Jméno středně velkého ostrova ležícího v jihovýchodní Asii, kdysi známého pod názvem Formosa neboli portugalsky “krásný” (ostrov), se v poslední době skloňuje nezvykle často i v našich médiích. Za zvýšenou pozorností není jen kauza návštěvy Tchaj-wanu předsedou Senátu ČR, již v této funkci původně plánoval zesnulý Jaroslav Kubera. Koncem letošního léta cestu nakonec navzdory protestům čínské ambasády a českého prezidenta absolvoval s delegací politiků a podnikatelů současný předseda Miloš Vystrčil.
Větší pozornost věnuje ostrovnímu státu v posledních měsících a letech celý svět. Spolu s tím, jak roste v různých částech světa napětí s ČLR, přehodnucuje řada zemí i svůj vztah k dříve tabuizovanému Tchaj-wanu. ČLR na to reaguje ještě agresivnější rétorikou. Častěji než kdy dříve se začíná nahlas mluvit o reálné možnosti ozbrojeného konfliktu. Ten sice podle většiny odborníků stále přímo nehrozí, protože, jak píše Michael Schuman pro The Atlantic, přímá invaze ze strany ČLR by byla „nepředvídatelným rizikem,“ nicméně napětí mezi oběma břehy Tchajwanské úžiny po letech relativního klidu prudce stoupá.
Chris Horton ve svém článku pro The Atlantic z července loňského roku označil status Tchaj-wanu za „geopolitickou absurditu“:
Ostrov není uznáván svým nejdůležitějším spojencem [tj. USA], čelí existenciální hrozbě ze strany území, které považuje za své vlastní [tj. ze strany pevninské Číny] a jeho suverénní status je postupně eliminován [zahraničními] firmami, jež usilují o udržení si přístupu na největší světový trh. [ČLR v posledních letech tvrdě prosazuje svoje vlastní pojetí „principu jedné Číny“ a nutí zahraniční partnery na úrovni soukromých firem, místních samospráv i států, aby s Tchaj-wanem nenakládali jako se samostatným státem, jímž ovšem stále de facto je.]
Jak shrnuje Bethany Allen-Ebrahimian v pravidelném newsletteru Axios:
Úspěch Tchaj-wanu v boji s koronavirem spolu s mezinárodně významnou podporou ze strany USA v posledních měsících posílil postavení tohoto státu na globální scéně. A Peking to bere jakou vážnou provokaci..
Kauza tchajwanských (tedy čínských) špionů
Během víkendu, na který připadly oslavy 109. výročí založení Čínské republiky, tchajwanského státního svátku připomínajícího svržení poslední čínské dynastie Čching 10. října 1911, svět obletělo video, na němž Čínská lidová osvobozenecká armáda nacvičuje invazi ostrova. Čínská státní televize CCTV dvouapůlminutové video odvysílala krátce poté, co tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen (Tsai Ing-wen) přednesla při příležitosti státního svátku projev, v němž vyzvala Peking, aby umožnil „smíření mezi oběma stranami úžiny a mírový dialog“ tváří v tvář rostoucí hrozbě „vojenského konfliktu.“
Hned v neděli pak CCTV odvysílala reportáž obsahující vynucené „doznání“ dvou zadržených údajných tchajwanských špionů, Li Meng-ťüho (Lee Meng-chu 李孟居) a Čeng Jü-čchina (Cheng Yu-chin 鄭宇欽), který dříve spolupracoval s Institutem politologických studií na pražské FSV. Li byl ve vězeňském mundůru přinucen se v televizi veřejně omluvit za „ohrožování čínské státní bezpečnosti aktivitami podporujícími nezávislost Tchaj-wanu a protesty v Hongkongu.“ Druhý jmenovaný byl pak obviněn z toho, že v Praze založil výzkumnou instituci, jež se zabývala „shromažďováním informací o ČLR za účelem podkopání vztahů mezi Pekingem a evropskými státy.“ Aktuálně.cz však již před rokem upozornilo na pochybné aktivity tohoto muže, který u nás „pod hlavičkou Univerzity Karlovy šířil čínskou agendu”. Zdá se, že Peking tu spíše tahá špióny jako zajíce z klobouku, aby se pokusil zvrátit formování obrazu ČLR jako potenciální hrozby a Tchaj-wanu jako potenciálního partnera.
Tchaj-wan ideologickou hrozbou
Jak vysvětluje Ebrahimian pro Axios:
„čínská komunistická strana nahlíží na Tchaj-wan nejen jako na zásadní trhlinu v územní celistvosti [Číny], ale také jako na ideologickou hrozbu – Tchaj-wan je živoucím důkazem, že demokracie je kompatibilní s čínskou kulturou a společností.“
Tchaj-wan názorně vyvrací jeden z nejčastějších argumentů obhájců čínského režimu, totiž že autoritářský systém je Číňanům vlastní. Tchaj-wan se zároveň za více než sedmdesát let de facto nezávislé existence a po více než třiceti letech demokracie posunul tak daleko, že velká část jeho obyvatel již vnímá vlastní identitu primárně jako „tchajwanskou“, a nikoli obecně „čínskou“ – byť zde jsou samozřejmě úzké kulturní vazby. „Sjednocení“ s pevninou již pro většinu Tchajwanců není na pořadu dne, jak se potvrdilo nejen v řadě průzkumů veřejného mínění, ale zejména při posledních volbách, kdy byla s velkou podporou podruhé zvolena současná zástupkyně Demokratické pokrokové strany, prezidentka Cchaj Jing-wen, která otevřeně hájí současnou de facto a možnu budoucí de iure nezávislost ostrova.
Právě posilování specifické tchajwanské identity vedoucí k odklonu od pevniny je trnem v oku pekingské vlády, podle níž je ostrov jen jednou z provincií ČLR. Prostřednictvím diplomatických a ekonomických tlaků se Číně postupně podařilo donutit většinu států, které dosud Tchaj-wan diplomaticky uznávaly, aby svou podporu zrušily a namísto toho podpořily čínský komunistický režim. Dalším čínským úspěchem bylo vyloučení Tchaj-wanu z významných mezinárodních organizací, jako je Interpol, Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) či WHO. Tyto kroky jsou pro ostrovní stát obzvlášť bolestivé, protože v důsledku vedou k zablokování a částečné izolaci Tchaj-wanu na mezinárodní scéně. Škodlivé jsou však i pro mezinárodní společenství, jak se ukázalo velmi názorně během současné pandémie. Tchaj-wan nejen že ji zvládl lépe, než většina ostatních zemí (včetně ČLR), ale také před ní včas varoval WHO. Ta jeho varování pod tlakem “politiky jedné Číny” ignorovala. Výsledky máme denně před očima.
Konec křehkého statu quo
I přes veškeré snahy Pekingu se Tchaj-wanu podařilo v letošním roce dosáhnout několika významných mezinárodních úspěchů. Země s 24 miliony obyvatel zaujímá přední pozici v úspěšnosti boje proti koronaviru, a to i bez drastických opatření, bez katastrofálních ekonomických a společenských dopadů, a navzdory čilé výměně osob i zboží s ČLR. Na rozdíl od zbytku světa (s několika málo výjimkami zemí, které mají podobně „bohaté“ zkušenosti s Čínou, jako např. Jižní Korea a Vietnam) se totiž Tchaj-wan hned v lednu uchýlil ke svědomitému dodržování protiepidemických opatření a hrozbu pandemie bral od počátku vážně.
Dalším “zářezem” pro Tchaj-wan v tomto roce byl březnový podpis zákona, jímž americký prezident Donald Trump podpořil posilování vztahů mezi USA a Tchaj-wanem a – poněkud paradoxně, protože samy USA s ostrovem plnohodnotné diplomatické vztahy od 70. let nemají – vyzval ke změně přístupu ty státy, jež s Tchaj-wanem v posledních letech přerušily diplomatické styky. Tchaj-pej následně navštívilo několik vysokých amerických představitelů včetně ministra zdravotnictví Alexe Azara. Byl to první vládní představitel USA, který zemi navštívil po přerušení diplomatických vztahů před více než 40 lety. Vliv na jeho cestu měl také starší zákon o cestování diplomatů a státních úředníků na a z Tchaj-wanu (tzv. Taiwan Travel Act).
Pekingská vláda opět reaguje zvýšeným tlakem, a to nejen diplomatickým a ekonomickým, ale také vojenským. Vojenské přehlídky a narušování námořního a vzdušného prostoru Tchaj-wanu jsou již tradicí, ale mnozí komentátoři připouštějí, že „současná situace se zdá nazrávat k možnému [otevřenému] konfliktu.“ Ani jedna ze stran již není ochotna nadále akceptovat dosavadní „vágní status quo, který po desetiletí zaručoval stabilitu vztahů mezi oběma břehy [Tchajwanské] úžiny.“ Obavy ostatně vyjadřují i nejvyšší představitelé tchajwanské vlády, prezidentka Cchaj Jing-wen či ministr zahraničí Joseph Wu, který letos v srpnu varoval, že Tchaj-wan může být „příštím Hongkongem.“
Tlak „mírumilovné velmoci“
Jakýkoli otevřený konflikt by ovšem měl tragické následky nejen pro Tchaj-wan – ČLR by tím definitivně zničila svou image „mírumilovné velmoci,“ kterou se snaží dlouhodobě vytvářet, a navíc by přímou vojenskou akcí dost možná vyprovokovala k zásahu USA a jejich spojence. Je sice otázkou, zda by se USA pod Trumpovým vedením za Tchaj-wan postavily, nicméně, jak uzavírá v Atlantico Schuman:
Selhání Washingtonu v podpoře Tchaj-wanu by potenciálně rozložilo systém amerického spojenectví v regionu, a v důsledku by se stalo osudným pro velmocenské postavení USA. Bitva o Tchaj-wan je možná reliktem z doby studené války, ale bude utvářet budoucnost.
Vzhledem k rizikům, která s sebou potenciální vojenský konflikt nese, je pravděpodobné, že – jak tvrdí Richard Bush, odborník na Tchaj-wan při americké Brookings Institution – sílící tlaky ze strany ČLR jsou spíše „dlouhodobou strategií podkopávání důvěry v tchajwanskou vládu a její schopnost se i navzdory Číně udržet.“ Současně je nepopiratelné, že se, slovy Josepha Wu, „čínský politický systém změnil.“ Čína má nyní autoritářského vůdce, který potřebuje dát najevo svou sílu, aby potvrdil vlastní mocenskou pozici. Zda se podaří udržet dosavadní relativní stabilitu v oblasti, již od konce druhé světové války pomáhá zajišťovat systém aliancí a také vojenská přítomnost USA, bude tedy do značné míry záviset na tom, jak se k otázce vztahu mezi demokratickým Tchaj-wanem a autoritářskou ČLR postaví mezinárodní společenství.