravděpodobného nepřítele“ naopak stal klíčový smluvní spojenec. Když se o dva roky později rozpadl Sovětský svaz, vypadalo to dokonce nějakou dobu, že už žádná další bojiště – alespoň v této části světa – v dohledné době nebudou. Zavládla všeobecná euforie z Fukuyamova konce dějin a trvalého míru (ewiger Frieden) mezi „svobodnými republikami“, jak to na konci 18. století předpovídal Immanuel Kant.
Tato iluze, nebo spíš zbožné přání, trvala (a v některých kruzích stále trvá) dost dlouho na to, aby se západní společnosti dočasně zbavené vnějších hrozeb vrhly s novou vervou do svých domácích „kulturních válek“, zahájených kontra-kulturním hnutím šedesátých let.
Nové vzplanutí „kulturních válek“ v letech devadesátých bylo nejpatrnější v USA, kolébce kontra-kultury o generaci dříve. Na sklonku minulého století představovala tato občanská kulturní válka trochu paradox, protože probíhala na pozadí skutečného vojenského konfliktu, první Války v Zálivu. Ta však vypadala spíše jako nějaká videohra nebo reality show, odehrávající se pouze na televizních obrazovkách; slovy Jeana Baudrillarda jako „simulakrum“.
The People’s Republic of Berkeley
Když jsem dorazil na podzim roku 1990 na Kalifornskou univerzitu v Berkeley, jedno z epicenter kontra-kultury i kulturních válek, byla už Válka v zálivu – ještě než vůbec vypukla – zasazena pevně do domácího kontextu. Pod mými okny dva bloky od univerzity pochodovali několikrát za den demonstranti skandující „No blood for oil!“ Když pak ta televizní válka nakonec propukla začátkem příštího roku naplno, oslavovaly davy v Berkeley a San Franciscu potleskem a ovacemi jediný chabý pokus o odpor nepřítele, vypálení raket Scud na Izrael, hlavního spojence Spojených států v oblasti.
Na univerzitě samotné vrcholil fenomén „politické korektnosti“, který v poslední době tolik zaměstnává mysl řady lidí u nás. Profesoři, kteří se tak či onak dotkli útlocitu nějakých „menšin“, mohli očekávat polévání vodou přímo v auditoriu, nebo rovnou bojkot. V Berkeley, během kulturních válek šedesátých let kolébce hnutí za svobodu projevu, se o generaci později mnozí lidé zdráhali na některá témata otevřeně promluvit.
Již tehdy jsem se obával, že výstřelky politické korektnosti povedou k mohutné protireakci, která smete nejen politickou korektnost (PC) jako takovou, ale nakonec i elementární slušnost a lidskou solidaritu, jejichž je „PC“ smutnou karikaturou. Trvalo to déle, než bych tehdy čekal, ale odezva se nakonec dostavila s nečekanou intenzitou, a pomohla vynést k moci politiky, jako je současný americký prezident.
Licence na banalitu
Kulturní války provází jejich vlastní „mlha“. Zatímco politická korektnost je vesměs karikaturou slušnosti a útokem na zdravý rozum, křečovité reakce proti ní jsou často karikaturou jeho obrany. Nejlépe je to vidět v místech, která vlastně ani žádná velká vlna politické korektnosti nezasáhla – například u nás.
Celá řada českých politiků působí dojmem, že si vzala odpor vůči politické korektnosti jako licenci na hulvátství, nebo aspoň banalitu. Do první kategorie bychom mohli zařadit některé výroky českého prezidenta, do druhé například bizarní nářek předsedy Senátu nad koncem svobody slova v ČR v nikým nerušeném televizním projevu.
Jako bývalý člen KSČ během Pražského jara by měl pan Kubera vědět, jak vypadá skutečná „politická korektnost“, která potlačuje svobodu slova. Zákaz kouření ve veřejných prostorách rozhodně není útokem na občanské svobody. Stejně tak není prostá tolerance k menšinám výrazem politické korektnosti, ale projevem základní lidské slušnosti a civilizovaných návyků.
Ztraceni v mlze
Nejhustší mlha našich kulturních válek se ale převaluje nad samotným „obrazem nepřítele“, nebo chcete-li percepci rizik, jimž čelí naše společnost. Absolutizují se různé aspekty životního stylu, jako je sexuální orientace nebo dokonce životospráva. Je přitom zřejmé, že homosexuálové ani vegetariáni ničí svobody reálně neohrožují.
Pokud je něco ohrozit může, je to spíš odklon od demokratických hodnot a tolerance, včetně tolerance skupin, jako jsou homosexuálové či vegetariáni. Mlha kulturních válek halí skutečná rizika svobodné společnosti v neklidném světě: růst autoritářských tendencí, podporovaných asertivními mocnostmi někdejšího geopolitického „Východu“ a jejich domácích podržtašků. Stačí připomenout, z čeho je pojem „politická korektnost“ odvozen.
Skutečnou hrozbou nejsou rozdíly v životním stylu jednotlivců nebo společenských skupin; ty jsou přirozeným projevem a logickým důsledkem svobodné společnosti. Hrozbou jsou snahy tyto rozdíly glajchšaltovat, ať už ve jménu nějakých mýtických „tradičních hodnot“, nebo naopak „nových ér“ a nových pořádků. K jakým koncům takové snahy vedou, vidíme na převýchovných táborech pro muslimy v čínském Východním Turkestánu (Sin-ťiangu).
Uprostřed mlhy kulturních válek je třeba pozorně rozlišovat mezi malými diverzními oddíly a hlavním kontingentem protivníka.